Extrémisty vyrábíme sami. Živí je strach, nálepky a ignorace

K sepsání dnešního textu se odhodlávám již několik měsíců. Otázka nárůstu preferencí antisystémových a extrémních stran je důležitým celospolečenským tématem, které rezonuje nejen Evropou - Američané by mohli vyprávět. Jak jsme se ale do takto vyhrocené situace vůbec dostali? Je za tento stav odpovědná ruská propaganda? Lze s extrémismem efektivně bojovat, nebo je bitva předem prohraná?

Dovolím si na tyto otázky skrze dnešní text odpovědět, ačkoliv jde pouze o můj subjektivní názor založený na pozorování evropské a české politiky v uplynulých 20 letech. K pochopení oněch extrémních vlivů štěpících společnost na neslučitelné tábory a erodujících tradiční politické strany, je ale třeba nejprve popsat podstatu občanské společnosti a krátce se také vydat do minulosti, respektive do let 2017 a 2018, kdy témata v evropské politice určovalo něco, co nazýváme občanskou společností.

Na úvod je třeba zmínit mnoho případů, kdy lidové protesty a demonstrovaná vůle občanů rozličných států vedly k čistě pozitivnímu výsledku. Jmenovat lze hnutí sufražetek bojujících za rovná práva žen na počátku 20. století, jejichž protesty vyvolaly široké přijetí volebního práva pro ženy. Také příslušníci homosexuální menšiny byli široce perzekuováni, ostrakizováni a postihováni až hrdelními tresty za pouhé projevení vlastních citů. K narovnání situace vedly opět demonstrace a bez nich by jen těžko dnes mohly stejnopohlavní páry žít, aniž by se před společenskými i trestněprávními postihy schovávaly a je to jen 69 let, co byl ve Velké Británii zrušen zákon Sexual Offences Act, opět v reakci na květinové hnutí a protesty napříč západním světem.

A mohl bych pokračovat. Mahátma Gándhí, Martin Luther King, Nelson Mandela, ti všichni se v určité době zasadili o široké společensko-politické změny a nelze zapomínat ani na sametovou revoluci v České republice, kde dali lidé jednoznačně najevo, že si přejí reformy a rozvolnění režimu, což komunistické vedení nemohlo již nadále ignorovat. Lidé totiž vyšli do ulic v takových počtech, že nadále nebylo možné jejich hlasy nevyslyšet.

Lidé ale demonstrovali i proti přijetí dvou černošských studentů v Alabamě roku 1963 a zúčastnilo se tolik lidí, až musel prezident Lyndon Johnson mobilizovat vojska Národní gardy. Jako protest lze ale vnímat také Křišťálovou noc v Německu dne 9. listopadu 1938, kdy to byli opět lidé, kteří v doprovodu jednotek SS lynčovali Židy, ničili jejich obchody a vynášeli je z domů. Ale i v bližší minulosti se politické protesty proměnily v tragédii. Indonésii zachvátilo davové násilí v roce 1992, kdy se protivládní protesty proměnily v etnické čistky místní čínské komunity a v důsledku zahynulo více než 1 200 lidí během jediného dne.

Díky historické odbočce výše bych rád vyvrátil dva mýty, které se často objevují ve veřejném prostoru. První mýtus hovoří o čistě pozitivních projevech demonstrací a související vůle občanské společnosti. Jedno protestní hnutí vedlo k nezávislosti Indii, druhé ke konci apartheidu v Jižní Africe, ale třetí k lynčování Židů nebo Číňanů a čtvrté, jak ukázaly události v Německu a Velké Británii před necelým rokem, může také otevřeně podporovat teroristické uskupení Hamás na evropské či americké půdě. Dalším mýtem je přetrvávající iluze o nadstranickém a jakémsi až posvátném charakteru těch, kteří se při organizaci protestů zaklínají demokracií, vyššími principy a obecnou tezí o občanské společnosti.

