Článek
Všem čtenářům dnešního článku mohu jednoznačně doporučit dva nedávné počiny Českého rozhlasu a Seznam Zpráv. V první debatě v rozhlasové sérii „Chyba systému“ popisuje šéf Moravia Steel, Jan Popelář, současné neduhy unijních snah o dekarbonizaci a oponují mu David Klimeš s Apolenou Rychlíkovou, což vytváří unikátní konfrontaci byznysmena a dvou novinářů, kteří unijní emisní politiku chápou jako přínosnou. Druhé dílo stojící za pozornost je rozhovor s Mojmírem Hamplem, bývalým šéfem Národní rozpočtové rady vlády, který má pověst realisty, nikoli stoupence politiky Motoristů sobě, Andreje Babiše nebo Markéty Šichtařové. Ten popisuje pomyslnou evropskou křižovatku a výběr efektivní obranyschopnosti nebo pokračování v dekarbonizačních snahách. Obojí i podle Hampla není nadále možné realizovat.
Kombinace praktického - a samozřejmě neobjektivního - přístupu šéfa poslední funkční ocelářské firmy v České republice a teoretického pohledu rozpočtového pragmatika Hampla hovoří jednoznačně. Evropská unie stojí na rozcestí, protože Green Deal a stovky souvisejících nařízení začínají postupně působit. A začínají působit až tak moc, že jen německý koncern Volkswagen propouští 50 000 zaměstnanců, tamní chemičky krachují a tradiční odvětví, jako propírané ocelářství, čelí plánované destrukci. Politici to samozřejmě vědí, jen nemohou občanům, zejména pak zaměstnancům oněch firem suše sdělit, že s nimi již nadále nepočítají.
Dnešní text je právě o oné zásadní a nepopsané realitě. Pokud dnes politici prosazují snížení evropských emisí o 90 % do roku 2040, bylo by také férové dodat, co je takovým záměrům nutné obětovat. Následně by občané ve svobodných volbách mohli rozhodnout, zda ambice podpoří, nebo je odmítnou a upřednostní jinou cestu. I proto není prvoplánovým cílem článku zjednodušená kritika unijní politiky, nýbrž zdroji podpořený popis toho, v co se kdysi tržní ekonomika Evropské unie mění.
S čím počítají vládní plány, které není nikdo ochoten číst?
Poměrně paradoxní je, že si unijní dekarbonizační plány a související dopady může každý přečíst, jsou totiž veřejně dostupné pro ty, kteří pátrají v útrobách unijních či národních legislativních procesů, kde se relevantní materiály nachází.
Představa, že se budou lidem a firmám věci zdražovat, je něco, co nechceme udělat, co neuděláme a co připustíme jenom tam, kde už se k tomu v minulosti Česká republika zavázala
Výše uvedený citát pronesl premiér Fiala v druhé polovině roku 2024 a avizoval ochotu proti dopadům unijních opatření na občany bojovat. O čtyři měsíce později, v prosinci roku 2024, však Fialův kabinet schválil takzvaný NKEP, tedy Národní klimaticko-energetický plán. Dokument má 501 stran, tudíž je obtížné narazit na skutečně směrodatné a významné závěry. Pokud si jej ale čtenáři přečtou celý, ostatně je veřejně dostupný, dozvědí se, s jakými čísly Evropská komise při svých snahách o dekarbonizaci kalkuluje. Stejná čísla totiž přejímá i český NKEP.
Navzdory všem veřejným prohlášením a deklaracím se v českém Národním energeticko-klimatickém plánu počítá nejen se schválením emisních povolenek druhého typu, ale zahrnuto je i přijetí směrnice EPBD o energetickém využití budov a podkladová studie Akademie věd, konkrétně organizace SEEPIA, nasťiňuje i budoucí předpokládané ceny emisních povolenek ze systému ETS 1 i ETS 2.
Podkladová studie Akademie věd k Národnímu energeticko-klimatickému plánu, strana 19
Při implementaci unijních opatření - scénářů WEM - se počítá s postupně rostoucí cenou emisní povolenky (EUA) až na úroveň 350 až 400 eur za tunu oxidu uhličitého.
Samotné povolenky ale nebudou pro dekarbonizační cíle stačit a autoři regulací to dobře vědí. Pro dosažení nižších emisních cílů je třeba také změnit lidské chování, zejména v oblasti mobility, spotřeby energií a stravování.
Dopadová studie k dosažení 90 % redukce emisí do roku 2040, část 2, strana 40. Počítá se s redukcí tradičních průmyslových sektorů o 15 až 25 % a souvisejícím poklesem spotřeby produktů i potravin a sází se i na změny v osobní mobilitě.
Výše uvedený výřez pochází ze zprávy o dopadech opatření vytvořené v únoru roku 2024, tedy dva roky po napadení Ukrajiny Ruskou federací. Dopadová studie nadále počítá s masivním omezením výroby těžkých materiálů typu cementu, hliníkových produktů či oceli ve výši 15 až 25 % a řešením jejich nedostatku se má stát změna chování spotřebitele - takzvané demand side implications - způsobená prosazenými opatřeními. Aby ke splnění emisních cílů došlo, je třeba jíst méně masa, pracovat z domova a adekvátně je nutné snížit i objem zemědělské produkce a upravit související spotřebitelské návyky. Unijní státy mají využívat o 50 % méně pesticidů a 25 % méně hnojiv, což povede k produkci organických potravin a systémem Farm to fork má podle plánů Evropské komise dojít ke snížení emisí i tím, že budou lokální zemědělci prodávat místním komunitám, které se oprostí od levných potravin dovážených ze vzdálených zemí - emisní zatížení takového importu zvedne ceny natolik, aby takové produkty nebyly již dále atraktivní.
