Článek
Dávám si nyní s psaním pauzu, jak si asi moji sledující mohli všimnout. Nevím, jak bych měl komentovat nebo objasňovat zcela bizarní události minulých týdnů, ať už jde o spor prezidenta s Petrem Macinkou nebo výsledky maďarských voleb. Jakmile se Piráti radují z vítězství ultranacionalisty Pétera Magyara, který po boku Viktora Orbána věrně sloužil režimu a psal zákony perzekuující kritiky, je něco skutečně špatně a jen těžko bych svým komentářem přispěl do veřejné debaty, ze které se vytratila jakákoli racionalita nebo kritické uvažování. Volby v Maďarsku dopadly dobře pro Maďary, rozhodně se však nijak neposunul odvěký národovecký apel tamní společnosti a už vůbec nezvítězila demokracie. Jednoho starého a mocí opojeného uzurpátora vystřídal jiný, mladší a neméně ambiciózní kandidát, jehož vnímání demokracie je minimálně rozporuplné. Jeden režim, vybudovaný Orbánem, nyní přebírá Péter Magyar a se stejnou vervou, s jakou kdysi - většina již zapomněla - Viktor Orbán potřel nacionalistický Jobbik, potře Péter Magyar nyní Fidész a uzpůsobí si centralizovanou moc v Maďarsku podle svého. Mandát má absolutní a to nikdy nevěští nic dobrého. Ale Piráti i další čeští liberálové, například z hnutí STAN, slaví vítězství nacionalisty, ačkoliv jsou jim podobní politici jindy otevřeně odporní.
K souboji Pražského hradu s vládou bych také nesepsal líbivý komentář. Česká republika je v NATO mravencem, který by se měl soustředit na budování vztahů s nejbližšími spojenci a zaujmout jakousi infrastrukturně-logistickou roli v co nejlepším provedení, než abychom se pokoušeli jakkoli zasahovat do záležitostí „velkých kluků“. Bude mnohonásobně cennější, pokud vybudujeme spolehlivou nákladní dopravu pro přesun techniky ze západu na východ, případně i letiště, alianční zbrojní sklady, polní nemocnice a související infrastrukturu, než kdybychom se snažili o dosažení maximální síly skrze několik vzájemně neintegrovaných zbraňových systémů. Letka F-35 a mechanizovaná brigáda má jistě smysl, ale jakékoli řeči o skutečně bojeschopné a všestranné české armádě jsou jen bláznivým snem a chimérou. Průmyslové zázemí, perfektně zabezpečené sklady munice, infrastruktura, několik specializovaných jednotek a především naslouchání partnerům - to je to nejlepší, co může Česko udělat a zbývá jen otázka, kdo jsou oni partneři. Jsou to více Spojené státy, nebo snad Francie, Německo, Polsko a Velká Británie? Toto bude klíčový aspekt nadcházejícího summitu NATO a prezident nemá jakýkoli mandát tato politická rozhodnutí vyslovit nebo dokonce posvětit skutečnými kroky.
NATO, kterému Petr Pavel sloužil, již neexistuje a s Donaldem Trumpem přichází jiná, nevyzpytatelnější a nebezpečnější doba plná zvratů, překvapení a nutné adaptace. Kritizovat Babiše za vlažný postoj k Trumpovi je jako kritizovat Mexiko, že nenazve amerického prezidenta bláznem, idiotem a škůdcem - stejně jako je Mexiko ekonomicky závislé na USA, jsme i my na Spojených státech závislí, jak ekonomicky, tak hlavně v otázce bezpečnosti. Nikdo dnes neví, co se stane zítra. Je proto předčasné urážet, eskalovat rozepře a jakkoli více nalévat benzín na hořící dům, což je v tomto případě Severoatlantická aliance a lepší je soustředit se na reálie dnešní doby, které se mění pokaždé, když Donalda Trumpa posedne chuť vylévat své myšlenky na internet.
Dojde-li ke skutečnému poměřování sil v NATO a bude-li Donald Trump vydírat své spojence, existuje jen jedna jistota. Česká republika v takovém případě nebude jazýčkem na vahách a její zástupci velmi pravděpodobně při takovém jednání nebudou ani v místnosti. Kdyby se však v takové místnosti zástupce České republiky ocitl, bylo by fajn, kdyby mohla taková osobnost ke svým názorům a pohledům na věc přidat i skutečnou politickou moc opřenou o sílu národního rozpočtu.
Jelikož s výše uvedenými názory nezapadám ani do vládního, natož pak do opozičního tábora, ani jsem články na tato témata nesepsal, abych prostor nezabíral jiným a líbivějším autorům, kteří mají jasno.
Národ se mění v ústavní právníky a odborníky na Maďarsko. Ale co ty tunely?
Díky současným a polarizujícím tématům, tedy summitu NATO a volbám v Maďarsku, však relativně zapadla kauza dotačních podvodů na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Skupina složená z ministerských úředníků, náměstka ministerstva a napojených podnikatelů se měla pokusit o poměrně rozsáhlý dotační podvod. Je v dnešní době již 300 milionů málo, aby to někoho zajímalo? A vědí vůbec lidé, že dotace nepadají z nebe nebo z Bruselu, ale jde jen o několikrát přerozdělené peníze evropských a českých daňových poplatníků?
