Článek
Tenhle článek jsem napsala také v angličtině, ale česká verze není jen překlad. Čeština je můj mateřský jazyk, jazyk, ve kterém si dokážu přesněji vybavit školní chodby, návštěvy, rodinné večeře i ten zvláštní pocit, když mě někdo pochválí a já místo poděkování začnu vysvětlovat, proč se vlastně plete.
Když mi někdo řekne, že jsem něco udělala dobře, málokdy je mým prvním instinktem jednoduše souhlasit. Spíš se zasměju, uhnu pohledem nebo okamžitě upozorním na to, co mohlo být lepší. Ve vietnamštině bych mohla říct „Không dám đâu“, něco jako ale kdeže, to bych si netroufla tvrdit, nebo „Bạn quá khen rồi“, tedy že mě ten druhý chválí až příliš.
Česky obvykle žádnou ustálenou frázi nepotřebuju. Úplně stačí říct, že to zas tak dobré nebylo, že jsem měla štěstí, že mi někdo pomohl, že jsem to dělala narychlo nebo že by to určitě někdo jiný zvládl lépe. Možností, jak z komplimentu nenápadně vycouvat, je překvapivě hodně.
Vyrostla jsem v Česku, ale vychovávala mě vietnamská žena a velká část mého soukromého světa byla napojená na vietnamskou komunitu. Na tom rozdílu záleží. Čeština byla jazykem školy, úřadů, spolužáků, televize, knih a většiny života venku. Vietnam ke mně přicházel skrze mámu, příbuzné, známé, návštěvy, jídlo, způsob, jakým se mluvilo se staršími, i skrze drobná pravidla, která mi nikdo nikdy neposadil před oči jako seznam.
Nikdo mi formálně nevysvětlil, že se nemám chlubit. Člověk se podobné věci neučí z jedné věty. Učí se je tím, že slyší, jak o sobě mluví dospělí. Tím, že vidí, jak někdo připraví obrovskou hostinu a potom se omluví, že skoro nic nestihl. Tím, že někdo přinese hodnotný dárek a označí ho za maličkost. Tím, že pochvala nevede k sebevědomému přikývnutí, ale k úsměvu, rozpakům a několika větám, které její význam zase trochu zmenší.
Brzy jsem pochopila, že některé věci se o sobě nemají říkat příliš hlasitě. Neoznámíš, že jsi nejchytřejší člověk v místnosti, ani když si v duchu možná myslíš, že tentokrát máš docela dobrou šanci. Nepřijmeš pochvalu způsobem, který by mohl znít, jako by jen potvrzovala něco dávno známého. Nezdůrazňuješ cenu dárku ani náročnost jídla, které jsi připravila. A už vůbec bys neměla působit, že očekáváš obdiv jako protihodnotu.
V českém prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, kompliment často fungoval jednodušeji. Někdo řekl: „To se ti povedlo,“ a bylo možné odpovědět: „Děkuju.“ Možná trochu rozpačitě, možná s vtipem, ale bez povinnosti přesvědčovat druhého člověka, že se ve svém hodnocení spletl.
Češi samozřejmě také umějí být skromní. Často používají sebeironii, shazují vlastní úspěchy a mají velmi vyvinutý odpor k lidem, kteří se berou příliš vážně. České prostředí rozhodně není nekonečná přehlídka zdravého sebevědomí. Někdy je to spíš národní disciplína v tom, kdo dokáže rychleji zlehčit něco, na co by mohl být hrdý. Přesto jsem mezi českým a vietnamským způsobem skromnosti cítila rozdíl.
V českém podání může být sebeironické shazování sebe sama vtipem, obranným mechanismem nebo způsobem, jak nezapadnout do podezřelé kategorie lidí, kteří se „moc předvádějí“. Ve vietnamském prostředí, které jsem znala, měla skromnost často pevnější společenskou funkci. Nešlo jen o to nepůsobit trapně. Šlo také o hierarchii, respekt, vztah mezi hostitelem a hostem a o vědomí, že člověk by sám sebe neměl stavět do středu místnosti.