Jelikož je evropský plán jakýmsi receptem pro klimaticko-energetické plány národních států, počítá s úpravou chování spotřebitelů i podkladová studie organizace SEEPIA v rámci českého Národního klimaticko-energetického plánu, níže uvedený výřez pochází ze strany 41 prezentace.
Splnění unijních emisních cílů je nemožné bez adekvátní změny chování spotřebitelů, se kterou se vlivem přijatých opatření počítá. Výřez pochází ze studie SEEPIA pro Národní klimaticko-energetický plán, strana 41.
Změna chování konzumentů se očekává i v oblasti rezidenčních budov. Již schválená směrnice EPBD o energetickém využití objektů ukládá národním státům redukci emisí nejprve u státních budov, následně ale i u těch vlastněných soukromníky. Ve veřejném prostoru existuje dezinformace, že Evropská unie hodlá majitelům nařizovat rekonstrukce a bránit v nakládání s nemovitým majetkem. To není pravda - o žádném omezení vlastnických práv například při prodeji se neuvažuje, ale to ani není třeba. Principem systému je od počátku stanovená trajektorie dosažení snížení emisí o 60 až 100 % na základě takzvaného renovačního pasu. Tento dokument monitoruje jakékoli úpravy nemovitosti a ukládá majitelům při rekonstrukcích takové zásahy, aby se objekt stával postupně bezemisním. U bytových domů má mít renovační pas jak bytová jednotka, tak dům samotný. Při výstavbě nových budov je dopad znatelnější. Developeři musí nové objekty přizpůsobit energetické kategorii A, což si lze přeložit jako minimálně z 85 % soběstačný objekt v dodávkách elektřiny i vody, navíc postavený ze šetrných materiálů. V tomto ohledu se sice budovy zefektivní, ale také znatelně zdraží, což lze již dnes sledovat na ceně novostaveb napříč Evropskou unií.
Kritika přijatých opatření však není na místě. Veškeré směrnice byly schváleny skrze demokraticky zvolené zastupitele v Evropském parlamentu, kteří svými hlasy ustavili existující Evropskou komisi a rozhodnutí volených orgánů ratifikovali členové Evropské rady. O bruselském diktátu tedy v rámci společenství Evropanů nemůže být řeč - vše bylo demokraticky předloženo, demokraticky schváleno a demokraticky implementováno skrze unijní volené orgány.
Citované směrnice a plány přitom nikdy neměly naději na úspěch bez další klíčové ingredience. Na unijním trhu lze změnit chování spotřebitelů poměrně jednoduše skrze četné nástroje typu emisních povolenek, standardů a závazných norem, ať už pro potraviny, automobily, průmyslové výrobky nebo budovy. Co v takovém konceptu chybí, je širší změna chování globálních spotřebitelů, zvlášť pak importérů ze zemí, kde unijní směrnice a navazující normy neplatí. Jen těžko lze rozlišit vietnamskou ocel od té německé a kazašský hliník od toho švédského. I evropské firmy navíc začaly unijní politiku obcházet tím, že přesunuly své provozy do zahraničí a odtamtud následně importují zboží do unie, aby vysoké náklady efektivně obešly.
Tento problém se Evropská unie rozhodla taktéž vyřešit. Receptem je uvalení evropských norem na širší svět, čímž lze podle unijních regulátorů donutit importéry k tomu, aby přejali unijní emisní cíle a přizpůsobili své produkty unijním standardům.
Když svět neposlouchá, je třeba přitvrdit. Evropa vede celní válku, za kterou by se nestyděl ani Trump
Cla uvalená Donaldem Trumpem krátce po jeho nástupu zažehla globální revoltu a zejména evropské a asijské firmy protestovaly proti domněle bezprecedentnímu navýšení importních přirážek o 10 až 39 %.
Již o dva roky dříve, konkrétně na počátku roku 2023, se však Evropská unie odhodlala k násobně více zničující celní válce, o které se ale příliš nemluví. Evropští producenti zatížení emisními povolenkami a povinným monitoringem dopadů své činnosti v rámci systému ESG totiž musí vynakládat na výrobu čehokoli podstatně vyšší náklady než jejich konkurenti mimo unijní blok. Aby se podmínky srovnaly, bylo možné uvažovat o dvou relevantních postupech. První a tržní přístup by reflektoval typické odchylky mezi vyspělými a rozvíjejícími se ekonomikami. V takovém scénáři by unijní firmy dosáhly konkurenceschopnosti skrze lepší výrobní postupy, větší škálovatelnost, robotizaci nebo jiné technologie. Surovinové vstupy však v takovém případě není možné zatížit příliš vysokými celními přirážkami - zvlášť pak energie musí být dostupné a nesmí firmy zatížit až příliš. Druhý způsob spočívá v pokřivení trhu, tedy v aplikaci takového regulačního prostředí, aby trpěli pomyslně všichni, nikoli pouze firmy produkující v Unii.
Jedním z důvodů, proč v nadpisu dnešního článku popisuji tržní prostředí v Evropské unii jako dotační socialismus, je právě ona druhá cesta, kterou si Evropská unie pro ochranu domácích producentů vybrala.
