Článek
Tohle téma je pro mě až nepříjemně relatable. Nevychází jen z něčeho, co jsem si přečetla při večerním brouzdání internetem a následně se rozhodla rozhořčit za ostatní. Vychází také z mých vlastních zkušeností. Z okamžiků, kdy jsem v ordinaci řekla, že mě něco bolí, a moje věta se ke mně vrátila přeložená jako tlak, štípnutí, citlivost nebo mírné nepohodlí.
V takové chvíli člověk začne pochybovat, jestli obě strany skutečně mluví o stejném těle. Já hlásím bolest. Někdo druhý ji obratem zařadí do přijatelnější administrativní kategorie. Silná bolest se promění v krátkou křeč, strach v nervozitu a protest v nízký práh bolesti. Pokud se ozvu znovu, můžu dostat vysvětlení, že každá žena přece vnímá bolest jinak.
To je samozřejmě pravda. Jen mi pořád uniká, proč se tato pravda tak často používá jako důvod bolest neřešit, místo aby byla důvodem řešit ji individuálně.
A nejsem sama. To je důležité říct hned na začátku, protože zkušenost jedné ženy se velmi snadno shodí jako subjektivní tlachání. Něco ji bolelo, něco se jí nelíbilo a teď z toho dělá společenský problém. Jenže zlehčování bolesti při gynekologických výkonech už není jen téma pacientských příběhů na sociálních sítích. Dostalo se do výzkumů i odborných doporučení. Americké CDC v roce 2024 aktualizovalo pokyny k zavádění nitroděložních tělísek a zdůraznilo, že před výkonem má proběhnout rozhovor o možné bolesti a plán jejího tlumení vytvořený podle potřeb konkrétní pacientky. Americká gynekologická společnost ACOG následně v roce 2025 doporučila aktivně nabízet možnosti tlumení bolesti při tělískách i dalších ambulantních zákrocích na děloze a děložním čípku.
Takže ne, nejde jen o to, že jsem citlivka. Možná jsme spíš dlouho používaly slovo citlivka pro ženu, které ještě správně fungují nervová zakončení.
To „Nepohodlí“ je možná nejvýkonnější anestetikum, jaké medicína nikdy nevynalezla.
Nepohodlná může být židle. Těsné džíny po obědě. Podprsenka s kosticí, která se během dne rozhodla prozkoumat podpaží. Nepohodlná je rodinná návštěva, na které se vás někdo potřetí zeptá, kdy už si někoho najdete, jako by se partner objednával přes výdejní box.
V gynekologii ovšem dokáže slovo nepohodlí obsáhnout téměř cokoli. Zavedení nástroje přes děložní hrdlo. Měření hloubky dělohy. Odběr vzorku tkáně. Roztažení děložní dutiny tekutinou. Zavedení nitroděložního tělíska. Odstranění polypu. Výkon, během kterého se některé ženy potí, třesou, cítí nevolnost nebo mají pocit, že nevydrží ani několik dalších sekund.
Přesto stačí otevřít české weby některých gynekologických ordinací a člověk opakovaně narazí na výrazy jako „nepříjemný tlak“, „krátká bolest podobná menstruační křeči“, „minimální nepohodlí“ nebo „mírné křeče“. Jedna klinika sice možnost lokálního anestetika nabízí, ale základní přípravu popisuje jako běžné analgetikum, jídlo a klid. Jiná prezentuje ambulantní hysteroskopii jako výkon, během kterého většina žen nepociťuje žádnou nebo jen malou bolest a krátce poté se může vrátit k běžné činnosti.
Netvrdím, že tyto popisy musí být lživé. Některé ženy skutečně cítí jen tlak. Některé řeknou, že to zabolelo, ale bylo to snesitelné. Jiné po výkonu vstanou, obléknou se, cestou domů koupí rohlíky a večer už si na něj skoro nevzpomenou.
To všechno je platná zkušenost.
Stejně platná je ale zkušenost ženy, která při totožném typu výkonu zažije velmi silnou bolest. Ženy nemají totožnou anatomii, zdravotní historii, předchozí zkušenosti ani citlivost. Ani stejný výkon nemusí u jedné ženy pokaždé proběhnout stejně. Problém není v tom, že medicína nedokáže slíbit přesnou intenzitu bolesti. Problém je, když se celé možné rozpětí předem schová pod nejmírnější výraz.