Pro mě proto mohlo být přijetí pochvaly překvapivě nepříjemné. Říct „ano, já vím“ by znělo skoro komicky, ale někdy mi připadalo příliš odhalené i obyčejné „děkuju“. Jako bych tím veřejně potvrdila vlastní výjimečnost a ještě čekala, že to všichni vezmou na vědomí. Místo toho jsem se naučila udělat se o něco menší.
Dlouho jsem to chápala velmi jednoduše. Vietnamci jsou skromní, Češi jsou přímější. My pochvalu odmítáme, oni ji přijmou. My zmenšujeme hodnotu toho, co nabízíme, zatímco oni dokážou snáz přiznat, že se jim něco podařilo. Bylo to čisté a srozumitelné vysvětlení. Možná až příliš čisté.
Jedním z důvodů, proč jsem teď ve Vietnamu, je právě potřeba podobná vysvětlení trochu rozebrat. Nechci jen opakovat věci, které jsem slýchala v diaspoře, a automaticky je vydávat za univerzální pravdu o celé zemi. Chci vědět, které části mé výchovy opravdu vycházejí z širší vietnamské kultury, které patří hlavně mé rodině, které zesílily v komunitě žijící v Česku a které možná uchováváme ve verzi, jež se ve Vietnamu už dávno posunula jinam.
Kultura diaspory není dokonalá kopie místa, ze kterého vzešla. Někdy tradice chrání pečlivěji právě proto, že jich kolem sebe má méně. Rodiče svým dětem často nepředávají zemi takovou, jaká je dnes, ale takovou, jakou si ji pamatují. Některé zvyky se v zahraničí paradoxně zpřísní, protože rodina má strach, že bez jasných pravidel se další generace úplně rozpustí v okolním prostředí.
To neznamená, že je kultura diaspory méně pravá. Jen je jinak složená. Je v ní vzpomínka, obrana, přizpůsobení, někdy nostalgie a někdy také potřeba udržet pohromadě něco, co by se jinak mohlo rozpadnout. Vietnam, který jsem znala z Česka, nebyl falešný. Byl to Vietnam zprostředkovaný lidmi, kteří si z něj něco přivezli, něco si uchovali a něco museli vytvořit znovu v úplně jiném prostředí.
Proto jsem dnes opatrnější, když říkám, že něco je prostě „vietnamské“. Vietnam není jedna domácnost, jedna generace ani jeden sociální svět. Mladá žena v Hanoji, babička na venkově, člověk vyrůstající v Ho Či Minově Městě a vietnamská máma vychovávající dítě v Česku mohou skromnost chápat různě. Mohu popsat to, co jsem zdědila, co jsem viděla v komunitě kolem sebe a co teď začínám poznávat tady. Nemohu předstírat, že moje zkušenost mluví za všechny.
Přesto jsou tu chvíle, které mi připadají okamžitě známé. Někdo nabídne pečlivě vybraný dárek a označí ho výrazem „chút quà mọn“, tedy jen jako malou, skromnou pozornost. Dárek přitom nemusí být malý ani bezvýznamný. Mohl stát peníze, čas a týdny přemýšlení, ale jazyk jeho hodnotu předem sníží, ještě než na něj druhý člověk stihne reagovat.
Podobně může hostitel strávit celé odpoledne vařením a po příchodu návštěvy se začít omlouvat. Není toho moc. Nebyl čas. Je to jen něco jednoduchého. Na stole přitom skoro nezůstalo volné místo. Jsou tam misky s rýží, polévka, maso nebo ryba, zelenina, bylinky, omáčky, ovoce a další jídla, o kterých se ještě před chvílí tvrdilo, že vlastně skoro neexistují.