Na místní trh totiž dopadá regulace skrze systémy ETS 1, ETS 2, EPBD a další normy směřující k uhlíkově neutrální ekonomice. Aby byl systém celistvý, rozhodla se Evropská unie v roce 2023 a následnou úpravou z roku 2025 zavést systém CBAM, tedy Carbon Border Adjustment Mechanism.
Za složitou a nesrozumitelnou zkratkou se skrývá komplexní celní mechanismus, který postupně uvalí plnou výši emisních povolenek na dovážené zboží. V Číně je cena tuny vypuštěného oxidu uhličitého zhruba 6 dolarů a v Brazílii 5 dolarů, zatímco na území unie se v dnešním kurzu povolenka obchoduje na přibližně 90 dolarech a podle schválených projekcí má postupně růst až na 350 až 400 eur u prvního i druhého typu.
Od roku 2026, konkrétně od 1. ledna, je směrnice CBAM funkční a uhlíkové clo se začíná pomalu, ale postupně promítat. Dnes platí importéři 2,5 % emisní povolenky, ale o 4 roky později již půjde o 60 % a v roce 2034, tedy za 8 let, budou dovozci platit plnou cenu.
Mechanismus CBAM začal letos promítat do dovozů 2,5 % ceny emisní povolenky. V roce 2030 má jít o 60 % a o 4 roky později již dovozci zaplatí plnou cenu.
U dovozu surovin a základních materiálů, například u oceli či hliníku pro stavebnictví, tvoří cena emisní povolenky 60 až 70 % celkové ceny zboží. Samotné zdanění emisí dovozců však situaci efektivně nevyřeší. Evropské firmy budou stále méně konkurenceschopné kvůli dodatečným regulacím, zejména systému Environmental, Social and Governance - ten je známý jako ESG.
Část Unie tahá za ruční brzdu. Výsledkem není náprava, nýbrž paralýza
Zde je však i současná Evropská unie značně rozpolcená. Původně schválená směrnice CSDDD ukládala povinné klimaticko-tranziční plány pro velké znečišťovatele, tedy firmy s obratem více než 100 milionů eur ročně. Ti měli zpracovávat závazný plán, jak hodlají dosáhnout nulových emisí do roku 2050, který měl být průběžně kontrolován a vyhodnocován unijními regulátory. V roce 2025 však došlo k překvapivému vývoji. Německý kancléř Friedrich Merz zmobilizoval partaj evropských lidovců (EPP) v parlamentu a otevřeně vystoupil proti Ursule von der Leyen s návrhem k odmítnutí klíčové směrnice CSDDD skrze deregulační balíček Omnibus. Následně evropští lidovci hlasovali s opozičními Patrioty pro Evropu a ECR, tedy i se zástupci ANO, Motoristů, Fidészu, ODS či Bratrů Itálie Georgie Meloni a směrnice byla ke značnému rozhořčení Evropské komise zrušena. Celní mechanismus CBAM zůstává, povinné tranziční plány však Evropský parlament odmítl ještě dříve, než stihly nabýt účinnosti. Schéma ESG taktéž zůstává, ale je závazné jen pro evropské banky, nikoli pro průmyslová odvětví a dovozce, jak bylo taktéž původně plánováno.
Výsledkem německého odporu proti části navrhovaných opatření je však nic neřešící paralýza. Unijní opatření postihující evropské producenty i mimoevropské importéry již nabývají na účinnosti a systémy ETS i ETS 2 - funkční mimo ČR - začínají generovat desítky miliard eur, které se následně reinvestují do bezemisních a čistých zdrojů.
Zastavení tohoto soukolí skrze deregulaci a částečné zmírnění evropské klimatické politiky by ale bylo pro evropský průmysl neméně katastrofální, jako kdyby se ve schválené politice pokračovalo. Níže na konkrétním příkladu vysvětlím, proč tomu tak je.
Dotovaná nabídka, dotovaný provoz, dotovaná poptávka? Plánovaná ekonomika v praxi - zelený vodík
Na základě výše uvedených plánů, schémat a regulačních opatření si možná mnoho čtenářů pomyslí, že kdyby došlo k zmírnění klimatické politiky a návratu k volnému trhu, nastalo by i adekvátní zlepšení konkurenceschopnosti i ekonomického výkonu Evropské unie. Ve zkratce lze odpovědět, že je na tyto úvahy, bohužel, již příliš pozdě.
Firmy i občané v Evropě totiž skrze emisní povolenky odvádí desítky miliard eur, které se následně přesouvají do klimaticky přívětivých odvětví, jakými není jen výstavba obnovitelných zdrojů, ale také četné „nové“sektory průmyslu. Právě na zelených alternativách tradičních výrobních odvětví je totiž postavený celý koncept uhlíkové neutrality a aby bylo možné cíle dosáhnout, vytváří se místy zcela nekonkurenceschopné koncepty, které těží pouze a jen z pokřiveného tržního prostředí.
Kam tedy proudí ony vybrané desítky miliard eur, které platí firmy jako Moravia Steel, zmíněná v úvodu dnešního textu? Pojďme si jeden takový projekt a dotační program ukázat, teprve potom je totiž možné pochopit celý rozměr unijní politiky a transformace onoho tržního prostředí do něčeho, co již nepřipomíná volný trh ani zdaleka.
