Stáří v naší tváři podle Fibonacciho. Aneb kde najít svatý grál k našemu mládí?

„Jaký podstatný rozdíl vidíte, když srovnáte tvář starého a mladého člověka?“ je otázka, kterou s oblibou dávám studentům na jedné z přednášek svého semestrálního kurzu na fakultě.

„Jsou to přece vrásky,“ odpovídají mí studenti a já si v danou chvíli nemohu nevšimnout jejich rozpaků. „Co je to za přihlouplou otázku?“ myslí si a já jim to dobře vidím na očích.

„Však počkejte, vy holenkové,“ říkám si na to v duchu. Protože nikoliv, nejsou to ani vrásky, a dokonce to není ani povislá kůže. Skutečná podstata totiž tkví úplně někde jinde. A čert ví proč, my však na sobě navzájem vidíme hlavně jen ty vrásky. A o tom bude můj dnešní článek. Tedy bude to článek o tom, (1) proč je mládí vnímáno jako krásné, (2) jak se mění náš obličej v průběhu našeho stárnutí a proč tomu tak je a (3) kde v tomto případě hledat „svatý grál“.

Tvrdím, že svět je geniálním způsobem komplexní a zároveň je geniálním způsobem jednoduchý. A myslím, že se stárnutím je to obdobné. Jednoduché věci však bývají natolik zjevné, až jsou přehlížené. Ovšem, že by byl onen svatý grál ukryt v rukou šikovného operatéra? Tak toto ze své podstaty nikoliv. Abych to však dobře vysvětlila, musím to vzít pěkně zeširoka, protože, jak v závěru pochopíte, naše tvář je živoucím důkazem toho, že právě vše souvisí se vším.

Než se dostaneme k tomu, proč se nám mladá tvář zdá krásná, nabídnu vám test v podobě šesti krásných dívek. Jedna je krásnější než druhá, nicméně jedna z nich je přesto nejkrásnější, alespoň v tom obecném měřítku. Která to je, však prozradím později. Protože teď je řada na vás, abyste si vy vybrali tu, která se líbí nejvíce právě vám.

Někdo má rád holky, jiný zase vdolky… ovšem při posuzování estetična, a k tomu patří i posouzení krásy lidské tváře, přeci jenom existuje něco, co měřítko našeho soudu do jisté míry definuje. A to, že takové měřítko existuje, už věděli starověcí myslitelé, třeba Pythagorejci. Základní filozofií Pythagorejců, kteří byli měřítky doslova posedlí, byla v podstatě mystika čísel. Na základě svých objevů Pythagorejci věřili, že čísla a jejich vzájemné vztahy jsou odrazem samotné podstaty světa a jeho harmonie. K tomuto závěru ku příkladu došli pomocí strunného nástroje, tzv. monochordu, pomocí něhož pochopili vzájemnou závislost mezi délkou struny a výškou tónu (např., že tón o oktávu vyšší je vydáván strunou poloviční délky) (Pozn. 1). A zjištění, že hudba, to něco, co v lidské duši rozehrává dokonalou harmonii, a je zprostředkováváno dcerami samotného Dia (Múzami), je jen prostým vyjádřením čísel… to pro hloubavé Pythagorejce muselo být vskutku fascinující.

Úvahy nad krásnem byly jedním z ústředních bodů antické filozofie. A tak od harmonie a souladu akustického světa už byl jen krůček k symetrii a souladu vizuálního světa. Lidstvo totiž pochopilo, že je to právě symetrie, která světu kolem nás dává nejenom proporce, ale i matematickou definici jeho líbivosti. Totiž, pravá krása nevynikne, je-li objekt prezentován dokonale symetricky. Totiž, aby mohl být objekt viděn jako krásný, musí být patřičně asymetrický. A v tomto ohledu být „patřičně“ asymetrický, znamená být v proporcích 1:1,618 (např. vyjadřující poměr výšky k šířce objektu). Poměr 1:1,618 je označován jako tzv. zlatý řez (někdy též jako božský). Hodnotu zlatého řezu stanovil samotný Euklides a jeho pojmenování prý dal světu Leonardo da Vinci. A to, že číslo 1,618 není číslem ledasjakým, ale poněkud magickým, vysvětlím o něco později.

Zlatý řez je uplatněn i v jednom z následujících obrázků. Schválně, jestli poznáte ve kterém. Ovšem zanechte počtů a nechte dojem z obrázků na vás jen tak působit. Tedy, který z nich se vám líbí nejvíce?