Kdo tedy je, a kdo není občanská společnost? Polští a němečtí nacionalisté běžně protestují proti imigrační politice a přitom se o nich informuje jinak, jako o extrémistech, okrajové části veřejnosti a nacistech. Když v Polsku prošel dav 60 až 80 tisíc Poláků skandujících „Čisté Polsko, bílé Polsko!“, média informovala o neonacistickém hnutí a xenofobech, nikoli o projevu občanské společnosti. Na druhé straně ale o pouhý rok později protestovali školáci středních škol i univerzit v rámci hnutí Fridays for Future. Studenti se sešli, aby představili své vize pro budoucnost bez emisí, která povede k záchraně planety. Hezká myšlenka, ale jak jí chtěli demonstranti prosadit?

Společnost tedy studenty podle hnutí Fridays for Future utlačovala a nutila je žít v kapitalistickém demokratickém modelu. Greta Thunberg, nejhlasitější představitelka hnutí, později na summitu COP 24 uvedla, že je třeba celý světový řád změnit - a státníci jí tleskali. Byla totiž hlasem občanské společnosti. Nebudu nyní zabíhat do historických detailů a uvádět hnutí Fridays for Future jako jeden z důvodů zavedení některých nejextrémnějších klimatických regulací Evropské unie, to není účelem textu. Klima bylo v letech 2018 a 2019 jednoduše trendy a je logické, že se politici snažili zalíbit hlasitému ekologickému hnutí, které ale volalo také po zhroucení celého systému, jen si tyto myšlenky nikdo nepřipouštěl. Dnes, v roce 2026, volá Greta Thunberg po znárodňování firem, podporuje palestinské teroristické hnutí Hamás a je několikrát odsouzenou recidivistkou, mimo jiné za podporu terorismu.

A nyní k pointě výše sepsaných odstavců. Během nacionalistických protestů v roce 2017 vyšlo do ulic v Německu, Polsku, Francii, na Slovensku a v Maďarsku zhruba 200 000 účastníků, zatímco o rok později protestovalo v rámci hnutí Fridays for Future odhadem 250 až 300 tisíc protestujících. Kdo byl tehdy občanskou společností a koho zvali státníci na Světové ekonomické fórum, plénum OSN a do Evropského parlamentu? Legendární slova „How dare you!“ opravdu nepronesl polský nacista. Ale mohl by. Oba protesty, tedy nacionalistické pochody v roce 2017 a studentské pochody Fridays for Future o rok později, proběhly zcela pokojně, s podobně početnou účastí a bez násilí na osobách ani vandalismu na majetku. O co oběma skupinám šlo? Studentské hnutí usilovalo o ochranu klimatu skrze změnu režimu a zastavení globální ekonomiky, zatímco polští nacionalisté upozorňovali na strach a odpor proti migrační politice. Politické řešení požadavků obou skupin by pak bylo zcela jistě možné nazvat extrémním, až katastrofálním.

Proč? Bez dostatečného výtlaku globální ekonomiky způsobeném oním závadným kapitalismem by miliony občanů Bangladéše, Laosu, Filipín, Indonésie, ale i Indie nemělo práci a zcela jistě by se tito lidé ocitli v chudobě, jak již prokázaly i dopady celních opatření Donalda Trumpa. Bez těžby fosilních paliv by pak tytéž skupiny nemohly ohřívat vodu, svítit a topit. V Indii a Pákistánu je totiž zcela běžné topení oleji a svícení petrolejem, tedy ropnými produkty. Přestanou se šít trička, které Evropané nosí 2 měsíce, aby je pak vyměnili a vytvořili emise skrze výrobu nových? Miliony Bangladéšanů přijdou o práci i střechu nad hlavou - taková je realita oné honby za ekonomickým růstem, která způsobila, že je nyní počet lidí ohrožených hladem nejnižší v historii. Nejnižší je také počet negramotných a těch, kteří žijí v extrémní chudobě. Razantní povahu řešení migrace dle receptu polských nacionalistů asi nemusím rozebírat, tu si na rozdíl od zhoubných představ klimatických protestujících umí většina společnosti představit. Lze volání po takovém stavu nazvat extremismem? Jistě ano, dopady receptů hnutí Fridays for Future by byly násobně horší než změna evropské migrační politiky.