Zaplacené emisní povolenky přesouvá Evropská unie do takzvaného Modernizačního fondu, z něhož je následně přerozděluje zpět skrze národní dotační programy do čistých odvětví, jakými je - podle Evropské unie - například výstavba obnovitelných zdrojů energie, ale i dekarbonizace stávajících provozů nebo tvorba nových, ideálně takzvaně „čistých“ provozů. Jedním z takových odvětví je i výroba zeleného vodíku, tedy vodíku, na jehož výrobu je použita výhradně jen energie z obnovitelných zdrojů, tedy například z větru či slunce.
Dne 13. 11. 2025 rozhodl ministr životního prostředí Petr Hladík o udělení dotace ze Státního fondu životního prostředí pro projekt „Elektrolytická výroba vodíku v areálu Hlubina“ ve výši 972 538 206 korun pro firmu Hydrogen Production s.r.o. Dotace kryje 60 % způsobilých nákladů investora, který hodlá vystavět výrobnu zeleného vodíku pomocí elektrolýzy v Ústeckém kraji.
Stát dotuje výrobu zeleného vodíku bezmála 1 miliardou korun. Za peníze vybrané z emisních povolenek se však tvoří jen další průmyslový sektor závislý na pokračování dekarbonizačních opatření.
Samotné zafinancování 60 % nákladů investora je pro ekonomiku projektu zcela zásadní, ale zde křivení trhu zdaleka nekončí. Běžně se totiž vodík vyrábí taktéž elektrolýzou, ale za využití zemního plynu. Taková surovina je nejlevnější a kilogram vodíku stojí přibližně 1,2 až 1,5 eur na trzích v Austrálii nebo v USA. V Evropské unii díky emisním povolenkám stojí kilo takzvaného šedého vodíku přibližně 2 eura.
Zelený vodík je ale násobně dražší. V zemích, kde činí podíl obnovitelných zdrojů největší podíl na celkové produkci - Španělsko, Švédsko - vyrábí tamní producenti kilo zeleného vodíku za 6,5 až 10 eur. V České republice je výroba takové suroviny ještě dražší. Podle výrobce, firmy Solar Global investora Zdeňka Skopala, lze v tuzemských podmínkách kilo zeleného vodíku vyrobit za 15 eur. V rozhovoru pro Seznam Zprávy pak první český podnikatel ve výrobě zeleného vodíku upřesňuje, proč má smysl zelený vodík vyrábět a kdo jsou potenciální zákazníci.
Myslím, že se cena může zastavit někde na pěti eurech za kilogram. Bude spousta firem, které ho budou chtít používat ze zásady kvůli Green Dealu. Velké nadnárodní firmy také chtějí už dnes zelenou elektřinu a jsou ochotné za ni připlatit. Jsou firmy, které mají zadání od mateřských společností, aby používaly zelenou energii.
Sám investor tedy předpokládá trojnásobnou až čtyřnásobnou cenu zeleného vodíku proti alternativě vyrobené za využití zemního plynu. Skopalova slova potvrzuje i jiný článek Seznam Zpráv, kde další investoři hovoří o zeleném vodíku jako o tržně nefunkční alternativě komerční výroby komodity z plynu. I tak ale Česká republika v roce 2025 na dotace obnovitelného vodíku vynaložila několik miliard korun.
Zákazníci však budou zelený vodík nakupovat kvůli unijní klimatické politice a direktivám nadnárodních firem, které měly až do letošního roku povinnost vypracovávat tranziční klimatické plány. Dalším aspektem, proč mohou producenti vyrábět několikanásobně dražší komoditu a na pokřiveném trhu uspět, je také regulace Evropské centrální banky. Podle směrnice CRD, verze VI, musí finanční instituce pravidelně vykazovat míru udržitelných a čistých investic v celkové bilanci, která má dopad na cenu peněz půjčovaných od Evropské centrální banky. Neexistuje tedy jakákoli tvrdě vyžadovaná kvóta, ale finanční domy jsou do financování tržně neudržitelných projektů tlačeny nepřímo - jakmile takovému projektu poskytnou peníze, získají je levněji a mohou v rámci - pro banky - povinných ESG reportů vykázat vyšší podíl čistých investic, což znovu nepřímo ovlivňuje míru investiční atraktivity v prostředí, kdy své ESG směrnice vypracovaly i kapitálové fondy, mimo jiné i penzijní společnosti s ohromným množstvím spravovaných prostředků.
Dotační ekonomika je dnes již příliš velká na to, aby jí politici jednoduše zastavili
Celý mechanismus plánované dotační ekonomiky tedy probíhá následovně. Nejprve je třeba vybrat prostředky od občanů, které si firmy platící emisní povolenky promítnou do cen. Existuje chybný předpoklad, že tyto peníze odvádí firmy - kdyby občané nezaplatili navýšenou cenu produktů, nemají společnosti z čeho nákup povolenek financovat. Následně Evropská unie vytvoří rámec fondů a určí, na které projekty lze vybrané prostředky alokovat, čímž vzniknou dotační programy Modernizačního fondu vyplácené skrze Státní fond životního prostředí. Národní vlády pak masivně zadotují vznik odvětví, které by se v běžných tržních podmínkách neuživilo a vytvoří i související pracovní místa, která jsou však zcela závislá na pokračování unijních emisních cílů. To ale nestačí, je také třeba kromě nabídky vytvořit i poptávku, čímž vzniká tlak na spotřebitele, zejména stát a další firmy v ekonomice, aby upřednostnily drahé a nekonkurenceschopné produkty před jinými, což zajistí producentům i kupující. V českém případě zeleného vodíku jsou kupci takových produktů města, například Zlín či Praha, která odebírají pro své dopravní podniky právě zelený vodík. Tato aktivita je na národní úrovni reportovaná opět kvůli emisním cílům, ať už jde o Fit for 55, nebo o 90 % redukci emisí do roku 2040. Státy mají stanovenou trajektorii a musí vykazovat aktivitu, jinak přijdou sankce v podobě odebrání peněz vybraných v první části celého cyklu.
