Článek
Do obchodu jsem vešla bez velkého přemýšlení. Bylo po práci, byla jsem unavená a v hlavě jsem měla hlavně to, že si večer sednu, otevřu knížku a dopřeju si něco sladkého. Nešlo o hlad, šlo o ten malý moment pro sebe, který si člověk občas chce dovolit bez výčitek. Zamířila jsem rovnou k regálu s bonbony a sáhla po čokoládových, které kupuju už roky. Žádná novinka, žádná extravagance. Prostě jistota.
U pokladny bylo prázdno, tak jsem se postavila rovnou k pultu. Prodavačka si bonbony vzala do ruky, pípnutím je namarkovala… a pak se na mě podívala jinak, než bych čekala. Ne neutrálně, ne znuděně. Takovým tím pohledem, který naznačuje, že něco přijde. Usmála se a řekla: „A neuvažovala jste někdy o tom, že byste místo toho zkusila něco zdravějšího?“
Na vteřinu jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. Čekala jsem účtenku, ne otázku na své stravovací návyky. Jen jsem se pousmála a řekla, že dneska mám chuť zrovna na tohle. Myslela jsem, že tím to skončí. Neskončilo.
Prodavačka se naklonila blíž a začala mi vysvětlovat, kolik cukru ty bonbony obsahují, jak je to špatné pro tělo a že ona sama už sladké skoro nejí. Že si zvykla na hořkou čokoládu, oříšky a sušené ovoce. Stála jsem tam s bonbony v ruce a připadala si, jako bych udělala něco zakázaného.
Zatímco mluvila, hlavou mi běželo, že jsem se jí na názor neptala. Že nechci slyšet o glykemickém indexu ani o tom, jak bych „se cítila líp“, kdybych změnila jídelníček. Chtěla jsem jen zaplatit a jít domů. Přesto jsem jen přikyvovala, protože přerušit ji mi přišlo trapné. Jako bych byla žákyně a ona učitelka, která mi právě vysvětluje, kde dělám chybu.
Pak se mě zeptala, jestli sportuju. Jestli mám sedavé zaměstnání. A jestli si hlídám pitný režim. V tu chvíli jsem se musela v duchu zasmát. Z obyčejného nákupu bonbonů se stal malý rozbor mého životního stylu. Odpověděla jsem neurčitě a doufala, že už konečně dostanu účtenku. Místo toho mi navrhla, že příště bych si mohla vzít třeba proteinovou tyčinku, že je hned vedle u pokladny.
Když mi konečně podala účtenku, měla jsem zvláštní pocit. Ne viny, ale spíš překvapení. Jak snadno si někdo dovolí komentovat cizí volbu, aniž by znal kontext. Neví, jaký jsem měla den. Neví, jestli ty bonbony nejsou moje jediná sladkost za celý týden. Neví nic, a přesto má potřebu radit.
Cestou domů jsem si uvědomila, že mě to vlastně zasáhlo víc, než bych čekala. Ne proto, že by měla pravdu nebo ne. Ale proto, že mi na chvíli vzala radost z něčeho úplně malého. Z toho tichého potěšení, které si člověk někdy potřebuje dovolit bez vysvětlování.
Večer jsem si ty bonbony stejně dala. Pomalu, bez spěchu. A přemýšlela jsem u toho, kolikrát denně si navzájem říkáme, co bychom „měli“. Co je lepší, zdravější, správnější. A jak málo prostoru někdy necháváme obyčejnému chtění. Možná by občas stačilo méně rad a víc ticha. A nechat druhé, ať si vyberou své bonbony sami.