Jako by realistická informace ženu zbytečně vystrašila, zatímco nečekaná intenzivní bolest byla jen drobná komunikační nehoda.
Informovaný souhlas ale není souhlas dostatečně uklidněné pacientky. Je to souhlas člověka, který dostal pravdivé informace. Pokud může výkon bolet málo, středně i velmi silně, měly by zaznít všechny tyto možnosti. Nejen ta, která nejlépe vypadá na webu ordinace a zabere nejméně času při rozhovoru.
Krátká bolest není automaticky malá bolest. Je jen krátká.
Často se také dozvíme, že výkon trvá jen pár minut. To je určitě lepší, než kdyby trval celé odpoledne, ale délka a intenzita bolesti jsou dvě různé věci. Rána kladivem do prstu také netrvá půl hodiny. Přesto ji nepopíšeme jako svižnou zkušenost s minimálním dopadem na denní program.
U některých gynekologických výkonů se rychlost používá skoro jako forma analgezie. „Nebojte, bude to rychlé.“ Jako by nervový systém pracoval podle fakturačních jednotek a bolest kratší než pět minut automaticky převedl do kategorie zanedbatelných položek.
Tělo ale nehodnotí výkon podle délky objednaného časového okna. Krátká bolest může být ostrá, omračující a panická. Může člověka zaskočit právě proto, že mu bylo předem řečeno, že ucítí pouze tlak. Může vyvolat nevolnost, třes nebo mdlobu. A může ovlivnit, jestli se žena příště vůbec odhodlá přijít na další potřebné vyšetření.
Když se pacientce řekne, že ji čeká mírné nepohodlí, a ona potom prožije bolest osm z deseti, nestane se pouze to, že ji něco bolelo. Rozpadne se také její důvěra. Neví, jestli byl její průběh neobvyklý, jestli se něco pokazilo, jestli přehání, nebo jestli jí prostě předem nikdo neřekl celou pravdu.
A místo toho, aby se mohla soustředit na vlastní tělo, začne řešit, zda je vůbec oprávněné reagovat tak, jak reaguje.
Řekli mi, že to bude jen nepříjemné. Tak proč mám pocit, že omdlím? Je chyba ve mně?
Možná ne. Možná jen jazyk selhal dřív než tišení bolesti.
Velmi výmluvná je studie, která porovnávala bolest při zavádění nitroděložního tělíska tak, jak ji hodnotily samotné pacientky a jak ji odhadovali zdravotníci provádějící výkon. Dvě stě pacientek hodnotilo maximální bolest v průměru na 64,8 bodu ze 100. Poskytovatelé péče ji odhadovali jen na 35,3 bodu. Nejde o univerzální průměr bolesti při každém zavedení tělíska, ale o výsledek jedné konkrétní studie. Přesto je ten rozdíl těžké přehlédnout. Pacientka říká téměř 65, zatímco člověk na druhé straně vidí 35.
To není nutně důkaz zlé vůle. Je to ale důkaz, že bolest druhého člověka neumíme spolehlivě odečíst z jeho obličeje. Někdo křičí, někdo ztuhne, někdo se začne nervózně smát, někdo se omlouvá a někdo mlčí, dokud není po všem.
To, že žena během výkonu nekřičí, neznamená, že ji nic nebolí. Možná byla od dětství naučená nedělat scény. Možná nechce komplikovat práci lékaři. Možná se bojí, že bude považována za hysterickou. Možná už má zkušenost, že její protest stejně nic nezmění.
Některé z nás jsou vynikající v tichém snášení bolesti. Společnost tomu říká odolnost. Já tomu někdy říkám velmi špatně nastavený zákaznický servis vlastního těla.
Pod podobným článkem se téměř jistě objeví žena, která napíše, že ji zavedení tělíska skoro nebolelo. Že cítila jedno štípnutí, potom se oblékla a odešla do práce. Možná také dodá, že nechápe, proč se kolem toho dělá takové drama.
Její zkušenost je pravdivá. Jen není univerzální.
Odlišná zkušenost není vyvrácením cizí zkušenosti. Když jednu ženu výkon téměř nebolí, je to skvělé. Neznamená to, že druhá žena lže. A když druhá zažije extrémní bolest, neznamená to zase, že výkon musí být nesnesitelný pro každou.