Až do období let 2017 až 2018 byly politické strany zastávající extrémní názory pouze okrajovou součástí politického spektra. Roky 2018 a 2019 ale přinesly průlom, který lze sledovat až do současnosti. Extrémní strany stále rostou, AfD v Německu dominuje průzkumům veřejného mínění, rakouští Svobodní vyhráli volby, slovenská Republika se z okrajové partaje stala třetí nejsilnější stranou a francouzské Národní shromáždění je nezpochybnitelným lídrem průzkumů. Někteří by jako důvod růstu preferencí uvedli ruskou propagandu a dezinformace. To je ale pouze zkratka, kterou se politici rádi obhajují, aby zastřeli vlastní selhání. Jak si pak vysvětlit nárůst extrémních stran v Austrálii, Španělsku, Portugalsku, případně i na Novém Zélandu?

Ne, skutečným důvodem růstu popularity extrémních stran je, že si tyto politiky a občany je následující sami zcela plánovitě vyrábíme.

Účelem textu rozhodně není obhajoba nebo relativizace polských nacionalistů. To by z mé strany bylo chutzpah, tedy extrémní drzost. Výše uvedené, leč extrémní porovnání případů dvou pokojných protestů má sloužit jako zrcadlo toho, co je běžně nazýváno občanskou společností a svobodným vyjádřením vůle lidu v demokratických systémech. Projevy občanské společnosti tak nejsou vždy jen ryze pozitivní a rozhodně nejsou nadstranické, natož apolitické. Třetí tezí článku vyjádřenou porovnáním polského rasisty s Gretou Thunberg je další podstatné zjištění - společnost vnímá politickou agendu protestů podle specifických preferencí i v případě, kdy obě skupiny volají po tomtéž, tedy po prosazení konkrétní politické agendy. Zásadní roli hraje také pokrytí médií a nálepkování jednotlivých skupin - studenti usilující o změnu režimu a zastavení globální ekonomiky byli hlasem mladé generace, polští nacionalisté si pak vysloužili nálepky xenofobů, rasistů a neonacistů.

Tomuto přístupu lze rozumět. Obě skupiny reprezentovaly minoritní a potenciálně také nebezpečný politický proud. Je tak přirozené, že média polským nacionalistům nebo studentům usilujícím o změnu režimu nedávají prostor a nezvou jejich čelní představitele do nejsledovanějších médií v čase, kdy by jejich myšlenky poslouchaly miliony lidí. Nebo ano? Zde lze hledat příčinu růstu preferencí nacionalistických a extrémních stran napříč Evropou. Nejen, že byla Greta Thunberg hoštěna na plénu OSN, Světového ekonomického fóra a Evropského parlamentu, ale lídři unie i jednotlivých států její myšlenky přejaly bez kritiky, natož aby se zamysleli nad reakcí, kterou ignorování jedné části občanské společnosti a protežování té druhé vyvolá.

Junckerova slova později o skutečné činy doplnila Ursula von der Leyen schválením balíčků Fit for 55 i množství dalších směrnic, mimo jiné ETS 2, EPBD, CSDDD a CBAM, jejichž důsledkem je částečně i stav dnešní evropské ekonomiky a konkurenceschopnosti. Skuteční šiřitelé emisí, tedy zejména Rusko, Indie, Čína, Indonésie, Pákistán, Filipíny a Nigérie ale myšlenky hnutí Fridays for Future nepřejali, buď je téma nezajímalo, nebo si zpomalení vlastních ekonomik jednoduše nemohli dovolit.

Polští nacionalisté přitom schytali od médií i politiků ostrou kritiku. Evropský parlament dokonce schválil i odsuzující rezoluci vyzývající státníky, aby tvrdě zasáhli proti extrémismu, xenofobii a především také proti organizátorům protestů. Podle Donalda Tuska, který následně prohrál volby proti konkurenční PiS, byl listopadový pochod roku 2017 pro Polsko dokonce reputační katastrofou. A Donald Tusk měl pravdu. Více než 60 000 pochodujících nacionalistů vyvolávajících hesla o bílém Polsku není nic pěkného, natož přijatelného. Je ale třeba tyto tendence řešit a adresovat, nikoli je ignorovat a občany účastnící se pochodů ostrakizovat, perzekuovat a přijímat rezoluce k jejich odsouzení. To může fungovat krátkodobě a zvlášť tehdy, jde-li o okrajovou skupinu společnosti. Pokud tyto tendence narůstají, musí je dříve nebo později politici adresovat. Ať chtějí, nebo ne. Prvním krokem k výrobě nového extrémisty je tak protežování jednoho názorového proudu zcela nekritickým způsobem a ignorování toho druhého bez jakékoli debaty o strachu, který tuto nálepkovanou část obyvatelstva pohání.

