Článek
V sobotu ráno se spustila operace, kterou mnozí očekávali. Spojené státy a Izrael zaútočily na cíle v Íránu a rozpoutaly již konvenčními prostředky konflikt, který se zdál být již několik týdnů nevyhnutelným.
Po vydání ultimáta v průběhu únorových jednání mezi americkou a íránskou delegací v Ženevě byl konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem nevyhnutelný. Bílý dům žádal nejen konec íránského programu obohacování uranu, ale také zničení současných zařízení, jejichž vybudování stálo íránský teokratický režim miliardy dolarů. Kromě jaderného programu měli Íránci na žádost USA ukončit i vývoj balistických střel dlouhého doletu a omezit svůj zbrojní arzenál. Logicky se dohoda dotýkala i dalších sfér vlivu na Blízkém východě, Írán měl přestat financovat a vyzbrojovat šíitské milice Hizballáh v Libanonu a šíitské Húsíe v Jemenu, kteří ohrožují zájmy Saúdské Arábie, Izraele a západních zemí včetně Evropy tím, že útočí na námořní obchodní trasy poblíž Adenského zálivu.
Klíčové je, že toto de facto ultimátum neobsahovalo žádné ústupky ze strany Spojených států, Izraele, ale ani dalších regionálních spojenců a při splnění podmínek by Íránci nezískali zhola nic. Sankce uvalené na režim by se výhledově uvolnily až po několika letech jen za podmínky, že by Donald Trump takový ústupek uznal za vhodný. K dohodě nedošlo a není to žádným překvapením. Spojené státy již více než měsíc přesouvaly na Blízký východ ohromující vojenskou sílu, počtem a vybavením přesahující americké síly v regionu před vypuknutím války v Iráku. Jistá forma konfliktu byla tedy vysoce pravděpodobná již v době, kdy jednání mezi Íránem a USA započala. Na rozdíl od konfliktu v červnu roku 2025, kdy Izrael ovládl nebe nad Íránem a USA vybombardovaly zařízení obohacující uran, je dnešní situace notně odlišná. Již tehdy se ukázalo, že prosté bombardování nestačí a Írán dokáže jaderná zařízení relativně dobře zabezpečit i proti těm nejvyspělejším bombám americké výroby.
Trumpovi docházel čas. Írán je připravenější než kdy dříve a příval zbraní z Číny mohl vychýlit poměr sil
Neexistují pochybnosti o záměru Íránu dosáhnout statutu jaderné velmoci. I experti z Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) několikrát v uplynulých 11 letech potvrdili, že země obohacuje uran na úroveň 60 až 70 %, což dalece přesahuje potřebných 3,5 % pro využití v jaderné energetice nebo medicíně. Režim v Íránu má také k dispozici odhadem 3 až 4 tisíce balistických a řízených střel s dosahem 250 až 3 000 kilometrů, čímž zásoby Íránu přesahují kombinované zásoby všech evropských zemí, Ruské federace i sousedního Pákistánu. Tyto střely jsou schopné zasáhnout nejen americké základny na Blízkém východě, ale i území Izraele a východní Evropy, což zejména v Izraeli nevnímají nijak přívětivě. Každý měsíc navíc výrobní linky chrlí dalších 100 až 150 nových střel, což je spodní konzervativní odhad blízkovýchodních analytiků a tudíž jsou schopnosti Íránu porovnatelné s Ruskou federací ve válečném stavu, možná je dokonce i převyšují.
Po zuby ozbrojený Írán navíc v uplynulých měsících přijal množství dodávek nových zbraní z Číny. Šlo o systémy protiletecké obrany čínské provenience, stíhačky J-20, J-10, ruční protiletadlové rakety, ale Íránu byly zaslány také námořní útočné drony a v nejbližších dnech se schylovalo k dodávce hypersonických protilodních střel, které by mohly potopit i nejpokročilejší americká plavidla v Arabském moři. Kombinace schopností zbrojního průmyslu Íránu s dodávkami od Číny a Ruska činí ze země nebývale vyzbrojeného a nebezpečného protivníka. Čím déle by Spojené státy čekaly na ústupky Íránu, jejichž pravděpodobné přijetí se blížilo nule, tím více zbraní by do rukou islamistického režimu proudilo z východu.
Izrael se díky výše uvedeným schopnostem Íránu nacházel ve stavu kritického ohrožení již několik let, zatímco Spojeným státům s každým dalším týdnem rostl silnější a silnější protivník. Načasování útoku tedy není náhodné, Írán by se pouze stával silnějším a vyzbrojenějším.