Ano, zlatý řez je v obrázku A.

Leonardo da Vinci se o zlatý řez velmi zajímal aktivně, a to zejména díky spolupráci s matematikem Lucou Paciolim a svému zkoumání přírody a lidské anatomie. Věřil v harmonii, kterou zlatý řez skrze výsledné proporce představuje. Vycházel přitom z idejí římského stavitele Vitruvia, jenž hlásal, že principy architektury, a především ty proporční, by měly vycházet z principů, které nalézáme v přírodě; je to totiž právě příroda, dílo samotného Boha, co v našem světě dokáže jako jediné vyvolat pocit absolutní krásy. A tak, dle Vitruvia za účelem dosažení harmonie v umění může právě příroda sloužit jako takové neklamné vodítko. A protože jako největší zázrak přírody je obecně chápáno lidské tělo, vznikl da Vinciho koncept Vitruviánského muže, stanovující ideální proporce lidského těla (např., že délka od země k pupku v poměru k výšce postavy je v poměru zlatého řezu).

Proporce lidského těla, stejně tak i rozměry budov, kompozice objektů na plátně i v terénu, to vše a mnoho dalšího, pokud viděno v poměrech zlatého řezu, je vnímáno harmonicky, tedy líbivě. Ale to, že by zlatý řez byl jen bohapustou teorií starověkých či středověkých intelektuálů? Tak to v žádném případě!

Totiž, ať se nám to líbí nebo ne, zlatý řez v našem okolí podvědomě vnímáme a v našem posuzování krás světa mu tak nějak nevědomky sedáme na lep. Proč? Zlatý řez, jak vysvětlím dále, totiž vyplývá z přírodních zákonitostí a jeho atraktivita zase z naší přirozené snahy být s přírodou zadobře. Podvědomě totiž cítíme, co je přirozené a že přirozené je správné. Alespoň hypoteticky! Ano zdůrazňuji, hypoteticky!

Byť si to neuvědomujeme, zlatý řez je ledaskde kolem nás. Je totiž jednou z takových řekněme zákonitostí přírody. Pro vysvětlení, jakým způsobem se zlatý řez v přírodě uplatňuje, musím předně představit Fibonacciho posloupnost, k níž se zlatý řez právě pojí. Fibonacciho posloupnost je nekonečná posloupnost přirozených čísel, kde je každé číslo součtem dvou předchozích (tedy, 0, 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34,…) a zlatý řez, tj. hodnota 1,618, je v této posloupnosti přibližný poměr mezi dvěma sousedními čísly. S růstem čísel v této posloupnosti se poměr mezi čísly ke zlatému řezu blíží více a více.

Fibonacciho posloupnost byla známá už ve starověké Indii, avšak byla pojmenovaná po slavném středověkém italském matematikovi Fibonaccim, který posloupnost na evropském kontinentu proslavil a evropské myslitele posloupností doslova uchvátil. A ač se může na první pohled zdát, že Fibonacciho posloupnost je jen jakousi „prostoduchou“ matematickou hříčkou, opak je pravdou. Fibonacciho posloupnost je v přírodě spjata s růstem a plodností, a tak je i jakousi matematickou definicí rozkvětu života a harmonie v přírodě.

Fibonacciho posloupnost se v přírodě objevuje na mnoha místech, a je to často ve formě geometrických struktur, které se řídí pravidly růstu a symetrie. Principy Fibonacciho posloupnosti můžeme třeba nalézt u některých rostlin v rozmístění jejich listů kolem stonků či okvětních plátků nebo uspořádání semen, umožňující maximalizaci expozice slunečnímu svitu a optimalizaci prostorových dispozic, a tím optimalizaci růstu a plodnosti. Také mnohé ulity mořských živočichů rostou do tvaru logaritmické spirály, která se přibližuje Fibonacciho spirále a umožňuje organismu růst tak, aniž by musel měnit svůj tvar. Fibonacciho posloupnost můžeme najít i uvnitř lidského těla, nicméně, detaily o tom, jak se Fibonacciho posloupnost uplatňuje právě v případě lidského těla si s dovolením nechám na závěr článku. Celkově však můžeme říci, že Fibonacciho posloupnost je jakýmsi výrazem dokonalosti přírody.