Jelikož ale evropské emisní normy neplatí pro celý svět, je také nutné postupně zatěžovat emisními povolenkami i importéry a maximálně ztížit občanům i firmám nákup levnějšího zboží v zahraničí. K tomu slouží směrnice ESG, CBAM, EPBD a další obdobné regulace určující standardy pro unijní trh, například u automobilů nebo stavebních materiálů. Výroba zelené oceli a zeleného vodíku může fungovat jen tehdy, budou-li materiály vyrobené alternativní cestou příliš drahé, čehož lze docílit jen jejich umělým zdražením na straně jedné a dotováním alternativ na straně druhé přímo i nepřímo.
Cena stavebního materiálu v Evropské unii rapidně roste. S uvalením emisí na importéry se situace ještě zhorší a rezidenční bydlení bude třeba dotovat rovněž.
Výše uvedený graf uvádí ceny nejpoužívanějších stavebních materiálů na území Evropské unie. Bude-li přijata a vymáhána směrnice EPBD v kombinaci s uvalením uhlíkových cel CBAM na importéry, lze očekávat masivní dotace i do tohoto sektoru, který se stává nekonkurenceschopným a příliš nedostupným pro běžné spotřebitele.
Stále jsem nevysvětlil, proč dnes již není možné soukolí klimatické politiky doplněné o emisní cíle a regulaci unijního trhu jednoduše zastavit. Odpověď je ale nasnadě - situace zašla příliš daleko. Jen v letech 2021 až 2030 má Modernizační fond profinancovat projekty za 384 až 500 miliard korun. Tyto peníze jsou již nyní v ekonomice a vytvořily pracovní místa, celé dodavatelské řetězce včetně subdodavatelů, služby a další navázané hodnoty, jejichž životaschopnost je však v mnoha případech přímo odvislá od plnění emisních cílů Evropské unie. V Německu, Dánsku, Nizozemsku a obecně v západní Evropě je rozměr uměle vytvořených trhů násobně větší a tato odvětví by v případě zmírnění unijních klimatických cílů skončila rovněž. Nemá smysl produkovat zelenou ocel a zelený vodík, když by firmy měly přístup k jejich násobně levnějším alternativám. Očekávaný boom tepelných čerpadel a cirkulární ekonomiky nelze zhmotnit bez adekvátního poptávkového stimulu ve formě regulací, nařízení a dotací produkce i odběratelů. Výroba elektromobilu je dnes v Evropské unii dotována skrze pokutování producentů alternativních pohonů na straně jedné a skrze dotace prodejní ceny koncovým spotřebitelům na straně druhé. Čistá elektřina z obnovitelných zdrojů je dotovaná taktéž a vyrobí-li tento dotovaný zdroj dotovaný vodík, na který si kupci v podobě dopravních podniků zajistí další dotaci při pořízení vozidel, provozní dotaci na nákladnější palivo a další dotaci, když pro nová vozidla vystavějí čerpací infrastrukturu, nelze již mluvit o tržní, ale o plánované dotační ekonomice.
Dvě strany jedné mince. Když trh nahradí plánovaná ekonomika, neřeší se krize snadno
Jak je uvedeno v prvním odstavci u relevantních evropských studií, ze kterých jsou odvozena i data v českém Národním klimaticko-energetickém plánu, plnění emisních cílů a související regulace teprve začíná. Mechanismus CBAM se spustil letos 1. ledna a k letošnímu roku také postupně končí volné alokace emisních povolenek pro těžký průmysl, díky čemuž se v problémech ocitá nejen Moravia Steel, ale také další provozy, mimo jiné i uhelné elektrárny Pavla Tykače. Postupná implementace emisních povolenek 2. typu a plánované navyšování cen skrze omezování zásob povolenek vytváří prostor bezemisní a silně dotované ekonomice. Jelikož jsou ale plány několik let veřejně dostupné, vytvořily evropské firmy desítky tisíc, v některých odvětvích i stovky tisíc pracovních míst navázaných na budoucí dekarbonizovanou a bezemisní ekonomiku. Jen ve výrobě tepelných čerpadel a zelených technologií dnes pracují bezmála 4 miliony Evropanů a čísla s přesunem financí z původních do nových oborů ekonomiky narůstají. Na druhé straně ale existuje i 40 milionů lidí zaměstnaných v automobilkách, chemičkách, ocelárnách a navázaných subdodavatelských firmách, jejichž budoucnost je díky rostoucím cenám emisí značně nejistá.
S dnešním vývojem není spokojen nikdo. Exportéři se stávají méně konkurenceschopnými a stále vyšší náklady na produkci ohrožují vývozní charakter evropské ekonomiky. Dovozci si také nemohou příliš vyskakovat, evropské standardy na ně kladou stále vyšší nároky a směrnice CBAM na importéry postupně přenese i plné náklady emisí oxidu uhličitého. Firmy zabývající se silně dotovanou a bez regulací neudržitelnou zelenou ekonomikou, například výrobou zeleného vodíku či zelené oceli, by zas ocenily ještě tvrdší vymáhání emisních standardů a úplné omezení alternativ, což lze pozorovat ve finální verzi zákazu prodeje aut se spalovacími motory z loňského roku, kde osminásobně dražší zelená ocel hraje prim nad klasickými materiály, čímž je výsledná verze regulace pro automobilky snad i horší než ta předchozí. Pro tradiční průmysl se evropský průmysl stává skanzenem, pro podnikatele v zelené ekonomice ale tranzice neprobíhá dostatečně usilovně. Spotřebitelé se pak potýkají s obdobným problémem, životní náklady rostou, ale ekonomiky ve většině unijních států stagnují nebo zrychlují příliš pomalu a na úkor vysokého vládního zadlužení.
