Článek
V dubnu jsem si poprvé po 15 měsících vyzkoušel, jaké to je nepsat a nepublikovat pravidelně analýzy, názory a komentáře. Jak jsem zmínil v minulém článku, ono rozdávání moudrosti do světa člověka omrzí zvlášť ve chvíli, když nemá žádný reálný a viditelný dopad na společnost. Výsledkem je jisté znechucení, apatie a defétismus, což zřejmě sdílím i s racionální částí společnosti, neboť i mí přátelé a známí vnímají současné posuny nejen v geopolitice, ale i na domácí scéně, jako jakýsi úpadek politiky i schopnosti komunikovat jeden s druhým.
Když jsem v uplynulých týdnech vedl debatu s lidmi, kterých si nebývale vážím pro jejich úspěchy a integritu, pátrali jsme po původu tohoto úpadku a identifikovali jsme tři klíčové příčiny současného stavu světa. Tou první jsou nepřekonatelné rozdíly Západu v ideologickém pohledu na budoucnost. Jedna strana, do které jsme zařadili americké demokraty, německé zelené a neoliberální sociálně smýšlející politiky, by si přála prazvláštní model plánovaného subvenčního kapitalismu. Proponenty tohoto světa se stávají zejména mladí lidé a při debatě jsme museli coby zástupci střední generace konstatovat, že se jim vlastně ani nedivíme. Při dnešních cenách vyjde 50metrový byt v Praze i na 10 až 12 milionů korun a lépe již nebude. Mladí, sami se nazývají progresivci, se tedy obrací stále častěji na stát a očekávají podporu, úlevu, přerozdělení a zdanění těch v jejich očích bohatých, zejména pak zástupců starší generace, jejichž majetky byly objektivně vybudovány podstatně snazším způsobem.
Očima většiny zastánců levicového smýšlení je současný systém nespravedlivý. A je tomu skutečně tak. Příčina je však jinde a zcela paradoxně stav nezachrání ani více socialistické politiky, natož pak další přerozdělování. Díky tlaku na klima, ekologii, regulaci a subvence z trhu mizí konkurence. Výroba cihel dnes neobsahuje náklady na cihlu, vybavení a personál - z velké části do cenotvorby vstupují regulatorní požadavky, emisní normy, a právě onen nedostatek konkurence. Kdyby zkrachoval dominantní dodavatel stavebního materiálu - německý Heidelberg Cement - padne celý trh a nedostatek vyšponuje ceny zahraničních dovozů do absurdna.
Čím budeme udržitelnější, zelenější a sociálně rovnější, tím méně produktů, možností a inovací vymyslíme. Výsledkem tohoto stavu bude to, co už jsme jednou zažili - všichni budou mít něco, ale zmizí invence a nikdo nebude mít dost. Ztratí se vůle pracovat, vymýšlet či inovovat a vznikne až feudální vyvolená kasta novodobých spekulativních šlechticů. Kdo bude vlastnit byt, ten zbohatne díky nedostatku jiných bytů a stejné je to s jinými aktivy, zejména akciemi klíčových společností. Nebude třeba produkovat, bude stačit vlastnit a těšit se z úroků či dividend. V této fázi se již nacházíme a ti, kteří vlastní několik bytů, za uplynulé roky zásadně zbohatli a ti, kteří nevlastní nic, se zcela logicky obávají o svou budoucnost.
Aby se historie úspěšně opakovala, musí přijít spasitelé. To se již děje v Německu, kde chtějí Zelení a Levice vyvlastnit bytové fondy a nabízí majitelům nižší než tržní cenu. Vždy je jednodušší majetek vzít či vyvlastnit než jej vytvořit. Tuto tezi by jistě potvrdil i Hugo Chávéz, Klement Gottwald, Mao Ce-tung a další jim podobní. Výsledek byl vždy stejný. Jakmile se ze společnosti vytratí invence, ochota tvořit a budovat hodnoty, ekonomiky i společnosti erodují a celou anabázi zakončí kolapsem - opět, zažili to v Argentině, Venezuele, Íránu, ale i v komunistické Albánii nebo v Bolívii či na Kubě.
Tentokrát to ale má být jiné. Bude? Těžko říct, tuto větu ostatně říkali všichni socialisté, jejichž modely se postupně ukázaly jako nefunkční.
Z této teze vychází i druhá identifikovaná příčina společenského úpadku. Tou je prosazování výše uvedené ideologie jednou částí politického spektra a popírání této ideologie částí druhou. Obě strany jsou ve svých koncepcích nesmiřitelné a logicky z toho vyplývá i prohlubující se konflikt. Krásným příkladem toho, že občané nemusí vyhrát ani v jedné z možností, jsou dnešní Spojené státy. Extrémní společenská i ekonomická transformace prosazovaná demokraty v čele s Kamalou Harris narazila na silně konzervativní a kapitalisticky smýšlející Američany. Výsledkem je katastrofa v podobě Donalda Trumpa, jehož politika kapitalismus povyšuje místy až na korpokratický fašismus s těmi nejhoršími rysy autokracie.
