Článek
Připadalo mi, že je to normální kluk, který si mě váží. Rok se choval tak, jak má. Chodili jsme na výlety, jezdili za přáteli, občas mi přinesl květinu nebo překvapil večeří. Věřila jsem, že je všechno v pořádku a že z nás bude dobrý pár. Jenže někde cestou se to začalo pomalu měnit.
Začalo to drobnostmi. Třeba tím, že už nebyl tolik ochotný se domlouvat, jestli pojedeme někam spolu. Vždycky měl tisíc důvodů, proč je výhodnější, aby jel on sám, a já zůstala doma. Říkala jsem si, že je to fáze, že se to srovná. Jenže nesrovnalo. A pak přišla situace, která mi otevřela oči úplně.
Jednoho dne mi nadšeně oznámil, že si zaplatil dovolenou v zahraničí. Než jsem stihla cokoli říct, pokračoval: bude to jen pro něj. Podívala jsem se na něj s otevřenou pusou, protože jsem čekala, že taková zpráva přijde s dodatkem „pojedeme spolu“. Místo toho přišlo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Řekl mi, že když bude pryč, potřebuje, abych pohlídala jeho psa. Měl to podané tak samozřejmě, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. On si užije týden v hotelu u moře a já zatím budu běhat po parku s jeho čtyřnohým mazlíčkem.
Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci. Ale on to myslel naprosto vážně. Vůbec ho nenapadlo, že by mě to mohlo urazit, že bych se mohla cítit odstrčená. V jeho světě bylo normální, že si jede užívat a já mezitím posloužím jako hlídačka. Žádné přizvání, žádné „pojď se mnou“, žádné snaha něco vymyslet společně. Jen čistý egoismus. V ten moment mi spadly růžové brýle definitivně.
Seděli jsme proti sobě a já měla v hlavě zmatek. Na jednu stranu jsem si říkala, že by stálo za to mu dát šanci vysvětlit, proč to takhle udělal. Na druhou stranu jsem v srdci cítila, že vysvětlení nebude. A taky nebylo. Začal mi povídat něco o tom, že si chtěl odpočinout, že má rád svobodu, že cestování je jeho koníček a že není povinnost jezdit všude spolu. Měl pravdu v tom, že každý potřebujeme prostor. Jenže tohle nebyl prostor, tohle byl absolutní nezájem o mě.
Byla jsem v šoku a zároveň mě zalil hněv. Zmínila jsem, že bych si také ráda odpočinula, že i já si zasloužím dovolenou a že jsme přece pár. Odpověděl mi suše, že jsem si taky mohla něco koupit, že on mě v ničem neomezuje. Tím to pro něj skončilo. Pro něj to byla prostě vyřešená věc. On jede, já hlídám psa. Hotovo.
V ten okamžik jsem věděla, že už s ním nechci být. Není to o dovolené ani o psovi. Je to o tom, že člověk, se kterým žiju, vůbec nemyslí na to, jak se cítím. Nenapadlo ho zahrnout mě do svých plánů, nenapadlo ho ani trochu projevit ohleduplnost. Jen si žil svůj život, do kterého jsem se nehodila.
Řekla jsem mu, že takhle to dál nejde. Že pokud má potřebu plánovat svůj život beze mě, tak ať to dělá, ale bez toho, aby mě do něj tahal jako služku. Podíval se na mě překvapeně, ale neřekl nic. Jen pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno. A to byla poslední kapka. Kdyby se alespoň snažil, kdyby mi řekl, že se spletl, že chtěl čas jen pro sebe a že příště to uděláme jinak, možná bychom to zvládli. Ale jeho chladná reakce mi jasně ukázala, že o vztah ve skutečnosti nestojí.
Rozchod jsme vyřešili ještě před odletem. Bylo to těžké, ale zároveň osvobozující. Nechtěla jsem dál žít s někým, kdo myslí jen na sebe. A jestli jsem se něco naučila, tak to, že v pravém partnerství má být samozřejmé myslet na toho druhého, dělat plány společně a snažit se, aby byli oba spokojení.
Když odjížděl na svou vysněnou dovolenou, už jsem nebyla jeho partnerka. Hlídání psa jsem samozřejmě odmítla. A jestli si myslel, že mu budu doma dělat zázemí, zatímco on bude popíjet drinky u moře, tak se přepočítal. Já jsem si nakonec dopřála také dovolenou, ale s kamarádkou. A musím říct, že jsem si ji užila mnohem víc. Byla to totiž dovolená s člověkem, který si váží mé přítomnosti. A to je pro mě důležitější než cokoli jiného.