Málokdo, zejména pak politici, však o dnešní Sofiině volbě Evropské unie hovoří upřímně a v plném rozsahu. Opatření navázaná na klimatické cíle nelze jednoduše zrušit, ale zároveň v nich nelze pokračovat současným tempem. Unijní blok potřebuje zbrojit, stavět finančně dostupné rezidenční budovy a produkovat finančně dostupné chemické výrobky, mimo jiné i léky pro stále více stárnoucí populaci. Cena cihel, cementu, asfaltu, ocelových plátů nebo hliníkových slitin dnes již není tvořena trhem, nýbrž regulačními poplatky a emisními povolenkami. I proto se za 4 roky evropskému průmyslu nepodařilo nastartovat obranný průmysl na takovou úroveň, aby byl schopen uspokojit potřeby Ukrajiny, natož pak národních armád. I proto je česká muniční iniciativa nenahraditelná. Za současných podmínek není možné munici v Evropské unii vyrobit a je třeba jí dovážet z Afriky, Asie a dalších států - evropský průmysl potřebné škálovatelnosti výroby dnes již jednoduše není schopen a když ano, náklady jsou několikanásobně vyšší než u producentů mimo Evropskou unii.
Perfektním příkladem takové paralýzy na úrovni státníků byl nedávný neformální summit o evropské konkurenceschopnosti. Nejprve unijní lídři s velkou pompou avizovali revizi emisních povolenek 1. typu, aniž by však následně došlo k jakékoli hmatatelné úpravě. Zřejmě se dozvěděli, že by razantní pokles ceny emisních povolenek pomohl tradičnímu průmysl, ale zároveň ohrozil miliony pracovních míst v nově vytvořených sektorech závislých na dotacích a navazujících regulacích. Nebudou-li ceny emisních povolenek růst adekvátně s plánovanými úrovněmi v dopadových studiích českého Národního klimaticko-energetického plánu a evropské předlohy v podobě studie ke schválení 90 % redukce emisí do roku 2040, dojde k ohrožení plánu jako celku, což je politicky nepřípustné. Produkce zelené oceli, zeleného vodíku, tepelných čerpadel a mnoha dalších zelených technologií potřebuje ke své životaschopnosti vysoké ceny elektřiny, maximální omezení alternativ a také masivní státní podporu.
Evropská unie tak již není volným trhem, nýbrž plánovanou ekonomikou směřovanou k požadované produkci, požadovanému chování firem i spotřebitelů a požadovaným výsledkům. Na tomto pojmenování není nic závadného, taková je realita, jen se jí politici zdráhají občanům popsat upřímně a bez příkras. Ano, cena emisních povolenek musí růst, jinak bude systém neúspěšný. Ano, spotřebitelské chování se musí k naplnění požadovaných cílů změnit a maximálně omezit, jinak bude systém neúspěšný. A ano, zelený průmysl je závislý na masivních dotacích a de facto také na eliminaci tradiční konkurence, jinak bude systém opět neúspěšný. Od počátku je plánováno omezení spotřeby energie o více než 40 %, omezení konzumace masa, omezení osobní mobility a také náležité omezení konzumního chování společnosti v rozličných aspektech života, ať už jde o oděvy, jídlo, dopravní prostředky či recyklační návyky.
Quo vadis, Europa? Společnost se radikalizuje a nastává bod zlomu
Nezdráhám se za dnešní stav Evropské unie obvinit politiky, zejména pak zástupce tradičních středových stran napříč politickým spektrem. Na implementaci výše uvedených opatření totiž spolupracovala německá CDU-CSU s českou ODS a dříve pravicovou Top 09. Důvody přechodu původně tržní ekonomiky unie na plánovaný socialistický koncept zajistily strany, které jejich voliči pokládají za kapitalistické, v případě německé CDU dokonce i za konzervativní.
Právě jsme na evropské úrovni schválili opatření, které počítá s 20 % poklesem tradičního průmyslu, mimo jiné jde o automobilky, chemický, zpracovatelský a těžký průmysl napříč unijními státy. Dále očekáváme, že vzhledem ke klimatické krizi omezíte spotřebu masa až o 50 %, ve velké míře přestanete využívat osobní dopravu, omezíte leteckou dopravu a snížíte své nároky na vytápění o 40 až 50 % s tím, že dobu vhodnou k vytápění při přetížení sítě určí centrální plánování distributora energií podle aktuální situace. Ve snaze o dekarbonizaci ekonomiky je nutné se vzdát 8 až 10 % kupní síly. Při tomto výpočtu jsme vycházeli z předpokladu, že dekarbonizaci ekonomiky podstupuje Evropská unie jako první, čímž získá výhodu a předežene ostatní státy světa. Nenastane-li tento scénář, propad životní úrovně neumíme změřit.