Jakmile existuje dav, existuje také někdo, kdo jej osloví, stane se nositelem myšlenek protestujících a přemění je v adekvátní politický kapitál. U Grety Thunberg se nositeli jejích myšlenek stali samotní eurokomisaři, mimo jiné se k myšlenkám Fridays for Future hlásil i Frans Timmermans nebo Ursula von der Leyen. Ideály polských nacionalistů ale také někdo bez větší mediální pozornosti přebral. Dnes mají tito politici podporu 23 % polské veřejnosti.

Extrémismus na všech stranách politického spektra pohání jediné - strach. Strach, že planeta shoří, strach, že chaty a chalupy obsadí migranti z Afriky, strach, že invaze hord doktorů z dovozu zničí tuzemskou kulturu a bude zavedeno právo Šária. Ona úroveň strachu, která davy a politické proudy pohání, se taktéž zrcadlí v rozličných projevech politiků a osobností veřejného života. Na jedné straně straší Tomio Okamura, Alice Weidel, Geert Wilders, ale na druhé strašil i Petr Fiala, ostatně jak jinak si vyložit jeho slova o ruských tancích v České republice, když vyhraje volby Andrej Babiš?

Demonstrace Jindřicha Rajchla a Ladislava Vrábela taktéž poháněl strach. Strach ze ztráty životní úrovně, strach z války, strach z přílivu ukrajinských uprchlíků. A reagovali na tento strach politici? Ne, Petr Fiala na téma protestů desítek tisíc občanů v letech 2022 a 2023 prohlásil věty citované níže.

Důležité je především datum, kdy Petr Fiala z pozice premiéra ony citované věty pronesl. V České republice dosahovala inflace více než 17,2 % a ceny energií byly natolik neúnosné, že statisíce občanů dohnaly až k závislosti na českém sociálním systému. Jenže tento postoj vůči strachu části veřejnosti situaci neupokojí, nýbrž jí pouze dále umocní. Nefunkčnost takového postupu lze sledovat především ve Francii a Německu, kde strany AfD a Národní shromáždění dominují volbám na komunální, zemské, ale i celostátní úrovni. Jak v takovém případě postupovat? Když situace dospěje příliš daleko a ona zanedbatelná minorita nacionalistů se promění v nejsilnější partaje v zemi, existují pozitivní i negativní příklady politické reakce. Na příkladech Nizozemska, Německa a České republiky si lze popsat, jak nárůst extrémních tendencí politiků i voličů řešit správně, případně jak tento nárůst společensky často nepřijatelných nálad ještě více podnítit.

Příklady Nizozemska a Německa jsou v tomto ohledu pozitivní. Nizozemci v roce 2023 zvolili většinou hlasů stranu PVV Geerta Wilderse, označovaného jako extrémistu, nacionalistu a rasistu. Namísto toho, aby ostatní strany vítěze voleb ignorovaly a podnítili tím jeho další růst, nabídli Wildersovi místo ve vládě, ačkoliv jej odmítli jako premiéra. Zároveň se jeho tři koaliční partneři zasadili o prosazení části jeho programu a skutečně skrze činy adresovali volební program strany PVV, čímž vítězi voleb a jeho elektorátu vyšli vstříc. Logicky, jak mnozí čekali, se Wildersova vláda proměnila v nekontrolovatelný chaos a sám lídr strany PVV následně kabinet svévolně opustil, aby svolal předčasné volby, které následně prohrál. Část programu strany PVV ale zákonodárci prosazují dál i ve chvíli, kdy je Wilders opět v opozici a nemá na celostátní politiku jakýkoli silnější vliv.