Takové situace jsem znala už z Česka. Vietnamští dospělí dokázali zaplnit celý stůl a potom mluvit, jako by sotva něco připravili. Nikdo je nebral doslova. Všichni viděli množství jídla a věděli, kolik práce za ním bylo. Omluva byla součástí pohostinnosti.
Z přímějšího českého pohledu to může působit skoro jako společenské divadlo. Proč popírat něco, co všichni vidí? Jídlo je dobré, stůl je plný a hostitel se očividně snažil. Proč to prostě nepřiznat?
Smyslem ale není nikoho oklamat. Hostitel se nesnaží hosty přesvědčit, že se jídlo zjevilo samo a bez námahy. Skromný jazyk plní jinou funkci: staví hosta o něco výš než hostitele.
Když člověk zmenší hodnotu toho, co nabízí, může tím zmenšit i závazek, který s přijímáním vzniká. Host se nemusí cítit dlužen. Nemusí obdivovat cenu surovin, množství práce ani velkorysost hostitele. Nemusí splácet jídlo dostatečně hlasitou chválou. Má prostě jíst a cítit se vítaný.
V tomhle smyslu skromnost, se kterou jsem vyrůstala, často znamenala ustoupit o kousek dozadu, aby měl druhý člověk víc prostoru.
Na tom je něco krásného. Laskavost se tím nestává obchodem. Člověk nedává proto, aby si koupil vděčnost, obdiv nebo budoucí protislužbu. Velkorysost se může tvářit lehce, i když za ní byly hodiny práce. Připomíná nám, že darování by nemělo způsobit, aby se obdarovaný cítil menší.
Stejný princip poznávám i v tom, jak lidé mluví o vlastních schopnostech. Člověk, který skvěle vaří, tvrdí, že je to úplně obyčejné. Někdo pochválený za jazykové schopnosti okamžitě vyjmenuje všechno, co ještě neumí. Žena, které někdo řekne, že jí to sluší, se zasměje, odmítne to nebo rychle vrátí kompliment, aby pozornost nezůstala příliš dlouho na ní.
To neznamená, že všichni věří vlastním sebekritickým slovům. Skromnost může být společenský jazyk, ne doslovný popis sebe sama. Můžeme dobře vědět, že se jídlo povedlo, dárek je promyšlený a práce kvalitní. Jen necítíme, že bychom měly být první, kdo to řekne nahlas.
Vyrůstání mezi českým a vietnamským prostředím mě ale naučilo všímat si také ceny, kterou za tuto skromnost někdy platíme. Když se z ní stane automatický reflex, může proměnit každý kompliment v malou hádku. Někdo řekne, že ti to sluší, a ty mu vysvětlíš, proč ne. Někdo pochválí tvou práci, a ty okamžitě vypíšeš všechny její nedostatky. Někdo oslavuje tvůj úspěch, a ty začneš mluvit o náhodě, štěstí, správném načasování a pomoci všech ostatních.
Člověk se přitom může tvářit, že jen nechce být namyšlený. Ve skutečnosti někdy druhému sděluje, že jeho hodnocení nepovažuje za dostatečně důvěryhodné. On řekne, že se mu něco líbí, a ty mu začneš dokazovat, že by se mu to líbit nemělo.
Nakonec může pokora začít připomínat sebevymazávání.
V českých školách a později v pracovním prostředí jsem se navíc setkávala s úplně jiným očekáváním. Člověk má znát své silné stránky, umět je pojmenovat a vysvětlit, proč si zaslouží určitou příležitost. Na pohovoru nestačí čekat, že si někdo všimne, jak jsi schopná. Musíš se umět „prodat“, což je výraz, který ve mně dodnes vyvolává lehce nepříjemný pocit, i když chápu, co znamená.
Máš popsat své úspěchy bez omlouvání. Máš působit sebevědomě. Máš vysvětlit, proč právě ty. A když se příliš zmenšíš, není to vždy vnímáno jako sympatická skromnost. Někdy to prostě vypadá, že svým schopnostem nevěříš.