Fibonacciho posloupnost a s ní i zlatý řez jsou patrné napříč uměleckými slohy, a to jak ve výtvarném umění (typicky da Vinci, Raffael, Seurat, Dali,), tak i hudbě (typicky např. Bartók, Bach, Debussy). A pokud vezmeme v úvahu naši přirozenou náklonnost ke zlatému řezu a vůbec principům vyvěrajícím z Fibonacciho posloupnosti, lze se ptát, do jaké míry je uplatnění této posloupnosti vědomým počinem autorů uměleckých děl či naopak přirozeným vyjádřením jejich geniálního talentu, jen tak čistě pramenícího z jejich podvědomí. Osobně si myslím, že platí to druhé. Umělci, a zvlášť ti geniální, přeci nejsou žádnými počtáři. Vždyť jejich umělecké vnímání světa pramení z něčeho jiného než jen z nějakého obyčejného kalkulu (Pozn. 2).

Ať jsou však naše umělecké sklony jakékoliv, ke zlatému řezu zhruba tíhneme všichni. Alespoň psychologické experimenty, které byly na toto téma dělány, to tak nějak naznačují. A důvod k tomu, ten ať je jakýkoliv. Jinak, hezkou přehledovou studii na toto téma publikoval Green (Perception, 1995, vol. 24, pp 937 – 968).

Zlatý řez jako ideál krásy lidské tváře?

Z obecného a konsensuálního hlediska, lidská tvář, která odpovídá principům zlatého řezu, působí přirozeně a přitažlivě. A to, jakým způsobem se zlatý řez v našich tvářích uplatňuje, uvádím pomocí následujícího obrázku.

Pokud se vrátíme k těm šesti krásným dívkám z úvodního testu, tou obecně nejkrásnější dívkou je dívka A, alespoň v těch nejzákladnějších proporcích ve vztahu ke zlatému řezu. Oproti ní dívka B má tvář příliš úzkou, dívka C zase širokou, dívka D příliš nízké čelo, dívka E zase nízkou bradu a dívka F má čelo trošku vyšší, než by měla mít. Která z nich se líbila nejvíce vám? Já si nemohu pomoci, ale bez ohledu na zlatý řez mně se nejvíce líbila dívka F. Totiž, samozřejmě, naše subjektivní vnímání krásy je v mnohém ovlivněno našimi kulturními zvyklostmi, tak i naší osobní historií. Tedy, zlatý řez je při posuzování estetična jen takovým hrubým návodem.

Jinak, pro ztvárnění dívky A jsem použila proporce, které jsem našla v článku na https://www.shahfacialplastics.com/blog/intuitive-beauty/. A ačkoliv jsem tvář dívky A měnila v tváře těch dalších dívek jen zlehka, a to jen v těch nejzákladnějších, výše zmiňovaných částech, u každé dívky se vždy její celkový výraz docela zřetelně změnil, a to chci zdůraznit. Protože, totiž, s krásou naší tváře stanovenou pomocí zlatého řezu můžeme nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale … jedna věc je zde přesto jistá. A je to přesně ta věc, na které se shodli už starověcí učenci, tedy ti od Pythagorejců, po Platona, Aristotela, stoiky, až zmiňovaného Vitruvia. Tedy, že krása, či lépe řečeno celkový výraz, spočívá v proporcích jednotlivých částí daného celku a že vzájemné vztahy jednotlivých částí lze numericky vyjádřit. To tedy znamená, že „krásu“ lze matematicky definovat a „míru krásy“ spočítat. A co se týče propočtů, tak ty lze udělat i ve vztahu ke stáří našeho obličeje.

Pochopení etiologie změn stárnoucího obličeje se díky moderní vědě, zejména 3D zobrazovacím technikám, rozvinulo k mnohem hlubšímu poznání. To kontrastuje s původním zjednodušeným chápáním, že stárnutí obličeje je dáno pouze vlivem gravitace, ztrátou elasticity kůže a tvorbou vrásek. Dnes víme, že stárnutí obličeje je mnohem komplexnější a dynamický proces, zahrnující všechny anatomické vrstvy obličeje a překvapivě i neobličejových částí. V tomto ohledu poskytuje náš obličej jedinečnou a velmi názornou ukázku toho, že lidské tělo je důmyslný a synergický systém fungující na mnoha úrovních. Tyto úrovně spolu těsně kooperují, čímž vytvářejí harmonický (nebo naopak disharmonický) celek. Jak se synergie spolu s harmonií či disharmonií uplatňují v každodenním fungování těla, ovlivňují i tempo a způsoby stárnutí – a tedy i vzhled obličeje. Každopádně, často zmiňované vrásky jsou překvapivě jednou z méně podstatných změn ve stárnoucím obličeji. Hlavní a nejvýraznější projevy zahrnují změny v proporcích obličeje, tedy jeho hlavních rysech.

