Článek
Ale mně se v tu chvíli rozbušilo srdce. V hlavě se mi rozsvítil obraz moře, citroníků na dvorku, italské hudby z otevřených oken a bílého vína v ruce. Odpověděla jsem během minuty. „Jo.“ A bylo rozhodnuto.
Všechno najednou dávalo smysl. Zabalila jsem si kufr, dala výpověď, rozloučila se s holkami v práci, kterým jsem jen záviděla, že mají doma něco jako směr. A odletěla za ním. Na letišti mě čekal s květinou a širokým úsměvem. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatuju z Prahy – trochu bohém, trochu kluk, co má velké sny, ale žádný diář. Říkal, že pronajal malý byt nedaleko Florencie. Říkal, že má už domluvenou práci v bistru a že mi pomůže najít něco podobného. Říkal spoustu věcí.
Ale už v autě jsem cítila, že něco nehraje. Nejeli jsme směrem k Florencii. Jeli dlouho, a pak ještě kousek, a pak odbočili do jakési vesnice, o které jsem nikdy neslyšela. Vystoupili jsme u nízkého domu se šedou fasádou. Na zápraží stála postarší paní s rukama od mouky. „Mamma,“ řekl. A objal ji. V ten moment mi bylo jasné, že to nebude tak úplně to, co sliboval.
Byt, o kterém mluvil, byl ve sklepě. Opravdový sklep, žádné eufemistické „přízemí s výhledem do zahrady“. Byla tam jedna místnost s matrací na zemi, plastovým stolem, starou lednicí a jedním malým okýnkem těsně pod stropem. Vonělo to tam vlhkem a smutkem. Jeho máma to okomentovala jednou větou: „Na začátek to stačí.“ Já neřekla nic.
První týden jsem ještě věřila, že se věci zlepší. Že to je jen přechodná fáze. Že se najde práce, byt, rytmus. Ale zatímco on celé dny trávil „zařizováním“ – což v praxi znamenalo, že si chodil povídat s kamarády do baru a večer kouřil na terase, já byla zavřená v tom sklepě. Jeho máma mi dala úkoly – nakrájet cibuli, uklidit kuchyň, vyprat prádlo. A tak jsem dny trávila mezi regály s těstovinami z diskontu a krabicemi s rajčaty. Cítila jsem se jako au-pair bez platu. Nebo spíš jako někdo, koho si nikdo nevšiml, že tam vlastně vůbec je.
Nejhorší bylo to ticho. Nikdo se mě na nic neptal. Nikdo se mě neptal, co umím, co chci, proč jsem vlastně přijela. Mluvili kolem mě, ale nikdy se mnou. On mezitím říkal, že všechno „ještě chvíli potrvá“. A že bych mohla „být vděčná“, že máme kde bydlet. Jednou jsem se zeptala, kdy se konečně podíváme do Florencie, když jsme tam kvůli tomu jeli. Jen se zasmál a řekl: „Na co bys tam chodila? Tady je přece taky hezky.“ V tu chvíli jsem pochopila, že to nikdy neplánoval. Že žádný plán nebyl.
Začala jsem si psát deník. Malý sešit, do kterého jsem si zapisovala, kolik dní už jsem tam. Kolik slov jsem řekla za den. Kolik věcí jsem snědla, které bych si v životě sama nekoupila. Kolik večerů jsem proležela na matraci a přemýšlela, jestli se mi to celé jen zdá. Často jsem plakala. Potichu, samozřejmě. V tom sklepě se všechno rozléhalo. Jednou mě slyšela jeho máma. Druhý den mi podala kapesník a talíř těstovin. Bez jediného slova. Jako by mi tím chtěla říct – „tohle je život, děvče, tak nebreč, jez a buď ráda.“
Začala jsem si na internetu hledat práci. Nic nešlo. Neměla jsem papíry. Neměla jsem jazyk. Neměla jsem ani odvahu jít ven sama. On si toho všiml až po měsíci. Ne že by se zajímal. Spíš mu začalo vadit, že se neusmívám. Řekl mi, že jsem „negativní energie“. Že bych se měla „víc přizpůsobit“. V tu chvíli se to ve mně zlomilo. Já se měla přizpůsobit? Já, která opustila všechno a každého kvůli jeho snu, který se nikdy neuskutečnil?
Druhý den jsem zavolala mámě. Nechtěla jsem to udělat. Styděla jsem se. Připadala jsem si jako selhání. Ale máma nezvedla hlas. Jen řekla, že kdykoli budu chtít, přijede pro mě. A že ví, že nejsem hloupá. Jen jsem uvěřila někomu, kdo si neumí vážit důvěry. Ten večer jsem řekla, že odjíždím. On neřekl nic. Jen pokrčil rameny. A pak řekl tu větu, na kterou nikdy nezapomenu: „No tak to sis to asi představovala jinak.“ Ano, představovala. Jako nový začátek, ne jako domácí vězení.
O pár dní později jsem seděla zpátky doma. Na gauči. Vedle tašky, která stále ještě voněla italským práškem na praní. Připadala jsem si prázdná. Ale zároveň jiná. Ne zlomená. Spíš dospělejší. Dneska už vím, že jsem neudělala chybu tím, že jsem odešla. Chybu jsem udělala tím, že jsem si myslela, že někdo jiný mi postaví život podle mých představ. Že když řekne „pojď se mnou“, tak ví, kam jde.
Od té doby, kdykoli slyším, jak někdo říká, že odjíždí „za láskou do ciziny“, držím mu palce. Ale v duchu si přeju, aby měl na účtu něco stranou. Aby měl plán B. A hlavně, aby měl někde jinde vlastní klíče. Klíče k bytu, ke kterému se může vrátit. Klíče ke dveřím, za kterými ho někdo zná takového, jaký opravdu je. Protože nové začátky jsou krásné. Ale někdy začnou ve sklepě s vlhkým stropem a těstovinami v plastu. A končí poznáním, že láska bez bezpečí není láska. Jen iluze. A že návrat domů není prohra. Je to nový začátek. Tentokrát opravdu.