Preference PVV poklesly mezi lety 2023 a 2025 o více než 8 %, v Nizozemsku vládne středopravicová vláda a občané jsou zřejmě spokojení s tím, že jejich obavy vyslovené skrze volbu Wilderse někdo adresuje. V Nizozemsku nyní vládne sociální demokrat Rob Jetten, ale doplňují jej středově pravicové a křesťansko-demokratické strany, které si přisvojili část Wildersova politického programu a upravili jej do přijatelné podoby pro většinu společnosti. Adresováním strachu Nizozemců, aktivním oslovením voličů a prosazením programu, po kterém společnost volá, se Nizozemci dominance Geerta Wilderse zbavili. Řešení bylo přitom jednoduché - nechali jej vládnout a ukázat, jak by obavy občanů řešil on.

Stejný postup uplatňuje v Německu Friedrich Merz, který vyhrál volby jedinou větou - opravdu jsme to nezvládli. Reagoval tak na slavný citát Angely Merkelové, která v reakci na příval statisíců uprchlíků ze Sýrie, Libye a dalších zemí Blízkého východu a Severní Afriky pronesla k Němcům - zvládneme to. Ona upřímná politická otočka ve formě přiznání chyby vlastní partaje a politiky, která zapříčinila nárůst strachu ve společnosti promítnutého do volebních preferencí AfD byla pro Friedricha Merze jedinou volbou. Dnes se německý kancléř zasazuje nejtvršími představitelnými opatřeními o adresování domácích nálad, které mohou přerůst ve zcela destruktivní tsunami, pokud by strana AfD získala více než 30 % hlasů a byla dominantní silou ve spolkovém Bundestagu. Merz jedná s afghánským Tálibánem, Ahmadem Šarou v Sýrii, dokonce i s neuznaným chalífou Haftarem v Libyi, jen aby upokojil strach v německé společnosti a prokázal, že občany skutečně slyší a reaguje na jejich obavy.

A česko-slovenský Andrej Babiš? Částí společnosti nenáviděný politik, který nepatří ani k mým oblíbencům, byl ve skutečnosti tou silou, díky které do Poslanecké sněmovny neprošlo hnutí Stačilo! Kateřiny Konečné a také rekordně oslabil Tomia Okamuru, který registroval nejhorší výsledek SPD za uplynulých 12 let při zahrnutí předchozí partaje Úsvit. A co na to ostatní politici?

Babiš podle Petra Fialy i Víta Rakušana vládne s extrémisty, populisty a proruskými silami. Eva Decroix neváhá nazvat vládu svoločí a Piráti každý den hovoří o hnědé koalici. Co ale tuzemští politici, rádi se nazývající demokraty, skutečně udělali pro upokojení strachu a extrémních tendencí v české společnosti? Nic, hlasy vyluxoval Babiš a zcela jistě tak nečinil z dobré vůle, ale i tak jej mohl suplovat Petr Fiala, Vít Rakušan nebo Marian Jurečka - stačilo, aby pouze adresovali obavy veřejnosti a nevymezovali se tak razantně proti představitelům konkurenčních stran.

Nyní možná mnohé překvapím, případně i popudím. Jsem ale nebývale rád, že je hnutí SPD součástí vlády a také, že jsou součástí vlády Motoristé sobě. Mám k tomu dobré důvody - extrémní proudy sílí v přímé úměrnosti k tomu, jak je představitelé hlavního proudu ignorují. V tomto ohledu je geniálním tahem Andreje Babiše, že pustil Tomia Okamuru do vlády a namířil tak světla reflektorů nejen na schopnosti lídra SPD, ale také na jeho umění politického kompromisu. Muniční iniciativa jede dál, Česká republika stále ještě neopouští NATO ani Evropskou unii a hybatelem politiky není Okamura, nýbrž Andrej Babiš a jeho poslanecká většina. Robert Plaga je na školství, Adam Vojtěch na zdravotnictví a Česko se nadále, leč jiným tónem než jaký zastával Petr Fiala, hlásí k prozápadnímu směřování. Jindřich Rajchl, Zuzana Majerová a Jaroslav Foldyna ztrácí svůj hlas i vliv při každém kompromisu, který jsou nuceni v rámci koaliční většiny schválit. Pokaždé, když hlasují pro důvěru Babišovy vlády s tím, že podporují muniční iniciativu, financování Ukrajiny a ukotvení České republiky v EU i NATO naplno prokazují také to, jak jsou politicky bezzubí a svůj program obětovali lusknutím prstu ve chvíli, kdy složili sliby poslanců a získali také adekvátní výhody i postavení.