A protože v proporcích tkví harmonie, s tím, že harmonie, jak už víme, umí být zrádná, může být stárnoucí tvář někdy nespravedlivě vnímána. Podle tváře totiž často posuzujeme charakter nebo interpretujeme emoce člověka, byť podvědomě. A tak, třeba, povislé koutky rtů, typický rys tváře starého člověka, z ve skutečnosti hodné babičky udělají v našich očích rázem zlostnou bábu, a třeba tu, která nám onehdy v Kauflandu se svým vozíkem tolik „překážela“ a ještě si nás měřila tím svým „zlostným“ pohledem. Ano, známky starého obličeje mohou ovlivňovat i mezilidské vztahy. Tedy, zkusme na to pamatovat.

Stárnutí obličeje je vzájemně propojený, trojrozměrný proces zahrnující změny v kostech, měkkých tkáních a kůži. A i když každá anatomická vrstva prochází vlastním procesem stárnutí, existuje také závislost vnějších struktur na hlubších vrstvách, protože změna v jedné vrstvě vede ke kaskádě změn ve vrstvách sousedních.

A pokud začnu obličejovými kostmi, které vytvářejí oporu pro horní měkké tkáně, tak ty v některých částech obličeje s věkem ubývají a ustupují a v průběhu stárnutí tak mění rozložení svalů a tuku. Úbytek kostní tkáně, typický především v očnicových kostech či spodní čelisti, byť je z celkového hlediska relativně jen nepatrný (v milimetrech), může mít na stárnutí obličeje dopad relativně významný. S úbytkem kostní tkáně totiž souvisí třeba i to, že naše oči už nejsou mandlové (mandlový tvar očí je typický rys mladé tváře), ale kulaté a zapadlé, špička nosu se sklápí dolů, stejně tak se mění úhly v rysech naší tváře (viz následující obrázek).

Co se týče tuku, tak ten je v obličeji umístěn ve formě ohraničených tukových polštářků, které v průběhu stárnutí jednak částečně atrofují a jednak se vlivem kostní přestavby a oslabení podpůrných vazů posouvají směrem dolů. Tedy, tváře, spánky a oblast pod očima jsou propadlejší. Vlivem těchto změn se ovšem také posouvá kožní kryt a v tvářích tak vznikají nechtěné záhyby a propadliny, jako jsou třeba nosoretní rýhy.

Avšak, a teď bych chtěla poprosit o vaši náležitou pozornost, popsané změny v kostní a tukové tkáni jsou dle současných poznatků vnímány jen jako podružné. A to je právě přesně ten moment, od kterého bych chtěla změnit nejenom váš pohled na věc, ale možná mnohým z váš dodat i trochu vzpruhy do života. Dominantní efekt při stárnutí našeho obličeje je totiž připisován změnám v obličejových svalech, a ty nám, na rozdíl od těch víceméně progresivních změn v tukové a kostní tkáni, nabízí perspektivu zcela odlišnou. Mnohem optimističtější! Jsou totiž do značné míry reverzibilní neboli vratné!

Mnohokráte za den, každičký den, po všech těch desetiletích našeho života, svaly našeho obličeje vykonávají to samé dokola – stahují se a vzápětí uvolňují, a to jen proto, abychom udělali třeba lehký úsměv, přivřeli oko či se zašklebili nebo něco řekli či snědli. Službě našich obličejových svalů nepřikládáme žádnou váhu, a tak si ani neuvědomujeme, jakými jednostrannými pohyby a napětím je běžně zatěžujeme. Vedle běžných pohybů v obličeji, skrze náš obličej také projektujeme veškeré naše emoce. A v souvislostí se svalovou tenzí jsou to hlavně emoce negativní. Avšak, nemusíme hned na někoho přímo křičet či se mračit, ale svaly stačí napínat nevědomě jen z lehkého stresu. A protože při opakovaném a nadměrném zatěžování svalů dochází také k opakované kontrakci (stažení) jejich vláken, výsledkem je, že se svaly postupně zkracují a tuhnou. A protože obličejové svaly jsou nejen napojeny ke kůži a kostem, ale jsou prostřednictvím svalových fascií a nervového systému propojené také navzájem, jejich postupným zkracováním a tuhnutím dochází křížem krážem celým našim obličejem v podstatě k takové svalové a potažmo tkáňové dysbalanci (nerovnováze). Svaly vlastně mezi sebou hrají na „přetahovanou“ a vyhrává ten, který je silnější. Tímto procesem se části obličeje postupně přesouvají na jiná místa, než byla v mládí, a mohou měnit svůj tvar. Co se týče vrásek, ty vznikají právě díky zkrácení přetěžovaných svalů, kdy se pokožka snaží tomuto zkrácení přizpůsobit, ale časem tento boj vzdává. To ostatně dosvědčuje následující obrázek, který ukazuje, že běžné obličejové vrásky leží vždy kolmo ke svalovým vláknům (svaly se totiž zkracují podél své délky).

