Česko, černý pasažér v NATO. Za Fialy i Babiše

Ve veřejné debatě dnes rezonuje tolik protichůdných výroků k výdajům na obranu, až se z toho občanům, mne nevyjímaje, často zatočí hlava a zatímco opozice tvrdí, jak zanedbáváme svou bezpečnost, vláda Andreje Babiše uklidňuje, že se tak neděje. Jelikož je jediným veřejně debatovaným ukazatelem fixní výdaj na obranu v podobě vynaložených procent výkonu ekonomiky, je třeba při hledání odpovědí na realitu české bezpečnosti pátrat až v samotných útrobách NATO a dalších, často opomíjených zdrojích. A čísla rozhodně nejednoho čtenáře překvapí. Ani s obranou to totiž není tak jednoduché a svou liknavost k české bezpečnosti neprojevuje jen Andrej Babiš v roce 2026 snížením původně zamýšlených výdajů z 2,26 % HDP na 2,07 % HDP, ale nedostatky vykazovala již předchozí vláda Petra Fialy, a rozhodně nebyly zanedbatelné.

V textu níže nikomu nestraním a nabízím jen objektivní pohled nejen na výdaje, ale také na trendy v armádách pokročilých evropských spojenců, jakými jsou Finové, Poláci, Lotyši, Estonci a další. Úspěšná a akceschopná armáda se totiž nevyznačuje jen vysokými výdaji na obranu, nýbrž také prestiží profese vojáků samotných a počtem rezervistů i kvalitou jejich výcviku. Nejprve je ale třeba kromě roku 2026 vyhodnotit i předchozí období, tedy mandát vlády Petra Fialy v letech 2022 až 2025 a zjistit, zda předchozí vláda přistupovala k bezpečnosti skutečně tak odpovědně, jak tvrdí.

Svou rešerši započnu v roce 2022, kdy vypukla válka na Ukrajině. Při plánování výdajů na obranu je logické, že státy nemohou obranné rozpočty skokově navyšovat kvůli dlouhodobé povaze dodávek materiálu, technologií i náboru vojáků. Proto lze období roku 2022 vnímat jako základ, ze kterého jednotlivé státy vystupovaly při následné snaze vlastní bezpečnost posílit a opět je nasnadě hodnotit také procentuální nárůst výdajů vůči HDP, nikoli jen poněkud neobjektivně sledovat procenta tehdy a nyní.

Výřezy s daty uvedené níže pochází přímo z oficiálních prezentací NATO o porovnání výdajů jednotlivých členských států vůči období před 10 lety. Jeden graf zobrazuje absolutní výdaje v % HDP a druhý porovnává, kolik jednotlivé státy utrácí za vybavení v porovnání s jinými výdaji, například na výplaty vojáků, výcvik, případně na rekonstrukce vojenských základen a zázemí.

V přehledu NATO jsou dostupné údaje z let 2022, 2024 i 2025 a pro objektivitu je třeba klíčová data, ze kterých v článku vystupuji, uvést úplná a bez dodatečné interpretace.

V grafech výše je několik překvapivých čísel. Málokdo by čekal, že Česko ve výdajích na bezpečnost upozadí Maďaři nebo Slováci a v roce 2025, tři roky po vypuknutí války na Ukrajině, zůstane Česká republika na chvostu NATO, konkrétně jako třetí nejhorší s tím, že vládu Petra Fialy,orientovanou na bezpečnost, předežene Slovensko a Maďarsko dokonce i ve výdajích na akvizice armádního vybavení. V roce 2024 jsou pak výdaje na akvizice ovlivněné zálohovými platbami na nákup letounů F-35, které podle informací České televize samy o sobě tvořily zhruba 20 % rozpočtu na obranu. Resort Jany Černochové při celkovém rozpočtu 155 miliard korun vydal na zálohách za stíhačky celkem 28,9 miliard korun, zbylých 17 % akvizičních výdajů obranného rozpočtu v tomto roce tvořily ostatní nákupy, například i tanky Leopard a další nové vybavení.

Nejprve je třeba vládu Petra Fialy pochválit, než přejdu k objektivní a fakty podložené kritice. Výdaje na bezpečnost České republiky vzrostly mezi lety 2022 a 2025 o 50 %, což převyšuje nejen uvedené Slovensko a Maďarsko, ale také Řecko, Rumunsko a další státy. Co ale už tak chvályhodné není, jsou Fialova slova o investicích do české bezpečnosti, které nelze podepřít pouze akvizicemi drahých zbraní. Při pohledu na Polsko, Pobaltí, Finsko, ale i již zmíněné Slovensko a Maďarsko, často sloužící jako odstrašující příklady, je česká struktura armády tristní a to nejen z pohledu personálu na obyvatele a vycvičených rezervistů, nýbrž také co do prestiže povolání vojáka a souvisejících platů příslušníků Armády České republiky.