Bylo by to hezké, ale výše uvedená citace z úst politiků nikdy nezazněla. Stalo by se tak jedině v případě, pokud by politici s voliči komunikovali upřímně a sdělovali občanům data uvedená v podkladových materiálech, které však čte jen málokdo. Někdy se dokonce zdá, že tyto studie při schvalování regulací a směrnic nečtou ani samotní politici.
Výsledkem dnešní situace není jen ekonomická paralýza, nýbrž i radikalizace části společnosti promítající se v růstu preferencí silně euroskeptických, místy až separatistických stran či hnutí. Volbám v Německu letos nedominovala jen AfD, nýbrž také Zelení, kteří získali pozice zejména v západní části země, která nemá s plánovanou ekonomikou žádné zkušenosti. Také ve Velké Británii roste podpora Nigela Farage, ale také Zelených a opět, Britové svůj růst nastartovali koloniální expanzí a adopcí kapitalismu, s plánovanou ekonomikou tak nemají žádné zkušenosti. Totéž lze sledovat v Nizozemsku, Španělsku, Belgii a dalších státech západní Evropy, kde lze sledovat růst antisystémových, ale zároveň i neo-socialistických politických hráčů, zatímco středoví politici ztrácí.
Státy střední a východní Evropa se tomuto trendu vymykají. Rumunsko, Česká republika, Bulharsko, ale i Polsko, Chorvatsko a další státy bývalého Východního bloku na trajektorii plánované ekonomiky naskočit nechtějí a brání se všemi dostupnými prostředky. Těchto tendencí ale otevřeně využívají Rusové a oprávněnou kritiku Bruselu často transformují skrze dodatečné informační přídavky do otevřeného odporu proti západnímu světu jako celku. Tím se logicky radikální tendence ve společnosti násobí a dochází ke stále většímu nesouladu mezi konkurenčními politickými subjekty.
K uklidnění společnosti by přitom přispěla hlavně upřímnost. Pokud existuje poptávka většiny společnosti po plánované dotační ekonomice založené na omezování spotřeby, přerozdělování a tvorbě nových, mimo prostředí Evropské unie neživotaschopných konceptů, budiž. V takovém případě je ale také třeba se oprostit jakýchkoli pokusů o dosažení skutečné obranyschopnosti unijního bloku, protože efektivity zbrojního průmyslu nelze dosáhnout skrze dovážené materiály nebo importované zbraně - domácí produkce bude narážet na limity totožné dekarbonizační politiky, na které dnes naráží ostatní sektory těžkého průmyslu. Zmizí dodavatelé základních materiálů či polotovarů a pokusy o pokřivení již pokřiveného prostředí skrze výjimky z mechanismu CBAM právě pro účely zbrojařů opět narazí na politiky ve chvíli, kdy se z průmyslníků zabývajících se výrobou zbraní stane vyvolená kasta, pro kterou platí odlišné podmínky než pro jejich civilní konkurenty.
Je až bizarní, jak současná Evropská unie zcela seriózně kalkuluje se zelenou ocelí coby materiálem pro masivní zbrojení a posílení obranyschopnosti. Citace níže přitom pochází z roku 2025.
Úspěch Čisté průmyslové dohody (CID) Evropské unie je zpomalován nedostatečnou poptávkou po čistých produktech. Evropská komise proto hodlá zavést několik poptávkově-stimulačních opatření, mimo jiné ve směrnici Industrial Decarbonisation Accelerator Act. Tato opatření zahrnují revizi nákupních pravidel a zahrnutí dekarbonizačních plánů do systému objednávek materiálů. Změny by se mohly týkat nejčastějších odběratelů materiálů typu oceli, tedy automobilek, obranného průmyslu a stavebnictví.
Svět přitom k udržitelnosti směřuje tak či onak, akorát na rozdíl od Evropské unie postupuje Čína, Indie, Indonésie nebo Vietnam vesměs tržním způsobem a nové sektory výroby či služeb získávají prostor až v momentě, kdy jsou technologie konkurenceschopné na globálním i domácím trhu.
Kolik zeleného vodíku vyvezla Evropská unie do Asie či jiných částí světa? Kolik zelené oceli odebrali zákazníci z Číny, Austrálie, Afriky, Blízkého východu nebo Spojených států? Odpovědi nepřekvapí - o tyto výrobky, na které Evropská unie sází jako na alternativy existujících materiálů, ve světě není zájem. Nevyplatila se ani sázka na tepelná čerpadla, která byla v mnoha státech masivně dotovaná a dnes se produkty ukazují pro domácí užití jako značně neefektivní, což firmy Bosch nebo Siemens řeší uzavíráním fabrik a propouštěním tisícovek zaměstnanců. Opět je nasnadě se ptát, neexistovaly snad již roky jasné známky v podobě nezájmu zbytku světa o technologii, která měla být evropskou energetickou budoucností? Sen o evropské dominanci v elektromobilitě se taktéž rozpadá a důvody znovu nepřekvapí. Místní výrobci nemohou cenou materiálů zatížených emisními povolenkami a další regulací konkurovat Asii, kde totožné vstupy stojí násobně méně. Stejný princip platí i u cihel, asfaltu, štěrku, izolačních materiálů a dalších produktů užívaných ve stavebnictví. Není tak náhodou, že metr čtvereční nového bytu v Ústí nad Labem či v Praze stojí násobně více než před 10 lety i ve chvíli, kdy by developer uplatnil nulovou marži.
