Článek
Smála se, povídala si se svým plyšákem, který visel z batůžku, a já si v duchu říkala, že přesně pro tyhle chvíle stojí za to být mámou. Když jsme přišly k okýnku, bylo tam už dost lidí, ale ona se v tom hloučku úplně rozzářila. Vybrala si zmrzlinu s modrou a růžovou kopečkovou horou, a oči jí svítily. Vytáhla si z peněženky pár drobných, které si šetřila. Takové ty, co si syslí do peněženky s princeznou, a říká, že „si za to jednou koupí něco velkého“.
Stály jsme u pultíku a já jí pomáhala spočítat, kolik stojí její zmrzlina. Podala prodavačce peníze a pak řekla něco, co mě úplně zarazilo. Taková nenápadná, tichá věta, skoro jako by ji jen tak pronesla do vzduchu, ale já si ji zapsala. V hlavě i na papír. Řekla: „Mami, já doufám, že paní bude hodná, když jí dávám svoje penízky.“
Zamrzla jsem.
Ne kvůli tomu, že bych se bála reakce prodavačky, která byla mimochodem úplně milá a usměvavá. Ale kvůli tomu, co v té větě bylo schované. Protože jsem v tu chvíli slyšela víc než jen dětskou větu. Slyšela jsem to, jak děti vnímají svět. Jak vnímají dospělé. Jak si váží toho, když se k nim někdo chová s úctou. A zároveň jak je pro ně nejisté, jestli si ji vůbec zaslouží.
Když jsme si sedly na lavičku a lízaly zmrzlinu, přemýšlela jsem o tom, kde tohle vzala. Nikdy jsem jí přece neříkala, že se musí bát prodavaček. Ale pak mi to došlo. Děti nás pozorují. Každý povzdech, každé podráždění ve frontě, každý pohled, když se na nás někdo utrhne. Vidí, jak dospělí jednají s jinými lidmi. A dělají si z toho obrázek světa.
Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem sama mluvila o tom, že někdo byl „neochotný“ nebo „nepříjemný“. Kolikrát jsem sama byla ve stresu, že udělám chybu u pokladny, že se někdo za mnou bude rozčilovat, že mi prodavačka vynadá, když se spletou peníze nebo když se dítě moc loudá. A ona to všechno vnímala. Nasávala. A teď z toho udělala svoji malou prosbu: „Doufám, že paní bude hodná.“
Přemýšlela jsem pak celý den. Nejen o ní, ale o nás všech. O tom, jak málo se někdy dáváme do souvislostí s dětmi. Jak se jim snažíme vysvětlovat, co je správné, ale přitom zapomínáme, že nejsilnější výchovou jsou naše činy. Jak mluvíme, jak se tváříme, jak reagujeme, když se něco nepovede.
Děti si všechno přebírají po svém. Nemají ještě ty naše filtry, naše racionalizace, naše „to se přece nedělá“. Ony jen vnímají jestli je jim dobře, nebo není. Jestli někdo zvedne hlas. Jestli se cítí bezpečně. A když jim do toho vstoupí vlastní peníze, které si šetřily a o kterých si myslí, že jsou důležité, spojí si to s otázkou důstojnosti.
Je mi 28. Nejsem žádná extra vědomá matka, která by všechno řešila s koučem a měla přečteno padesát knížek o výchově. Ale čím víc s ní žiju, tím víc chápu, jak strašně jemný svět děti mají. A jak jsme my, dospělí, někdy hrozně hrubí, i když to tak nemyslíme.
V tu chvíli jsem se jí podívala do očí a řekla jí, že když dává svoje penízky, má právo čekat úsměv. Že nikdo nemá být zlý, ani když je unavený. Že být milý není výměna, ale slušnost. A že i ona má hodnotu, i když je malá.
A taky jsem si řekla, že se musím k lidem víc usmívat. Ne kvůli nim, ale kvůli ní. Aby viděla, že svět může být vlídný. Že ne všichni jsou protivní. Že si zaslouží úctu, ať už má v ruce stokorunu nebo dvě pětikoruny. A že není normální, když se v obchodě bojíš. Ani když jsi dítě. Ani když jsi dospělý.
Ten den mě naučila víc než kdejaký kurz osobního rozvoje. V jedné jediné větě, pronesené u vitríny se zmrzlinou, mi ukázala, jak citlivě vnímá spravedlnost. A jak moc jí záleží na tom, jak se k sobě chováme.
Možná proto jsem si to musela napsat. Abych na to nezapomněla. A možná proto o tom teď píšu i sem. Protože kolikrát člověk čte příběhy, které ho rozesmutní, rozčílí, přimějí myslet na velké věci. Ale přitom někdy úplně stačí jedna věta od pětileté holky, aby nám připomněla, že to důležité je úplně blízko. U pokladny. Na lavičce. V očích, které čekají, jestli ten svět bude hodný. Nebo ne.