Jednu ženu něco téměř nebolí, jiná při tom omdlí. První zkušenost nevyvrací druhou. Právě rozdílnost reakcí je důvodem pro individuální přístup, ne pro automatické předpokládání mírné bolesti.
Souhlas s bolestí není charakterová vlastnost a ženskost není předem podepsaný formulář, že něco vydržíme.
Teď se dostanu na trochu osobnější území, ale bylo by pokrytecké dělat, že neexistuje. Nebudu lhát, i mně se někdy při sexu líbí škrcení. Věřím, že se v tom poznají i jiné ženy. To ovšem neznamená, že milujeme bolest univerzálně a při každé příležitosti, jako by šlo o oblíbenou příchuť zmrzliny.
Zmiňuji to právě proto, že souhlas s bolestí v jednom kontextu není souhlasem s bolestí všude.
Když něco takového chci při sexu, je to konkrétní zkušenost v konkrétní situaci. Je v ní moje rozhodnutí, důvěra a možnost změnit názor. Neříkám tím, že je škrcení bezpečné. Není bez rizika a zaslouží si vlastní samostatnou debatu. Zdravotnické zdroje upozorňují, že tlak na krk může omezit dýchání nebo přívod krve do mozku a že neexistuje způsob, který by z něj udělal zcela bezpečnou praktiku.
Tady ale nejde o obhajobu škrcení ani o návod k němu. Jde o jednodušší rozdíl: bolest, kterou jsem si vybrala, není totéž jako bolest, kterou za mě někdo předem označil za zanedbatelnou.
To, že něco někdy chci při sexu, neznamená, že jsem souhlasila s bolestí při odběru, zavádění tělíska, hysteroskopii nebo jakémkoli jiném zdravotním výkonu. Člověk může mít rád horské dráhy a přesto nechce, aby mu někdo cestou z práce odmontoval brzdy.
V ordinaci bych navíc neměla potřebovat žádné zvláštní bezpečné slovo. Obyčejné „tohle bolí“, „počkejte“ nebo „stop“ musí stačit.
Souhlas není obecná vlastnost člověka. Neexistují ženy, které prostě „souhlasí s bolestí“, a ženy, které s ní nesouhlasí. Existují pouze konkrétní situace, hranice a rozhodnutí. To, že jsem s něčím souhlasila včera, s jedním člověkem a při sexu, nevytváří licenci pro dnešní zdravotnický výkon.
Stejně tak podpis formuláře před vyšetřením není předplatné, které se automaticky obnovuje až do konce procedury. Souhlas lze změnit. Souhlas lze odvolat. A obyčejné stop musí stačit.
Když žena během výkonu řekne, že ji něco bolí, není to rušivý komentář k práci lékaře. Je to zdravotní informace. Možná se výkon skutečně nebude dát dokončit. Možná bude potřeba jiný způsob znecitlivění, jiný termín nebo jiné pracoviště. To může být organizačně nepohodlné, ale organizační pohodlí není nadřazené tělesné autonomii.
Měli bychom přestat prezentovat pacientku, která požádá o přerušení bolestivého výkonu, jako člověka, který něco pokazil. Nepokazila vyšetření. Nevytvořila problém. Pouze poskytla informaci, že tato podoba výkonu pro ni není snesitelná. Medicína by měla být schopná s takovou informací pracovat.
Nejsem lékařka. Vystudovala jsem knihovnictví, takže umím hlavně číst, dohledávat, porovnávat zdroje a všimnout si, když se jedna věta kopíruje internetem tak dlouho, až začne působit jako přírodní zákon.
Jedním z takových zákonů je zřejmě rada, aby si žena před některými gynekologickými výkony vzala ibuprofen.
To nemusí být špatná rada. Běžná analgetika mohou pomoci s bolestí nebo následnými křečemi. Nemusejí ale dostatečně řešit intenzivní bolest přímo během výkonu. I samotná studie o rozdílu mezi hodnocením pacientek a zdravotníků zmiňuje, že preventivní ibuprofen v tehdejších výzkumech bolest při zavádění tělíska účinně nesnížil. Novější doporučení proto nespoléhají pouze na jednu tabletu, ale zdůrazňují rozhovor o bolesti a podle konkrétní pacientky také možnosti lokálního znecitlivění nebo dalších postupů.