Evropská unie ale se všemi výše uvedenými neduhy dekarbonizace počítala. Již v roce 2023 projektovali evropští úředníci cenu povolenky v letech 2035 až 2040 na 200 až 300 eur, zatímco o rok později čeští vědci počítali při tvorbě NKEP i s násobně vyšší cenou. Od počátku byla změna chování spotřebitele nedílnou součástí dekarbonizačního úsilí a Evropská unie zcela nepokrytě počítala s regulací coby nástrojem, jak cíleně a plánovaně v určitých segmentech chování lidí ovlivnit. V souladu s plánem bylo škrtnutí pětiny chemiček, 15 % těžkého průmyslu a 20 % zemědělství i navazujících zpracovatelů. Současná radikalizace části společnosti je tak překvapením více pro společnost samotnou než pro politiky. Ti totiž data měli a se záměry unie byli obeznámeni minimálně od let 2022 a 2023, kdy došlo ke zpracování první dopadové studie zákona Fit for 55 pod taktovkou Franse Timmermanse a tehdejší komise. Dopady dekarbonizace nebyly komunikovány upřímně a bez nadsázky se nebojím tvrdit, že politici také často zcela otevřeně lhali.
Je tak nepravděpodobné, že by se evropský obranný průmysl kdy nastartoval na potřebnou úroveň. Odstavení výrobců potřebných vstupů pro zbrojaře bylo v rámci schválení dekarbonizačních opatření zcela plánované. Je také marné si zoufat nad vysokými cenami energií. Zdražení bylo taktéž plánované a levná energie by nikdy spotřebitele nemotivovala k - taktéž plánovanému - omezení spotřeby. Současná krize v Íránu je ironií, protože v předstihu zajistila to, co měly doručit emisní povolenky druhého typu, tedy zdražení osobní mobility a dopravy obecně. Ceny povolenek neměly být nikdy zastropovány, dopadové studie Evropské komise zcela jasně deklarují, že jen drahé povolenky způsobí kýžený efekt, tedy omezení spotřeby energetických, zejména pak fosilních surovin, ale i elektřiny obecně. Levné energie by také zabrzdily implementaci obnovitelných zdrojů energie, zejména pak větrných a solárních elektráren. Ty jsou stále závislé na garantovaných výkupních cenách, investičních dotacích a zelených bonusech, v neposlední řadě ale také na státních investicích do potřebné distribuční sítě, které český Národní klimaticko-energetický plán odhaduje do roku 2035 na 6 bilionů korun - konkrétně na straně 5 studie SEEPIA.
V následujících letech uvidíme napříč Evropou zcela jistě vyhrocené politické souboje podobné volbám v Maďarsku, ať už ve Francii, Velké Británii nebo v Polsku. Ve všech těchto zemích lidé cítí, že se něco mění a že starý svět i tržní mechanismy mizí až závratnou rychlostí. Některé vlivy jsou externí, například agrese Ruska na Ukrajině nebo konflikt v Íránu. Paralyzované je ale i směrování samotné Evropské unie, která se z tržní ekonomiky proměnila na dotační socialismus, aniž by však tento revoluční přerod kdokoli otevřeně a se všemi dopady komunikoval s občany. Nelze se tak některým, zvlášť pak těm politicky neinformovaným divit, že začínají hledat odpovědi u radikálních politických osobností, které stále častěji vystupují proti existujícímu establishmentu. Tak či tak se Evropská unie změní. Buď se dotační socialismus prohloubí, nebo dojde k nástupu otevřeně euroskeptických partají a trpět budou ty firmy, které se již na prostředí nové evropské ekonomiky založené na přerozdělování adekvátně připravily a do konceptu nemálo investovaly. Pro začátek by ale bylo vhodné začít s upřímností. Politici by měli zcela otevřeně komunikovat dopady snižování emisí, ale jejich oponenti by kromě odmítání této politiky měli dodat, že by i konec Green Dealu a souvisejících mechanismů značně zabolel. Množství evropských firem by se bez emisních povolenek a regulačních mechanismů stalo lusknutím prstů nekonkurenceschopnými a miliony lidí by i v takovém případě zřejmě přišly o práci.
Rád bych na závěr dnešního až příliš dlouhého a podrobného textu dodal jakýkoli pozitivní závěr. Ať již v následujících letech dojde k prohloubení plánované dotační ekonomiky, nebo k jejímu ukočení, budou oba scénáře značně nepříjemné a mnoho občanům Evropy tak či onak přinesou trápení v podobě ztráty pracovních míst a životní úrovně.
Bude tak úspěchem už jen to, pokud tuto nevyhnutelnou křižovatku koncept Evropské unie vůbec přežije.
Dovětek autora
Dříve jsem vždy na závěr psal, že kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Je tomu skutečně tak a ještě více to platí u textů unikátních, které popisují dnešní svět reálně a pragmaticky. Toto úsilí je vzácné a autoři, kteří by se na témata dívali objektivně či nezaujatě, pomalu mizí ze světa konzumujícího informace, které bez přidané hodnoty publikum pouze ubezpečí ve vlastních světonázorech. Pokud Vás text zaujal a hodnotu v něm spatřujete, podpořte mne komentářem, ať už negativním či pozitivním, sdílením, nebo také i přímo finančně, protože již nic, ani tento text, nevzniká bez nákladů v podobě času, znalostí a úsilí. Kritiky mohu ubezpečit, že se svou tvorbou již brzy skončím a než se tak stane, pokusím se, aby mé články byly zpracováním, tématy, ale i kvalitou skutečně unikátní, nebo se tomuto cíli alespoň maximálně přiblížily.