Druhou zásadní změnou obličeje v průběhu stárnutí je posun profilu obličeje směrem dopředu a dolů. Tento proces s oblibou přirovnávám k proměně „od kočičky k pejskovi“. Přirovnání je výstižné, pokud porovnáme profil obličejové části těchto dvou zvířat a vedle nich postavíme obličej dítěte a starého člověka. Tento příměr se stává ještě trefnějším, když u obou zvířat srovnáme také styl jejich chůze a držení hlavy.

Vzpřímené držení našeho těla bylo po miliony let vytvářeno a následně po miliony let udržováno jako adaptace na lovecko-sběračský styl života člověka. Kdyby však před 10 tisíci lety (tj. evolučně ani ne „včera“) člověk nerozpoutal neolitickou revoluci, následně průmyslovou revoluci, a celé to nezakončil revolucí informační, pravděpodobně by se tento náš evoluční výdobytek – pohodlné kráčení krajinou a rozhlížení se kolem – cizeloval doposud.

Skoro by se chtělo věřit, že nastává éra Homo incurvus, tedy člověka ohnutého. Bohužel (či bohudík, sama nevím) je v tomto případě 10 tisíc let příliš krátká doba na to, aby se náš organismus dokázal adaptovat na ohnutý a přisedlý styl života. Proto zákonitě trpíme. A je to přesně ten trpký úděl, který si všichni z nás jako takový evoluční balvan válíme před sebou, a jako lidstvo ještě dlouho válet budeme. Zatím tedy jako H. sapiens. Anebo ten nejchytřejší z chytrých…jak, že se jmenoval? Jo, Sisyfos!

Říká se, že pohyb je život, a kde není pohyb, není život.

„Ale prosím tě, Radmilko, vždyť já mám pohybu za celý den až až!“ řekla by v záplavě práce moje maminka.
„Řeč je však o pohybu přirozeném a zdravém, mami!“ odpověděla bych já.

A pro ty z vás, kteří si po práci jdete třeba zajezdit na kole, zahrát tenis, nebo si zaběhat a myslíte si, že tím problém s nedostatkem přirozeného pohybu zcela jistě řešíte, mám otázku: jste si jistí, že problém skutečně řešíte?
Život v ohybu, a povětšinou bez pohybu, je to, co nás pronásleduje už od školních lavic a v našem organismu pomalu, ale jistě rozehrává netušenou a až plíživě nebezpečnou kaskádu změn.

Možná jste to sami zažili. Roky si člověk hrdě valí svůj balvan, dlouho se nic neděje, ale najednou s hrůzou zjišťuje, že je úplně jiný, než si pamatuje, že kdysi býval. Takový… jak bych to řekla… najednou disharmonický!

A protože fyziologické příčiny oné „disharmoničnosti“ jsou příliš komplexní a složité, a vlastně dosud ani ne zcela probádané, bylo by příliš vyčerpávající je zde rozebírat. Proto se raději vrátím k oné špičce ledovce, tedy našemu stárnoucímu obličeji.

Život v ohybu nejenže zakulacuje záda, předsazuje hlavu a posouvá ramena dopředu, ale mimo jiné také zkracuje šíjové svalstvo a platysmu (tj. povrchový sval táhnoucí se po přední straně krku od čelisti až po klíční kosti). Zatímco si válíme balvan, zmíněné svaly se zkracují, vzájemně přetahují a posouvají. A jaké je výsledné skóre této přetahované? Zkrácený krk, „ideálně“ s vdovským hrbem (tukový hrbol vzadu za krkem, často u žen, způsobený právě vadným držením horní části zad a předsazením hlavy), povislá kůže na krku, dvojitá brada, povadlé kontury čelisti, povislé koutky úst a mnoho dalšího. To je však jen to, co vidíme pouhým okem.