Ideologický konflikt volá po politicích, kteří jsou schopni konflikt v očích voličů vést a přestává být prostor na celospolečenskou debatu. Veřejnost je rozdělená na čím dál více nesmiřitelné tábory a Německo, Velká Británie, Spojené státy nebo Francie trend podtrhují. V Německu proti sobě stojí AfD a Zelení, jejichž preference rostou, zatímco tradiční politici ztrácejí body. Ve Francii se zřejmě dočkáme prezidentského klání nacionalistky Le Pen či jejího kolegy Bardelly a Jeana-Luca Mélenchona, kovaného marxisty s komunistickými sklony. Konzervativci i labouristé v Británii taktéž ztrácí. Rostou ultraprogresivní Zelení a ultrakonzervativní Nigel Farage s jeho Reform UK.
Bývalý východní blok se zdá proti socialistické ideologii prosazované dnešní částí levice imunní. Je to zřejmě zkušenostmi s plánovanou ekonomikou a žijícími pamětníky. Volby v Maďarsku nebyly o konzervatismu, kapitalismu či kulturních válkách - jeden nacionalista nahradil druhého a dominantními tématy byly schopnosti, kompetence k vládnutí a politická integrita. Ani v Polsku, Rumunsku nebo v České republice neexistuje tak zásadní část společnosti volající po onom subvenčním socialismu přítomném v dnešní západní Evropě. I proto se Evropa štěpí a stále více bude záležet na výsledku italských, polských, a především francouzských voleb v blízké budoucnosti. Střed mizí a popluje se buď ostře vpravo, nebo ostře vlevo.
S výše uvedenými příčinami je ale zcela nemožné jakkoli pohnout, neúčastníte-li se přímo vrcholové politiky minimálně na postu ministra, europoslance či předsedy vlády České republiky. Evropa byla vždy levicová a už jen velikost státu nebo jednotlivých sociálních systémů by ve Spojených státech nenašla zastání. Jen těžko by se ale našli Evropané, kteří by dobrovolně přejali americké sociální a zdravotní systémy. Vše má něco do sebe a jako přesvědčený kapitalista si lokální úrovně státních služeb nebývale vážím - nároková společnost má však i své zásadní limity.
Posledním důvodem úpadku, za mne tím nejzásadnějším, je obecná nedůvěra v instituce, politiky a elity obecně, ať už si pod tímto pojmem představíte cokoli. Korupce, nedůvěryhodnost a nedostatek integrity vytváří v České republice dlouhodobě mezi veřejností skepsi a skeptická společnost je také náchylná k manipulaci, případně i zranitelná zvenčí. Andrej Babiš je symptomem tohoto stavu a vinu za jeho úspěch nesou především zástupci vlády Petra Fialy. Měli být totiž lepší, než ve skutečnosti byli a jakmile se Vít Rakušan zapletl se šifrovaným telefonem a premiérův poradce Nekula si svlečený v sauně domlouval kšefty ve zdravotnictví, ukázala se pravá podstata problémů české politiky. Pavel Blažek si pak zcela bezostyšně vezme peníze obchodníka s drogami a je hotovo.
Minulý týden jsem slyšel památnou větu, která popisuje všechno, co je na dnešní politice špatně - je to hajzl, ale alespoň umí věci zařídit a není neschopný. Tato slova pronesl majitel několika činžovních domů v centru Prahy a úspěšný podnikatel v laserovém obrábění kovů s pobočkami na území Česka, Rakouska i Švýcarska. Takto úspěšný muž v požehnaném věku volí hnutí ANO, protože již nehledá integritu, hodnoty a čistotu, nýbrž kompetenci. A hledá ji v Andreji Babišovi, což by mělo ostatní politiky varovat.
Jenže co s tím? Existuje jediné řešení - politiku vyčistit a pozvednout kvalitu místní reprezentace tak, aby se vzdělaní, schopní, a především kompetentní lidé nebáli do veřejné služby vstoupit a mohli nabídnout své zkušenosti. Nyní mne možná někteří čtenáři odsoudí, ale opravdu nejsem příznivcem 20 letých poslanců a nezkušených politiků v čele ministerstev i velkých měst. Kamila Zlatušková je zajisté skvělá producentka a zřejmě je i schopná a inteligentní žena. Město Brno je však kolos s rozpočtem 64 miliard korun ročně a množstvím dceřiných podniků, taktéž s miliardovými tržbami a zcela zásadními oblastmi činnosti. Jen těžko si lze představit kohokoli nezkušeného s řízením natolik velkého komunálního či firemního celku ve vedení takového kolosu. To samé platí o Adamu Zábranském v Praze, který si v pozici radního pro bydlení dodělával vysokou školu ve věku 23 let. Jeho práce není vidět a nelze se tomu divit. Člověk bez zkušeností řídí odbor s rozpočtem 12 miliard korun ročně - to již od počátku nemohlo dopadnout dobře.