Česká republika má v současnosti 28 305 vojáků podle statistik Armády České republiky k polovině roku 2025. Do tohoto počtu ale spadá i hradní stráž, vojenská rozvědka nebo i studenti Vojenské univerzity v Brně. Čeští rezervisté pak spadají pod takzvané aktivní zálohy Armády České republiky a je jich podle relevantních zdrojů zhruba 4 500 až 4 900. Pětkrát menší Lotyšsko udržuje armádu o 23 000 mužích a 100 000 rezervistech, kteří jsou členy Národní gardy Lotyšska a země tyto vojáky v civilu integruje do cvičení NATO. Celkový počet bojeschopné síly tak často citovaný statistický server GlobalFirepower.com odhaduje na 123 000. Podobně velké Maďarsko má armádu o 41 000 vojácích a 20 000 připravených rezervistech a méně obydlené Finsko je naprostým premiantem - 24 000 mužů ve zbrani doplňuje 850 000 pravidelně cvičených a bojeschopných rezervistů. V tomto ohledu by Česká republika převýšila jen Slovensko, které má co do počtu obyvatel početnější armádu o 20 800 vojácích, ale téměř žádné rezervisty, respektive jich statistiky uvádí jen 500. Polsko ani není třeba zmiňovat, armádu o 250 000 mužích doplněných o špičkovou techniku a 100 000 rezervistů nemá smysl s Českou republikou porovnávat, ostatně Poláci také moc dobře vědí, proč do takové síly převyšující Německo i Francii investují.

Lépe než Češi jsou na tom i Bulhaři, Rumuni, Chorvati, ale i neutrální Švýcaři, což vede nejednoho pozorovatele k zamyšlení, jak vážně jsou slova o zajištění české bezpečnosti míněna. Ekonomicky se tak bohatší Česká republika vrhla do nákupů technologicky pokročilého vybavení, což jistě při konfliktu s protivníkem poslouží svému účelu, ale nedoplnila akvizice posílením ozbrojených sil jako celku, a to ani v případě počtu vojáků, natož pak rezervistů. Je nutné podotknout, že moderní armády typu té finské přistupují k výcviku občanů odpovědně i kvůli schopnosti země mobilizovat při akutních krizích. V České republice tak máme v porovnání s ostatními státy bývalého Východního bloku s výjimkou Slovenska nejméně rezervistů a nikdo se v uplynulých letech skutečně efektivně nepokusil zanedbaný stav bojeschopnosti obyvatel řešit. Motivace je samozřejmě chvályhodná, nicméně v časech skutečné krize stačit nebude.

Ani při pohledu na platy vojáků, kde uvedu jako srovnávací základ pozici armádního desátníka - důstojnické pozice dosažitelné po 18 měsících až třech letech. Na Slovensku se takový voják těší platu odpovídajícímu 120 % průměrné hrubé mzdy, v Polsku dosáhne 90 %, v Estonsku taktéž zhruba 90 % a ve Finsku 85 %. V České republice pak voják po třech letech aktivní služby a dosažení důstojnické pozice dosáhne mzdy 35 000 korun bez příplatků, což odpovídá zhruba 70 procentům průměrné mzdy na úrovni 49 400 korun. Jen těžko bude armáda atraktivní, když si potenciální zájemce vydělá více víceméně kdekoli jinde v soukromém sektoru, případně také jako příslušník Městské policie.

Smutnou pravdou je, že bezpečnost v České republice a na Slovensku stále vlády podceňují svou bezpečnost, zatímco i Maďaři disponují bojeschopnější armádou, o ostatních ani nemluvě. Tato situace se za vlády Petra Fialy nezlepšila, jen se výdaje ve vyjádření na HDP srovnaly, aniž by však došlo k zásadní změně koncepce společenského vnímání bezpečnosti, což je, jak ukázala Ukrajina, to nejdůležitější.