V tomto kontextu bych rád zmínil článek na serveru Novinky.cz, který pojednává o počinu hlavního města Prahy. Zdejší dopravní podnik nakoupil fotovoltaickou elektrárnu za 430 milionů korun s tím, že v horizontu 10 let ušetří 152 milionů. Buď se od dob mých studií zásadně změnila matematika, nebo tato rovnice jednoduše nevychází. Životnost i té nejlepší solární elektrárny nepřekoná 25 let, což je zároveň doba, kdy pražskému dopravnímu podniku končí ona smlouva zaručující garantovaný servis, management a údržbu. Komentář náměstka pro dopravu za Piráty však obsahuje onu kouzelnou větu - dostali jsme na to přece dotaci, je to tedy výhodný obchod.
Když nyní propojím kauzu na Ministerstvu průmyslu a obchodu, kde se žadatelé o dotaci údajně pokusili zpronevěřit finanční prostředky s pražským projektem, nemohu se ubránit neblahému pocitu. Osud veřejných prostředků, zvlášť těch „dotačních“, které samozřejmě padají z nebe a nepočítají se, již přestává většinu voličů zajímat. Veřejnému prostoru dominuje šarvátka Petra Macinky a Petra Pavla, případně pak střídání nacionalistů v čele Maďarska. Někdo ale mé a vaše peníze investuje zcela neodpovědně, zatímco se jisté skupinky snaží ty samé peníze zcizit a s lehkou nadsázkou se nic neděje. To je na současném stavu české politiky to nejděsivější - mizí vztah občanů k jejich vlastním penězům, tím ale také k vlastní budoucnosti a zdraví naší země. Když se veřejnost přestane zajímat o hospodaření vlády a dalších úrovní politiky od krajské po komunální, lépe již nikdy nebude.
A teď si představte ten paradox. Již několik let je v jistých kruzích veřejným tajemstvím, že tu nemáme jen tunel na Ministerstvu průmyslu a obchodu, případně neschopné hospodáře v Praze. Máme tu ještě násobně větší tunely, před kterými by i Pavel Blažek slintající nad bitcoiny Tomáše Jiřikovského bledl závistí.
Víte, kde se krade. Víte, jak se krade. Dokonce i víte, kolik se toho rozkradlo a kdy přesně. Co teď? Půjdete za médii? A co by z toho dotyčný měl, kromě dobrého pocitu a navždy zničené pověsti i ohrožené bezpečnosti v případě, kdy by se identita oznamovatele neznámo jak provalila? Půjdete za miliardáři, jejichž zájmy jdou proti zájmům pomyslných tunelářů a zajistíte si mocné spojence, kteří vás pokryjí vlivem a případně i finančně? Pak se ale z oznamovatele stane zprostředkovatel vlivu, nikoli řešitel problému a dotyčná osoba přijde také o svou nezávislost. Půjdete za vládou? Ta informace použije proti politické konkurenci a naopak si skrze mediální rozruch zajistí, aby mohl případně jeden tunel vystřídat jiný, někde jinde, třeba ve zdravotnictví.
A tak nejen asistentky vedení, ale i mnoho dalších zaměstnanců v Nemocnici Motol mlčelo a dodavatelé podle policie vydíraní ředitelem Ludvíkem a náměstkem Budínským taktéž nic neřekli. Při zvážení obchodních výhod a dobrého pocitu jednoznačně zvítězil pragmatismus. Kolik úředníků na Ministerstvu průmyslu a obchodu pak vědělo, že se děje něco nekalého? Jak řekl Rudolf Hrušínský ve filmu Adéla ještě nevečeřela, v České republice se všechno „rozkecá“. Dokud bude výhodnější mlčet, zůstaneme zemí tunelářů, kde se evropské a jiné dotace rozkrádají, než aby se užily vhodně a s alespoň minimálním důrazem na ekonomiku, případně i zdravý rozum.
Tato polemika by však nebyla kompletní, kdybych jeden takový „vymazlený“ tunel neukázal jako příklad.
Na obrázku výše není jedna solární elektrárna, jak by se mohlo zdát. V nejmenované lokalitě se nachází solárních elektráren šest a každou vlastní separátní společnost s ručením omezeným. Proč? Odpověď je jednoduchá - jedna elektrárna by získala jednu dotaci, šest elektráren získá šest kumulativně podstatně vyšších dotací a místo jednoho bateriového úložiště jich je opět šest, znovu kvůli štědré dotaci 50 % nákladové ceny. Zde ale příběh teprve začíná. Oněch šest elektráren staví stejná firma, která o dotace požádala skrze dceřiné společnosti v holdingu a vykázané ceny za články, baterie a další komponenty si výrazně nadsadí - získá tím poměrově vyšší státní dotaci.