„Vezměte si Ibalgin“ tedy může být rada. Neměl by to být celý plán.
Americké CDC uvádí, že lokální lidokain, například povrchově nebo formou znecitlivění v okolí děložního hrdla, může při zavádění tělíska některým pacientkám pomoci. ACOG ve svém doporučení z roku 2025 vyzvalo zdravotníky, aby lokální anestetika při zavádění tělíska nabízeli a u dalších výkonů probírali možnosti podle jejich typu a potřeb pacientky. Ani znecitlivění samozřejmě není kouzelná hůlka. Samotná injekce může bolet a účinek se mezi pacientkami liší. To ale není argument proti nabídce možností. Je to argument pro poctivý rozhovor o jejich výhodách a nevýhodách.
Nikdo rozumný nepožaduje, aby se každý běžný stěr prováděl v celkové anestezii a před ordinací přistával vrtulník s anesteziologem. Požadavek je mnohem skromnější: řekněte mi pravdu, řekněte mi, co může bolet, řekněte mi, co nabízíte, a nečekejte, až si sama vygooglím název prostředku, o jehož existenci jsem neměla důvod vědět.
Pacientka nemůže požádat o možnost, o které jí nikdo neřekl.
Podobně výmluvná je debata kolem ambulantní hysteroskopie, při které se tenkou optikou vyšetřuje vnitřek dělohy a někdy se rovnou odebírá vzorek nebo odstraňuje drobný nález. Pro mnoho žen je výkon dobře snesitelný, obejde se bez hospitalizace a umožní rychlý návrat domů. To jsou skutečné výhody.
Přiznání, že pro jinou část žen může být velmi bolestivý, ale nijak nesnižuje jeho užitečnost. Pouze z něj odstraňuje reklamní filtr.
Britská Královská společnost porodníků a gynekologů ve svém doporučení pro ambulantní hysteroskopii píše, že většina pacientek má přijatelnou zkušenost a rychle se zotaví. Zároveň ale výslovně upozorňuje, že hysteroskopie může způsobit silnou bolest, může být traumatizující a předem se to obtížně odhaduje. Proto mají pracoviště poskytovat jasné, přesné a relevantní informace a řešit tlumení bolesti i informované rozhodování.
Přesně takhle podle mě vypadá poctivý popis. Neříká, že výkon musí být strašný. Neodrazuje ženy od potřebného vyšetření. Jen připouští celé rozpětí reality.
Nestačí říct, že žena výkon „zvládla“. Ženy zvládnou neuvěřitelné množství věcí, když mají pocit, že nemají jinou možnost. Zvládnutí není automaticky důkazem dobré péče.
Existuje „zvládla jsem to“, protože jsem byla informovaná, cítila se bezpečně a věděla, že můžu kdykoli požádat o zastavení. A potom existuje jiné „zvládla jsem to“: ztuhla jsem, odpojila se od vlastního těla, čekala, až to skončí, a doma se rozbrečela.
Zvenčí mohou obě pacientky vypadat stejně disciplinovaně.
Proto nelze úspěch zdravotního výkonu měřit jen tím, zda se ho podařilo technicky dokončit. Úspěšný výkon by měl znamenat také to, že pacientka věděla, do čeho jde, její bolest byla brána vážně a její souhlas platil po celou dobu, ne pouze ve chvíli, kdy podepsala papír v čekárně.
Hodná pacientka příliš nepřekáží. Ani když ji něco bolí.
Celý problém samozřejmě nezačíná až v ordinaci. Ženy se dlouho učí, že bolest je normální součást ženského života. Menstruace bolí. První sex údajně bolí. Porod bolí. Kojení může bolet. Antikoncepce má vedlejší účinky. Vyšetření je nepříjemné. Něco tlačí, píchá a krvácí, ale tak to ženy přece mají.
Zvykáme si, že naše tělo je trochu veřejný projekt a trochu porouchaný spotřebič, který má fungovat bez příliš vysokých servisních nákladů.
A hlavně se učíme být hodné pacientky. Hodná pacientka přijde včas, je připravená a spolupracuje. Nezdržuje, neptá se příliš dlouho a nezpochybňuje autoritu. Nemá číst moc internetu, ale zároveň má vědět všechno podstatné. Nekřičí, nebrečí a ideálně ani necukne, protože zdravotník přece potřebuje pracovat.
