Článek
Alena vyrůstala v rodině, kde se při každé návštěvě rozdávaly pusy ještě dřív, než si člověk sundal kabát. Když přijela teta, děti ji objaly. Když odcházela babička, všichni jí dali pusu. Nikdo se neptal, jestli má někdo náladu nebo jestli mu je dotek příjemný. Prostě se to dělalo a Aleně na tom nikdy nepřipadalo nic zvláštního. Stejný způsob náklonnosti si přenesla i do dospělosti. Když se její mladší sestře narodila dcera Ema, byla nadšená. Sama děti neměla a neteř si rychle oblíbila. Nosila jí drobnosti, hlídala ji a při každé návštěvě se s ní mazlila.
Jenže Ema rostla a z bezprostředního batolete se postupně stávala mnohem zdrženlivější holčička. Přibližně kolem šestého roku přestala tetě při příchodu skákat kolem krku. Někdy jen pozdravila z chodby a pokračovala do pokojíčku, jindy se schovala za maminku. Alena to zpočátku brala jako dětský rozmar. O to víc se snažila Emu rozveselit. Chodila za ní, chtěla ji polechtat, vzít do náruče nebo jí alespoň dát pusu na tvář. Když se neteř odtahovala, Alena to komentovala tím, že se přece na tetu nemůže zlobit nebo že jí jednu pusu snad dát může. Neříkala to podle svých slov ve zlém. Byla přesvědčená, že jde o normální rodinné škádlení.
Při jedné návštěvě se všechno změnilo
Napětí vyvrcholilo během nedělního oběda u Aleniny sestry Jany. Sešlo se tam několik příbuzných a Ema byla od začátku spíš zamlklá. Když Alena přišla, holčička ji pozdravila, ale místo obvyklého vítání rychle odešla za bratrancem. Alenu to zamrzelo. Později proto za dětmi přišla a Emu zezadu objala. Holčička se okamžitě vykroutila a řekla, aby ji pustila. Alena se tomu zasmála a zkusila ji chytit znovu. Tentokrát už zasáhla Jana a svou sestru požádala, aby Emu nechala být.
Alena podle svých slov zůstala stát jako opařená. Před ostatními příbuznými se cítila poníženě. Nechápala, proč sestra dělá z obyčejného objetí takový problém. Atmosféra u stolu se změnila a Alena už se do dalšího hovoru příliš nezapojovala. Když odcházela, byla přesvědčená, že sestra reagovala přehnaně.
Ještě ten večer Janě zavolala. Chtěla si vysvětlit, proč ji před celou rodinou napomenula. Rozhovor však dopadl úplně jinak, než čekala. Jana jí řekla, že problém nevidí v jednom konkrétním objetí. Už delší dobu si prý všímala, že Ema před tetou uhýbá, protože ví, že její odmítnutí nebývá napoprvé respektováno. Holčička dokonce několikrát před návštěvou řekla, že nechce, aby ji teta lechtala nebo zvedala.
Nejvíc ji zasáhlo, že se jí Ema začala vyhýbat
Tohle už Alenu zaskočilo. Myslela si, že jejich vztah je blízký a že neteř pouze prochází obdobím, kdy se před dospělými stydí. Nenapadlo ji, že by její přítomnost mohla dítě znervózňovat. Jana jí zároveň vysvětlila, že Emu učí jednoduché pravidlo. Když nechce, aby se jí někdo dotýkal, může to říct. A dospělí v rodině by podle ní měli být první, kdo takové odmítnutí respektuje.
Aleně se tato myšlenka nejdřív neposlouchala snadno. Měla pocit, že se z obyčejných rodinných vztahů dělá zbytečně složitá záležitost. Připomněla sestře jejich vlastní dětství, kdy je babičky mačkaly, tety pusinkovaly a nikdo o žádných hranicích nemluvil. Jana jí ale odpověděla jednoduchou otázkou. Jestli to, že něco bylo běžné před čtyřiceti lety, automaticky znamená, že to musí být příjemné každému dítěti i dnes.
Rozhodla se tentokrát čekat, co udělá Ema sama
Při další návštěvě proto poprvé nic nezkoušela. Emu normálně pozdravila a nechala ji pokračovat v tom, co právě dělala. Nepřipomněla jí pusu, neroztáhla ruce k objetí a nešla za ní do dětského pokoje. Přiznává, že jí to ze začátku připadalo zvláštní. Měla pocit, jako by mezi nimi něco chybělo.
Po nějaké době si ale Ema sama přisedla k ní na pohovku a začala jí ukazovat obrázky, které nakreslila ve škole. Potom společně skládaly puzzle. Když Alena odcházela, neteř se k ní sama přitiskla a krátce ji objala. Pro Alenu to byl drobný okamžik, který však celý spor postavil do jiného světla.
Jedna rodinná hádka změnila její pohled
Dnes už Alena tvrdí, že sestře za tehdejší zásah není naštvaná. Naopak připouští, že bez nepříjemného rozhovoru by pravděpodobně pokračovala stejně. Stále se považuje za člověka, který svou náklonnost přirozeně vyjadřuje dotekem, ale pochopila, že druhý člověk ji nemusí přijímat stejným způsobem. A věk na tom nic nemění.
S Emou má podle svých slov hezký vztah dál. Neteř ji někdy obejme, jindy jen zamává ode dveří a občas nemá náladu se s příbuznými příliš bavit. Alena už v tom nehledá odmítnutí sebe samotné.
Pro Alenu nakonec nebyla největší změnou skutečnost, že ubylo povinných pus na přivítanou. Podstatnější bylo zjištění, že respektováním hranic se jejich vztah nezhoršil. Spíš naopak. Blízkost totiž nemusí vznikat tím, že si ji dospělý vyžádá. Někdy stačí dát dítěti prostor, aby k němu přišlo samo.
Zdroje: autorský text