V tom vzniká zvláštní rozpor. Doma a v komunitě jsem se učila, že dobrá práce si nemá sama stavět pomník. Ve škole, v zaměstnání a později na internetu jsem viděla, že dobrá práce často nestačí, pokud ji člověk nedokáže představit. Jestli za sebe nemluvíš, někdo hlasitější může mluvit přes tebe.
Vietnamský reflex, který jsem zdědila, mi říkal: neupozorňuj na sebe víc, než je nutné. Nech ostatní, ať si kvality tvé práce všimnou sami. Nedělej ze svého úspěchu něco, vedle čeho se ostatní budou cítit nepříjemně. Nevyčnívej příliš vysoko nad skupinu.
České prostředí mi zároveň ukazovalo, že práce si sama za sebe nepromluví vždycky. Někdy jen tiše sedí v rohu, zatímco méně schopný člověk už si přinesl mikrofon, prezentaci a sebevědomí na tři životy.
Ani jeden přístup není automaticky lepší. Sebevědomí se může změnit v aroganci, ale skromnost může být velmi pohodlný nástroj, jak udržovat lidi potichu. Sebeprezentace může být nesnesitelná, ale čekat, že si někdo jednoho dne všimne našeho tichého talentu, není vždy realistická životní strategie.
Možná tedy nejde o to, zda bychom měly přijímat pochvalu, ale co podle nás její přijetí znamená.
Říct „děkuju“ nemusí znamenat ano, jsem lepší než ostatní a konečně jste si toho všimli. Může to znamenat jen to, že bereme úsudek druhého člověka dost vážně na to, abychom se s ním okamžitě nezačaly přít. Odmítání každé pochvaly navíc není vždy skromné. Někdy nutí člověka, který ji vyslovil, aby ji opakoval, obhajoval a postupně nás ujišťoval, dokud ji konečně nepřijmeme alespoň z jedné třetiny.
Je v tom zvláštní ironie. Tvrdíme, že nechceme pozornost, a přitom přimějeme druhého člověka, aby nám věnoval ještě víc času, protože musí svou pochvalu několikrát zopakovat.
Přesto dobře rozumím tomu, odkud tento reflex přichází. S vietnamskou představou pokory se často spojuje obraz rýžového klasu, který se sklání tím níž, čím plnější jsou jeho zrna. Prázdný klas zůstává stát rovně, zatímco zralý se pod tíhou toho, co nese, ohne směrem k zemi.
S různými verzemi této myšlenky jsem vyrůstala. Člověk, který skutečně něco ví, to nemusí neustále dokazovat. Člověk, který něčeho dosáhl, nemusí kvůli tomu zmenšovat ostatní. Skutečná hodnota se nemusí stavět na špičky, aby byla vidět.
Ten obraz jsem měla vždycky ráda, protože z pokory nedělá slabost, ale spíš druh gravitace. Skloněný klas se nevyprazdňuje. Neomlouvá se za to, že má zrna. Sklání se právě proto, že je plný.
Teď, když jsem ve Vietnamu, se ale snažím podobné obrazy nevnímat jen jako hezkou kulturní dekoraci. Přísloví může popisovat určitou hodnotu, aniž by dokonale vystihovalo všechny lidi, kteří v dané kultuře žijí. Vietnamci mohou být skromní, hrdí, soutěživí, štědří, nejistí, hluční, tiší nebo ambiciózní. Často mohou být několika z těchto věcí zároveň.
Přísloví je ideál, ne osobnostní test.
Možná právě tohle jsem sem přijela pochopit. Nepřijela jsem dokazovat, že všechno, co mě v Česku naučili, je dokonale a nezpochybnitelně vietnamské. Částečně jsem přijela položit své zděděné představy vedle každodenní reality. Chci slyšet, jak lidé skutečně přijímají pochvalu, jak spolu mluví různé generace, jak vypadá pohostinnost mimo chráněný prostor diaspory a kolik z mého Vietnamu vytvořila máma, která ho musela znovu poskládat někde jinde.