Když se jí něco nelíbí, řekne to slušně. Když to nestačí, řekne to ještě slušněji. A když ani to nestačí, začne přemýšlet, zda problém nebyl v jejím tónu.
Ženy umějí během bolesti vykonávat neuvěřitelné množství emocionální práce. Uklidňují lékaře, že vědí, že jim nechce ublížit. Omlouvají se za napětí svalů, pláč nebo to, že potřebují minutu. Někdy se omluví dokonce i za to, že omdlely, jako by ztrátou vědomí narušily plynulost provozu.
Představa, že ženy dělají příliš mnoho scén, je fascinující hlavně proto, že spousta z nás tráví polovinu života jejich aktivním neděláním.
Bylo by snadné napsat tento text jako obžalobu všech gynekologů a celého zdravotnictví. Nebylo by to ale pravdivé ani užitečné. Existují lékařky a lékaři, kteří bolest berou vážně. Vysvětlují jednotlivé kroky, ptají se na předchozí zkušenosti, nabízejí možnosti, domluví si s pacientkou signál pro zastavení a nepovažují její strach za osobní urážku své odbornosti.
Také pracují v systému, který má omezený čas, personál, peníze a dostupné vybavení. Některé formy tišení bolesti nemusejí být na konkrétním pracovišti dostupné. Sedace vyžaduje personál i následné sledování. Každý lék má možné nežádoucí účinky a žádný postup není dokonalý.
To všechno chápu.
Systémové limity ale nemění silnou bolest v mírné nepohodlí. A už vůbec nevysvětlují, proč někdy chybí obyčejná věta: „Může to bolet výrazněji. Pokud to bude příliš, řekněte a zastavíme.“
Empatie není drahé zdravotnické zařízení. Pravdivá informace nepotřebuje nový rozpočet. Respektování slova stop není nadstandardní balíček péče.
Tento text není proti medicíně. Beru ji dost vážně na to, abych od ní očekávala schopnost opravovat vlastní slepá místa. Když odborné organizace mění doporučení na základě nových poznatků a zkušeností pacientek, není to důkaz, že medicína nefunguje. Je to důkaz, že se dokáže učit.
Skutečné selhání by bylo trvat na starém přístupu jen proto, že se tak výkony prováděly vždycky.
Bolest není charakterová zkouška a její snášení není ženská občanská povinnost.
Nečekám bezbolestný svět. Ani nepředstírám, že existuje jedno jednoduché řešení pro každou ženu a každý zdravotní výkon.
Chci ale něco, co mi připadá překvapivě základní.
Chci, aby informace před výkonem obsahovaly celé rozpětí možné zkušenosti, ne jen uklidňující průměr. Chci, aby se možnosti tlumení bolesti řešily dříve, než pacientka leží svlečená na křesle a má pocit, že každá další otázka už jen zdržuje. Chci, aby byly dostupné možnosti aktivně nabídnuty, ne schovány jako tajný předmět v počítačové hře, který získáte pouze tehdy, když už předem znáte správný odborný termín.
A chci, aby věta „každá žena má jiný práh bolesti“ nebyla ukončením rozhovoru. Měla by být jeho začátkem.
Když řeknu bolest, nemyslím tlak. Když řeknu stop, nemyslím ještě chvíli pokračujte. Když se ptám na znecitlivění, neříkám, že lékaři nevěřím. Říkám, že je to moje tělo a že bych ráda zůstala účastnicí toho, co se s ním děje.
Jsou situace, kdy si bolest vyberu sama. Možná ji dokonce chci. To ale nic nemění na mém právu odmítnout ji jindy. Autonomie není rozporuplnost. Autonomie je právě možnost rozhodovat pokaždé znovu.
Medicína nemusí slibovat, že nic nebude bolet. Stačilo by, kdyby přestala předem rozhodovat, která bolest stojí za řeč.
Protože když žena řekne, že ji něco bolí, nepotřebuje slyšet, jak se její zkušenost správně jmenuje. Potřebuje, aby jí někdo věřil.
Žena nemusí omdlít, aby její věta „tohle bolí“ konečně získala status odborně relevantní informace.
---