Veřejnému sektoru chybí schopní lidé a je to znát zejména ve velkých městech a na ministerských resortech. Stát ale není firma, tudíž chybí i myslitelé, akademici, teoretici a elitní zástupci dalších sektorů. Nejde jen o podnikatele či manažery, kteří jsou schopní stát řídit. Chybí i nositelé myšlenek, jejichž inteligence onen stát v prvé řadě utváří. V tomto ohledu bude současná vláda Andreje Babiše vždy poloviční už jen kvůli zcela plánovanému potlačování jakýchkoli myšlenek uvnitř hnutí ANO, které by snad nekonvenovaly se světem, jak jej vnímá sám premiér.
Pod mým minulým textem mi komentující Martin Pangrác napsal - tak s tím něco udělejte. A vzal jsem si to k srdci, protože prosté konstatování chyb systému a nedostatků aktérů veřejného života zdaleka nestačí. Pro změnu je třeba aktivně vstoupit do veřejného dění a něco udělat. Chtěl bych panu Pangrácovi poděkovat, protože mi tímto suchým a výstižným konstatováním připomněl, že má vlastně pravdu. Tak jsem se sešel s několika předními novináři, několika miliardáři i podnikateli a v neposlední řadě také s bývalými politiky, které i dnes pokládám za úctyhodné osobnosti. Postupně tak založím vlastní projekt, který, bude-li ufinancovatelný, zaměřím na analytickou činnost v oblasti odhalování, databázování a reportování machinací s tendry, zakázkami a veřejnými financemi obecně.
Přestávám rozumět, proč mají největší investigativní redakce v zemi tak slabé výsledky a projde jim pod rukama tolik nepravostí i vyložených zlodějin. Jedním z důvodů může být i to, že dnešní novináři neprošli podnikatelským prostředím a neorientují se v ekonomických ukazatelích, závěrkách, nevědí, jak se optimalizuje nebo vyloženě krátí daně a v souvislosti tak přehlédnou i zcela očividné případy, které by měly být okamžitě odhaleny.
V následujících týdnech a měsících vás proto provedu českým světem korupce a klientelismu. Po dekádách podnikání je totiž nemožné na takové jednání nenarazit a zvlášť v developmentu, kterému jsem se donedávna věnoval, se bez politiků nepohnete. Podařilo se mi také přesvědčit několik dalších podnikatelů ze sektorů zdravotnictví, úklidových služeb, marketingu, IT, energetiky a stavebnictví, aby mi popsali vlastní zkušenosti a upozornili mne na zmanipulované tendry i miliardové malé domů, kterých si dosud nikdo nevšiml. Když jsem si jejich informace ověřoval, šokovalo mne, jak hloupě a amatérsky se klientelistické vazby skrývají - bylo by to i vtipné, kdyby nešlo o peníze nás všech.
Blog na platformě Médium již na tento záměr nestačí, a proto založím i sekundární, vlastní projekt, kde budu články sdílet rovněž. Texty na tato témata jsou značně náročnější, protože si je třeba kvůli takzvané novinářské licenci - právu na zveřejňování článků ve veřejném zájmu - získat i objektivní vyjádření dotčených aktérů a mít natolik neprůstřelné a ověřitelné informace, aby byly jakékoli žaloby předem odsouzené k nezdaru.
Neočekávám, že budu schopen publikovat více než jeden, maximálně pak dva texty měsíčně a začnu hned příští týden s reportáží, kterou jsem v uplynulém měsíci postupně připravoval. Text bude pojednávat o podezření na spáchání rozsáhlého dotačního podvodu při čerpání financí z Modernizačního fondu a napojení dotčené firmy na politiky, kontrolory i další aktéry veřejného života. Pokud se podezření potvrdí, přišel stát o stovky milionů korun, které bude muset dotyčná firma, velmi dobře propojená s politickou reprezentací, vrátit. A to už něco znamená.
Má tvorba se tedy radikálně změní a cílem již nebude události komentovat či analyzovat, ale přímo přispět k narovnání tuzemského politického prostředí a poukázat na dosud nezmapované přešlapy mocných, které si zaslouží pozornost veřejnosti.
Nezbývá než doufat, že mou tvorbu oceníte i vy, čtenáři. Přeji vám vše dobré.