Některé věci mi tady připadají hluboce známé. Jiné vůbec. Někdy poznám gesto ještě předtím, než plně rozumím větám kolem něj. Něco, co jsem celý život považovala za obecně vietnamské, může být hlavně zvyk mé mámy. A pak se jindy něco, co jsem považovala za zvláštnost naší rodiny, objeví u jiného stolu, v jiném městě a v hlase člověka, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Najednou je to větší než my.
Pořád se učím, kde ty hranice vedou.
Vedle pokory existuje ještě myšlenka biết đủ, tedy vědět, kdy je dost. Neznamená to odmítat ambice nebo se spokojit s méně, než si zasloužíme. Není to příkaz zůstat chudá, tichá a vděčná i za nespravedlnost. Je to spíš schopnost poznat okamžik, kdy nás hojnost přestává živit a začíná ovládat.
Dostatek jídla, o které se můžeme rozdělit, je hojnost. Jídlo připravené jen proto, aby demonstrovalo bohatství, je něco jiného. Sebevědomí, které nám dovolí promluvit, je zdravé. Sebevědomí, které potřebuje, aby všichni ostatní ztichli, už ne. Úspěch může zlepšit život, ale život postavený výhradně na tom, aby jako úspěšný vypadal, se nemusí nikdy cítit plný.
V nejlepší podobě je vietnamská skromnost, kterou jsem zdědila, smyslem pro míru. Připomíná nám, že nemusíme zaplnit každé ticho vlastním hlasem, každou laskavost proměnit v důkaz své dobroty a každý úspěch použít jako potvrzení, že si zasloužíme víc než ostatní. Nechá část prostoru neobsazenou.
Nechci se tohoto dědictví zbavit. Nechci se proměnit v člověka, který každou místnost okamžitě zaplní seznamem svých schopností a čeká potlesk za každé běžné gesto. Nechci, aby přijetí sebe sama znamenalo, že přestanu vnímat ostatní.
Zároveň se ale nechci dál automaticky zmenšovat pokaždé, když na mě někdo řekne něco hezkého. Nechci, aby skromnost znamenala, že budu svou práci předem označovat za nedostatečnou, své schopnosti za náhodu a své úspěchy za něco, co se vlastně vůbec nepočítá.
Možná hledám způsob, jak si z obou prostředí ponechat to lepší. Z vietnamské výchovy respekt k míře, vztahům a prostoru pro druhé. Z českého prostředí možnost říct věci otevřeněji, přijmout pochvalu bez společenského tance a přiznat, že se mi něco povedlo, aniž by to automaticky znamenalo, že se považuju za střed vesmíru.
Nemyslím si, že se někdy budu při komplimentech cítit úplně přirozeně. Můj první instinkt asi pořád bude trochu se zasmát, sklopit oči a říct, že ten druhý přehání. Některé návyky zůstávají v těle dlouho poté, co jsme je rozebrali hlavou.
Učím se ale neodmítat laskavost jen proto, že přišla v podobě pochvaly. Někdy už dokážu říct: „Děkuju, to pro mě hodně znamená,“ aniž bych za to připojila seznam chyb, vysvětlení, proč si to nezasloužím, nebo okamžitý kompliment zpátky, aby se pozornost co nejrychleji přesunula jinam.
Pořád mi to připadá trochu nepřirozené. Možná je to ale právě rovnováha, kterou hledám: být skromná, aniž bych byla neviditelná; znát svou hodnotu, aniž bych ji musela vystavovat; a respektovat to, co jsem zdědila, aniž bych předstírala, že dědictví je totéž co jistota.
Zralý rýžový klas se sklání, ale nemizí v zemi. A já jsem teď ve Vietnamu částečně proto, abych zjistila, jestli jsem celé ty roky správně rozuměla poli, ze kterého pochází.