Pod povrchem se toho děje mnohem více: dysfunkce svalů, nervů, cévního a lymfatického systému a spousta dalších detailů. To vše neplatí jen pro obličej, ale pro celé tělo! Jak už jsem zmínila, naše tělo je důmyslný a velmi komplexní systém, kde vše souvisí se vším. Nefyziologickým pohybem se naše tělo nejen deformuje, ale na mnoha úrovních trpí a pozvolna spěje ke svému konci.

Řekli mu: „Jsi mladý, krásný, zdravý a hlavně, jsi perspektivní. Tak válej!“. A tak, válel. Měl vše, ale chtěl mnohem víc. Nakonec však zjistil, že už nemá vůbec nic. V té hře prohrál celé své jmění. Uválel se totiž. A takový to byl krásný hrdobce, hrdopýšek jeden, jenž chtěl tolik, avšak marně letět ke hvězdám.

A mimochodem, co znamená pozorovat stárnoucí obličej mladé slečny? Ačkoliv obličej každé, každičké mladé slečny stárne, je tu i něco, čemu se ve světě říká „smartphone face“. Balvan totiž může mít různé podoby.

Ano, slíbila jsem vám informaci, jak celý proces stárnutí zastavit či dokonce zvrátit. Z absolutního hlediska tento proces nezastavíme – to dokáže pouze smrt. Ale zvrátit ho překvapivě můžeme, a to velmi efektivně. Alespoň na čas, než se opět přehoupne zpět. I tak je to ale příjemná a často až zázračná perspektiva. Ptáte se, v čem ten zázrak spočívá? Přeci v dostatku přirozeného pohybu a přirozeném postavení těla! K tomu přidejme posilování oslabených svalů a protahování svalů zkrácených.

Existuje jen několik málo příkladů lidské anatomie či fyziologie, u nichž bylo seriózním způsobem prokázáno uplatnění Fibonacciho posloupnosti. A je velice zajímavé, že k těmto příkladům patří lidská chůze, přesněji její biomechanika, s tím, že je to právě zlatý řez, který je chápán jako do budoucna potenciálně využitelný ukazatel (třeba s využitím přístupů umělé inteligence pro zpracování velkého množství dat) pro diagnostiku anatomických či fyziologických abnormalit, které se právě v charakteru chůze odráží. Pokud se zaměříme na příčiny těchto abnormalit, z obecného hlediska zjistíme, že často vycházejí z našeho sedavého nebo nepřirozeného způsobu života. Na jedné straně dlouhodobě nevyužíváme některé svalové skupiny, což vede k jejich ochabnutí nebo atrofii. Na druhé straně neúměrně přetěžujeme jiné svaly v důsledku jednostranných pohybů. To postupně, a poměrně plíživě, způsobuje ztrátu flexibility a pohyblivosti nejen svalů, ale také fascií, šlach a následně i kloubů. Výsledkem je nefyziologické držení těla, včetně ztráty osové souměrnosti. Tyto faktory zpětně způsobují pohybovou dysbalanci, postupnou ztrátu přirozenosti pohybu a uzavření začarovaného kruhu. A protože lidské tělo, stejně jako každý organismus, je velice komplexní systém, defekty pohybového aparátu se v těle šíří jako dominový efekt.

Jednou, když jsem byla malá holčička, seděla jsem na oslavě narozenin mé babičky v koutku a pozorovala hosty. Zaujala mě jedna věc na mých starých tetách. Byly to dvojice tzv. platysmálních neboli svislých krčních pruhů, které se lidem často formují na přední straně krku s přibývajícím věkem. Tehdy jsem si říkala: Jak to, že ten pruh vpravo je u všech těch tet mnohem výraznější?

Milé dámy, chcete-li mít krásný krk, nehledejte zázračný krém, ale spíše se zaměřte na správné cvičení k uvolňování ramen a šíje a na správné držení těla. A nezáleží na tom, zda v životě používáte více pravou, nebo levou ruku.