Je tu české osmiprocentní hnutí SPD, ale pak tu je také americký prezident Donald Trump. Oba případy ukazují, jak lze situaci v případě SPD řešit, dokud je strana slabá, ale také se v případě Trumpa ukazuje, kam až mohou nálady voličů politiku dovést, jsou-li tito voliči dlouhodobě ignorováni a přehlíženi. V Německu to bude mít Friedrich Merz těžší, nemůže totiž následovat cestu Andreje Babiše a čelí chybným volbám svých předchůdců. Pokud by totiž němečtí představitelé hlavního proudu přizvali Alternativu pro Německo do vlády na zemské či celostátní úrovni v době, kdy dosahovala 10 až 12 % podpory, mohla AfD následovat osud české SPD, která nenávratně skončí v propadlišti dějin díky tomu, jak umně si Andrej Babiš přisvojil její program a s jakou vervou komunikuje k jejím umírněnějším voličům. Nyní je AfD až příliš silná a Merz musí obavy voličů adresovat, zatímco mu jeho odpovědností nezatížená konkurence dýchá zezadu na krk.

Ona pomyslná výroba extrémistů započne tehdy, jsou-li obavy větší a politicky významné části veřejnosti dlouhodobě ignorovány, podceňovány a v horším případě i marginalizovány nebo zpochybňovány. Jakmile přijde strach, přijde i politik, který s tímto strachem začne pracovat a řešením není jej vytěsnit nebo začlenit do sanitárního kordónu složeného z těch, které nechceme poslouchat, nýbrž jej přizvat do veřejné debaty a adresovat onen strach přiznáním chyb nebo změnou politického programu.

Politikům ale musí v tomto naslouchání pomáhat také veřejnost. Nasloucháme-li Gretě Thunberg, naslouchejme také Václavskému náměstí Jindřicha Rajchla a obavám polských nacionalistů. Neodsuzujme, ale také podle libosti nepřijímejme, pouze respektujme a naslouchejme. Bude-li totiž jedinou reakcí veřejnosti a politického hlavního proudu nekritické přijímání jedné strany a ostrakizace druhé, dočkáme se německého nebo francouzského scénáře. Má-li být vyslechnuta Greta, měl by být vyslechnut i onen polský nacionalista, obě strany totiž reprezentují jistý proud, jisté myšlenky a sjednotí-li dostatek oné občanské společnosti, měly by jejich obavy být vyslechnuty bez rozdílu, ať už se jedná o migrační politiku nebo klima.

Zabarikádování části veřejnosti do závoje „té správné demokracie“ není funkčním řešením. Zcela plánovitě tak pouze vyrábíme nové extrémisty a posilujeme jejich preference, které živí strach a pocit jejich sympatizantů, že jsou odloženi na druhou kolej a ignorováni. Ne, hnědá koalice, svoloč a ruské tanky v Praze fungovat nebudou. Na to je dnes skupina Babišových, Macinkových a Okamurových voličů až příliš velká a budou-li tuto skupinu představitelé opozičních stran nadále urážet, ignorovat a ponižovat, k moci se jen tak nevrátí. Řešením je diskuse, odstraňování barikád a prezentace schopností na základě výsledků, nikoli formou odsuzování, vymezování a urážení té skupiny, která se nám nelíbí.

Výroba extrémistů tak skončí ve chvílí, kdy politici přestanou nepříjemná témata rezonující ve společnosti ignorovat a také ve chvíli, kdy veřejnost začne protichůdné nálady respektovat, nikoli pouze rezolutně odsuzovat a jejich nositele ignorovat. Cestou ke smíru a uklidnění není prosazování názoru jedné skupiny občanské společnosti na úkor té druhé, ať už se jedná o polské nacionalisty, Gretu Thunberg, Milion chvilek pro demokracii nebo Jindřicha Rajchla. Všechny tyto skupiny jsou nositeli politické agendy, kterou je třeba podrobit totožné kritice a případně je také zahrnout do širší politické diskuse.

Cestou je debata, smír a respekt, nikoli vymezení a nálepkování. Když to pochopíme, bude skutečně lépe.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.