Článek
Děti už dávno přestaly být tím pojítkem, které by nás drželo v neustálém koloběhu společných povinností - Matěj má devatenáct a před měsícem se odstěhoval na kolej, Karolína sedmnáct a domů chodí jen přespat. Najednou jsme se ocitli sami v domě, kde dřív nebylo k hnutí, a nám se začalo nedostávat slov.
Bylo to vlastně na Petrův nápad, ten víkendový pobyt. Měl být romantický a oživující, a já se na něj těšila jako dítě na Vánoce. Rezervoval nám hotel s výhledem na jezero v horách, četla jsem si recenze a prohlížela fotky. Sbalila jsem si novou noční košilku, koupila jsem si dokonce novou rtěnku v odstínu, který jsem si roky nedovolila nosit. Doufala jsem, že těch čtyřicet osm hodin daleko od práce, od domácnosti, od každodennosti bude jako reset. Že se nám vrátí to, co nám uteklo mezi prsty.
Vyrazili jsme v pátek hned po práci. Petr mlčel za volantem a já se dívala na krajinu za oknem, která se postupně měnila, jak jsme stoupali výš do hor. „Těšíš se?“ zeptala jsem se po hodině cesty. „Jasně,“ odpověděl, ale neznělo to moc přesvědčivě. „Jen jsem trochu unavený, víš? Ten projekt v práci…“
Věděla jsem. Ten projekt v práci byl už půl roku důvodem pro všechno - pro jeho pozdní příchody, pro jeho nepřítomný pohled u večeře, pro jeho odmítání čehokoli, co by mohlo znamenat, že musí přemýšlet ještě o něčem jiném než o svých tabulkách a grafech.
Hotel byl přesně tak krásný, jak slibovaly fotografie. Recepční nás ubytovala v pokoji s balkónem a výhledem, který bral dech. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si detailů, které někdo pečlivě promyslel – čerstvé květiny ve váze, čokoládky na polštáři, dokonce i vonná svíčka, kterou jsme mohli zapálit. Tohle místo bylo stvořené pro lásku. Jen ta láska nám chyběla.
Večeře byla rozpačitá. Seděli jsme naproti sobě u stolu s bílým ubrusem, v tlumeném světle svíček, s klavíristou, který hrál romantické melodie v pozadí. Petr neustále kontroloval telefon, a když ho odložil, rozhlížel se po restauraci, jako by hledal únikovou cestu. Mluvili jsme hlavně o dětech, o práci, o plánech na rekonstrukci koupelny. O ničem, co by připomínalo důvod, proč jsme vůbec přijeli.
Po večeři jsme šli na procházku kolem jezera. Byla teplá letní noc a nad vodou se vznášela mlha jako závoj. Držela jsem se jeho paže a představovala si, že mě obejme, že se ke mně otočí a řekne něco, co mi připomene, proč jsem si ho před těmi patnácti lety vzala. Místo toho se rozhovořil o svém novém kolegovi, který prý nemá dostatečné kompetence pro svou pozici.
V pokoji jsme mlčky nachystali věci na další den. Já ve své nové noční košilce, o kterou neprojevil žádný zájem, on ve svém starém tričku a trenýrkách, které nosil doma. Leželi jsme vedle sebe v posteli jako dvě cizí těla, která se bojí dotknout.
Ráno jsem se probudila první. Seděla jsem na balkóně, pila kávu a dívala se na jezero, které se třpytilo v ranním slunci. A najednou jsem to pochopila jako blesk z čistého nebe – my jsme si opravdu neměli co říct. Ne proto, že bychom byli unavení nebo ve stresu. Ale proto, že jsme se někde cestou ztratili. Petr, kterého jsem si vzala, byl odvážný a plný života. Miloval spontánní výlety, dlouhé debaty o knihách, které jsme oba četli, a nikdy nezapomněl na to, co mě rozesměje. Ten muž, který teď spal v pokoji za mnou, se podobal spíš vybledlé fotografii. A já možná taky.
Když se probudil, řekla jsem mu to. Ne ve zlém, ne s obviňováním, ale s jasností, která mě samotnou překvapila. „Petře, já odjíždím.“ Podíval se na mě zmateně, ještě rozespalý. „Kam? Vždyť máme hotel do zítřka.“ „Domů. A asi budu nějakou dobu u mámy. Potřebuju si promyslet, co vlastně chci od života. A od nás dvou.“ Naklonil hlavu na stranu, jako by mi nerozuměl. „Něco jsem udělal?“
„Ne,“ odpověděla jsem po chvíli. „To je právě to. Nic neděláš. Ani já nic nedělám. Jen jsme vedle sebe, ale nejsme spolu.“ Balila jsem si věci a cítila jsem zvláštní klid. Nebyl to konec, věděla jsem to. Byl to začátek něčeho nového – buď nového způsobu, jak být spolu, nebo nového způsobu, jak být sama. A ta myšlenka mě nenaplňovala strachem, ale zvláštním očekáváním.
Domů jsem jela autobusem, protože auto jsem nechala Petrovi. Vystoupila jsem na naší zastávce a místo k našemu domu jsem zamířila k mamince. Otevřela mi dveře a hned věděla, že se něco stalo. Nezeptala se ale na nic, jen mě objala a uvařila mi čaj.
Ten večer jsem si poprvé po letech otevřela starý deník a začala psát. O manželství, které se změnilo v soužití. O lásce, která se vytratila ne v hádkách a konfliktech, ale v tichém přizpůsobování a postupném vzdávání se. A taky o naději, že některé věci lze ještě spravit, pokud najdeme odvahu být upřímní.
Petr mi zavolal až druhý den ráno. Jeho hlas zněl jinak, jako by ho něco probudilo. „Chybíš mi,“ řekl místo pozdravu. A já jsem věděla, že to myslí vážně. Ne ze zvyku, ne z povinnosti, ale doopravdy.