Je to legální? Samozřejmě, že ne - Andrej Babiš by mohl vyprávět. Projekty se nesmí uměle dělit, aby vyšší dotaci získaly, rozhodně si nesmí nadsazovat nákladové ceny skrze další dodavatele v holdingu a v neposlední řadě nesmí maskovat vlastnickou strukturu a stávat se tak malými podniky. Existuje také limit veřejné podpory pro jeden subjekt podle evropské metodiky GBER, což však bylo zcela ignorováno. Stačí, aby si miliardový konglomerát založil dostatečně neprůhledné schéma propojených firem a je pomyslně vymalováno. Kdyby v lokalitě stála jedna elektrárna, získala by dotaci ve výši zhruba 20 až 28 milionů korun. To se ale nestalo a z onoho bezedného dotačního rozpočtu, který platíme my všichni, byl tento počin podpořen celkem 97 miliony korun. Nejde o izolovaný případ. Ba naopak, jsou jich desítky.
Ale ne, Češi hodlají řešit geopolitické problémy a polemizují nad tím, který zástupce republiky udělá v Ankaře během summitu NATO větší díru do světa. Co k tomu dodat? Je násobně jednodušší komentovat dění v zahraničí a hrát si na globální velmoc, než si udělat pořádek doma. Bez toho se ale nikam neposuneme a časem, až bude tunelů až příliš, také nenávratně coby společnost ztratíme jakoukoli důvěru v politiky, instituce a posléze také v demokracii. Bude úplně nepodstatné, kdo zrovna vládne, protože lidé podlehnou dojmu, že se stejně nic nezmění. Po nějaké době onen státní chlívek začne zapáchat natolik, že se objeví schopný rétor, spasitel a mesiáš v jedné osobě, který vyburcuje národ a převezme moc, jen abychom se po několika letech vrátili do stejných starých kolejí.
Švýcaři, Dánové, Finové nebo Norové to již pochopili. V těchto zemích existuje nulová tolerance ke korupci a zároveň je politika natolik uznávaným a atraktivním povoláním, že jsou tamní reprezentace také schopné generovat dostatečně silné a kompetentní osobnosti. Jít do politiky je přirozený kariérní vrchol úspěšných či nadaných lidí a občané své zástupce kontrolují natolik sveřepě, že představitele moci ani nenapadne jakákoli lumpárna či přilepšená k důchodu skrze závadné či otevřeně kriminální jednání. Netýká se to však jen politiků - jakmile korumpují firmy, končí jejich působení i dobré jméno úplně stejně nekompromisně. To jen u nás může firma Metrostav otevřeně korumpovat politiky a po zákazu činnosti soudem založit dceřinou společnost, jako by snad ani k ničemu nedošlo.
Ta skutečně klíčová otázka zní, zda jsme schopní přístup Finů či Švýcarů napodobit a zda na to máme odvahu i potřebné znalosti. Bude-li Česká republika perspektivní zemí, kde veřejná správa funguje, budou dostupné také peníze na obranu a časem dojde i k celospolečenské shodě na přístupu k bezpečnosti, mezinárodním aliancím a pominou žabomyší války politiků, protože je lidé jednoduše z podstaty odmítnou jako zcela irelevantní. Sám nyní přemýšlím, zda je náprava zdejší společnosti ještě možná a zvažuji při tom i svou osobní účast na řešení výše uvedených lumpáren. Vstup do politiky rozhodně odmítám a zbývají tak jen tři možnosti. Tou první je dobrý pocit následovaný hněvem spousty mocných lidí, což není příliš lákavá varianta. Druhý scénář obsahuje spolčení se s ďáblem, v tomto případě s některým naštvaným miliardářem s dostatečnou mediální silou a ideálně také s vlastní právní kanceláří. Třetí a poslední možností je nedělat nic. Věnovat se rodině a čekat na červenec, kdy nás se ženou po několika letech čeká cesta po Jižní Americe, kterou bych si rád užil v klidu a míru.
Touto cestou bych tak rád svým sledujícím a čtenářům potvrdil své předchozí avízo. V následujících týdnech budu psát o poznání méně a dojde-li ve výše uvedené polemice k volbě druhé varianty, pravděpodobně o mně ještě uslyšíte. Jakékoli angažmá by ale bylo zcela k ničemu, pokud se jako společnost nevzpamatujeme a nezačneme se věnovat tomu skutečně podstatnému. Nepořádek v domácí politice a korupční vazby nevyřeší to, že se budeme o to usilovněji stávat členy Orbánova, Magyarova, Macinkova nebo Pavlova týmu a „řešit“ problémy jaderných velmocí. Nejlepší službu demokracii a budoucnosti země odvedeme tím, že se budeme o politiku a veřejné dění zajímat. Pokud si dopravní podnik v Praze nakoupí solární články za 430 milionů kvůli úspoře 170 milionů a lidé raději řeší žblepty Petra Macinky na sítích, než aby po tisícovkách protestovali před magistrátem, nečeká nás nikterak příjemná budoucnost.
Na nějakou dobu se tak s vámi, čtenáři, loučím. Nezbývá než dodat šalom, tedy mír - ať už v duši, povolání, rodině nebo také v mysli.