A nyní se dostávám k Andreji Babišovi, jehož vize armády spočívá ve vyšší prestiži profese vojáka a lepším platovém ohodnocení. Tato líbivá slova jistě přivedou hnutí ANO nové voliče, ale k bezpečnosti České republiky přispějí jen minimálně. Vojáků máme zoufale málo a jejich lepší platové ohodnocení bojeschopnost Armády České republiky, natož pak občanů nijak nezlepší. Kdyby Andrej Babiš zachoval i předchozí akviziční mánii vlády Petra Fialy, mohla by kombinace obou přístupů fungovat. Musela by ale být doplněna také nepopulární, leč potřebnou povinně-dobrovolnou vojenskou službou. Jako člověk, který strávil rok na vojně - a nejraději bych na toto období zapomněl - stále pamatuji onen bezmyšlenkovitý a primitivní armádní dril, bez kterého se ale v časech skutečné krize Česká republika neobejde.

Při pohledu na moderní armády, jakými jsou ta polská, finská či lotyšská, je zcela patrné, že jsou to právě vycvičení rezervisté, co je pro skutečné zajištění bezpečnosti státu nejdůležitější. Kdyby Rumunsko či Polsko napadli Rusové, jen těžko bude stačit síla profesionálních armád, a tuto nepříjemnou pravdu si jako společnost musíme přiznat s tím, že nevycvičený „jouda“ neschopný nabít útočnou pušku nebo ovládat vojenské komunikační nástroje poslouží více jako přítěž, nikoli jako užitečná síla v časech nouze.

Chybí kurzy ovládání dronů, chybí výcvik rezervistů, chybí obecné povědomí o branné výchově, chybí peníze a chybí také především vládou nastavený systém či struktura ozbrojených složek. Petr Fiala nakupoval drahé vybavení, což mu budiž přičteno k dobrému - někdo začít musel. Andrej Babiš chce mít armádu coby prestižního zaměstnavatele a opět, někdo začít musel a tento přístup je též třeba pochválit. Oba premiéři, ten současný i bývalý, se ale soustředí jen na část problému, aniž by však vnímali bezpečnost České republiky a roli naší země v NATO komplexně. Česká republika byla černým pasažérem NATO v letech 2022, 2023, 2024 a 2025, ale v této roli zůstane i v roce 2026. Petr Fiala investoval do vybavení, Andrej Babiš hodlá investovat do personálu a infrastruktury. Potřebné je ale oboje. Více investovali i Maďaři, Slováci, Bulhaři, Rumuni a další státy, ačkoliv se dnes z opozičních lavic politici blízcí Petru Fialovi tváří, jako by vydávali 5 % ročně a postupovali obdobně jako Polsko. Ne, stále jsme černým pasažérem a ani Petr Fiala se neodhodlal k tomu skutečně podstatnému, tedy k razantnímu navýšení vojenského personálu nejen ve formě příslušníku armády, ale také v počtech bojeschopných rezervistů.

Petr Fiala se dnes zaklíná tím, jak moc myslel na bezpečnost České republiky. Faktem ale zůstává, že jej v tomto úsilí překonal i nenáviděný Viktor Orbán a vláda Bulharska. Expremiér se zasadil o akvizice moderního vybavení, pouhé nákupy ale neřeší přetrvávající strukturální problémy Armády České republiky. Andrej Babiš jej na druhé straně často i neoprávněně kritizuje. Hodlá navýšit platy vojákům a učinit z profese příslušníka Armády České republiky prestižní a vážené povolání. To je sice potřebné, ale opět, bez koncepce jde pouze o dílčí záplatu, nikoli o funkční příspěvek k vyšší bezpečnosti republiky.

Ke skutečnému zajištění bezpečnosti České republiky přispěje pouze kombinace obou přístupů, tedy efektivní zvýšení prestiže nejen profesionální armády, ale také aktivních záloh a pokračující akvizice moderního vybavení. Nikdo od České republiky nečeká čtvrtmilionovou armádu podobnou té polské, ale vůči hrozbám by občané měli stát připravení, alespoň tedy ti, kterým na bezpečnosti záleží. Cestou ke zlepšení je finský, lotyšský, ale i maďarský a rumunský model - ufinancovatelný počet profesionálních vojáků doplněný o pravidelně cvičené rezervisty, které je možné okamžitě vybavit zbraněmi. Tito rezervisté musí získat kompenzace za to, že si udrží vědomí o soudobých standardech komunikace i dalších postupech moderní armády.

Je smutné, do jak povrchních a často zcela z kontextu vytrhnutých výkřiků se dnešní politická debata redukuje. Namísto vzájemné kritiky by si zástupci vládnoucí koalice i opozice měli posypat hlavu popelem a přiznat si, že jsme v té bezpečnosti ani za uplynulé čtyři roky zas tak daleko nepokročili. Namísto vzájemného obviňování za současný stav pak zoufale chybí politické recepty na to, co s tím budeme dělat.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.