Zcela jistě platí, že kde není pohyb, není život. Avšak protože pohyb utváří naše tělo a současně je naším tělem utvářen, lze dodat: „Jaký je pohyb, takový je život.“ Naším nejzdravějším pohybem je přitom chůze – chůze v jejím zlatém řezu (Pozn. 3). Jak by řekl Vitruvius, harmonie tkví v přirozenosti. Přirozenost si však nežádá mnoho; žádá právě jen obyčejné věci. Proto věřím, že soukromá cesta k renesanci vlastního Vitruviánského člověka je otevřená téměř každému z nás. Je ale na každém, zda se po této cestě vydá, nebo ne.

Můj článek není míněn jako hledání ztraceného mládí naší tváře, ale spíše jako zamyšlení nad hledáním správné proporcionality, a tedy harmonie celku. Právě v harmonii celku, alespoň podle mého názoru, je ukryt onen pomyslný svatý grál. Lidskou tvář jsem si vypůjčila jen jako špičku ledovce. Totiž, mnohé z našeho života se promítá do našich tváří. A to je fascinující.

Dovolte mi, abych svůj dnešní článek věnovala všem myslitelům, co kdy byli, za tu cestu k poznání, kterou díky nim můžeme v její bohatosti kráčet, a také všem hudebníkům, výtvarníkům, literátům, tanečníkům i divadelníkům, a to za harmonii, kterou nám dávají tříbit a v ní ledacos pochopit.Pravá krása totiž vychází zevnitř; je to krása oduševnělá.

Poznámky na závěr:

Pozn. 1
Slyšeli jste už o cymatice? Pokud ne, zkuste si tento termín vyhledat, například zde na Wikipedii. Jedná se o fenomén, kdy zvuk (vibrace) ovlivňuje uspořádání hmoty. Není to snad přesně to, co tvrdili už Pythagorejci?

Pozn. 2
Nabízím vám malý test: je to test vnímavosti Fibonacciho posloupnosti v hudbě. Zkuste si poslechnout Preludium C dur BWV 846 od J. S. Bacha – typický příklad této posloupnosti. Najdete ho třeba zde na YouTube. A teď: jaký pocit ve vás tato skladba vyvolává? Není to pocit růstu a rozkvětu? Já jej takto vnímám.

Pozn. 3
Nikdy jsem nebyla velkým sportovcem. Před pár lety jsem ale pochopila, že pohyb je pro mě překrásný. Od té doby cvičím denně a s radostí. Cvičení mi není jen zdrojem štěstí, ale také poučení o tom, jak mé tělo reaguje na pohyb. Využívám různé styly, nejčastěji jógu, pilates, barre (cvičení u baletní tyče) a strečink, který je mojí každodenní rutinou v boji proti zkráceným svalům. Nedávno jsem objevila cvičení SM systém, kterému se věnuji pod vedením certifikovaného lektora. Tento systém mě překvapil svou jednoduchostí, nenásilností a účinností. Vyvinul ho český lékař MUDr. Smíšek, specialista na rehabilitaci a pohybovou terapii. Zaměřuje se na stabilizaci páteře pomocí spirálních svalových řetězců, které udržují tělo přirozeně vzpřímené a vyvážené. Je to komplexní metoda péče o pohybový aparát, která pomáhá i vnitřním orgánům a celkově tělu navrací přirozenost. Více informací o tomto cvičení třeba zde: https://www.spiralstabilization.com/metoda/

Mimochodem, dokážete si dřepnout? Tedy, dřepnout si tak, jak to dělají děti, když si třeba na zemi s něčím hrají (celými chodidly na zemi a se zadkem svěšeným až téměř k zemi) nebo jak to dělali lidé už v pravěku (a dělali to proto, že tehdy ještě nebyly vynalezeny židle)? Tak schválně! Ale musím vás předem upozornit, že většina lidí od středního věku to kupodivu nedokáže (mají totiž svaly na nohou a zádech příliš zkrácené).

Cože říkáte? Cvičení obličeje? Hmm, vidím, že vás to cvičení po tom dřepu docela začalo zaujímat. Ano, s obličejem se dá kupodivu také cvičit. A vy jste o tom opravdu ještě neslyšeli? Je toho na YouTube dnes přece spousty (třeba https://www.youtube.com/watch?v=2lmZTH3dzmA).

No, ale když byste cvičit fakt začali, tak důležitá rada na závěr. Dělejte to komplexně!

:)) Mějte se hezky.

autor: Radmila Čapková Frydrychová (radmila.frydrychova@seznam.cz)