Tichý souhlas arabského světa. Vliv Íránu na region Blízkého východu je zničující
Ani regionální velmoci typu Saúdské Arábie nebo Turecka na straně Íránu nestojí. I jejich zájmy totiž autokratický režim podrývá skrze destabilizaci regionu podporovanými ozbrojenými skupinami. Ohrožení Adenského zálivu a souvisejících obchodních tras je pro zájmy zemí Perského zálivu zničující a jakmile Íránem podporovaní Húsíové rozpoutali občanskou válku v Jemenu, uprchlická, humanitární i bezpečnostní krize stála blízkovýchodní monarchie miliardy dolarů a často i reputaci. Přelévání tohoto konfliktu do severozápadní Afriky skrze šíitské skupiny v Egyptě, Súdánu a Jižním Súdánu region dále destabilizuje, což si opět obchodně zaměřené monarchie nemohou dovolit přehlížet. Jedním z důvodů, proč válka v Súdánu dosahuje natolik děsivých rozměrů, je i podpora Súdánských ozbrojených sil generála Abdela Burhana. Jakmile začali v letech 2023 a 2024 Íránci dodávat ruční protiletadlové střely, kamikaze drony a další vybavení vládci severní části Súdánu, jiné státy síly vyrovnaly skrze dodatečné dodávky opozičním Jednotkám rychlé podpory plukovníka Hemedtiho a světe, div se, obě znepřátelené frakce zbraně začaly používat zcela děsivým a krutým způsobem i proti civilistům. Pak je tu íránem podporovaný Hizballáh, díky kterému se Libanon dosud nevzpamatoval z občanské války a stále je nebývale chudou zemí neschopnou se ani připojit na centrální finanční systémy. Tím, že Írán udržuje Hizballáh silnější než armádu Libanonu, zemi de facto kontroluje a značně limituje diplomatické možnosti země. Teokratický režim se kromě hnutí Hizballáh také otevřeně hlásí k podpoře palestinských teroristických hnutí Hamás a Islámský džihád, kteréým Írán poskytuje finance, zbraně, diplomatickou podporu, mediální sílu a navíc i hostí jejich lídry na svém území.
Bezpečnostní hrozba ze strany Íránu vede i silné regionální hráče k bezprecedentním krokům. Saúdská Arábie po loňském konfliktu Íránu, Izraele a Spojených států z obav o vlastní bezpečnost přikročila k uzavření dosud nevídané smlouvy o vzájemné obraně s Pákistánem, čímž se nejsilnější ekonomika Perského zálivu stala první blízkovýchodní zemí - s výjimkou Izraele - chráněnou skrze jaderné odstrašení. I Turecko vyvíjí minimální snahy pro deeskalaci, ačkoliv veřejně deklaruje obavy z destabilizace regionu a na oko podporuje mírová jednání. Ve skutečnosti ale právě z tureckých, saúdských, katarských a ománských základen startují americké stíhačky a řízené střely, které nyní dopadají na Írán. Spojené státy by nikdy nemohly tyto vojenské objekty využít, kdyby hostitelské země nesouhlasily. Základny nejsou ve vlastnictví USA a podle ujednaných dohod mají suverénní země právo veta v případě, kdy by mohly kroky Spojených států zapříčinit odvetný úder ohrožující hostitelský stát.
Veškeré údery na Írán tak probíhají se souhlasem hostitelských zemí, jakými jsou Katar, Turecko, Saúdská Arábie, Omán a Bahrajn. Arabský svět sice veřejně údery proti Íránu nepodporuje, ale jednotlivé země umožňují USA útočit, nijak Írán nepodporují a navíc by z pádu režimu destabilizujícího region značně těžily. Ani vlivné monarchie nebo sílící Turecko nechtějí za sousedy po zuby vyzbrojené šíitské autokraty s jadernými hlavicemi, což lze i chápat.
Přežije-li režim první dny útoků, dopady budou zdrcující pro Donalda Trumpa i Evropu
Válka bezpochyby začala. Je však otázkou, o jakou válku půjde a zda se koalici Spojených států a Izraele podaří íránský režim vojensky ochromit v dostatečně krátkém čase. Nejhorší variantou je zcela jistě vleklý konflikt podobný nasazení NATO v Afghánistánu, kdy by režim v Íránu sice vojensky příliš nevzdoroval, ale zároveň vyvíjel maximální úsilí nejen v destabilizaci blízkovýchodního regionu, ale i celého světa skrze podporované teroristické skupiny. Pravděpodobnost pozemního útoku je velmi nepravděpodobná a pokud by k takovému nasazení vojáků Spojených států či Izraele došlo, na obsazení země by jich byl třeba více než dvojnásobný počet než v Iráku. Zatímco v Iráku vojáci obsazovali poušť, v Íránu by se vrhli do hornatého, nepřehledného a obtížně kontrolovatelného terénu, kde by zcela jistě čelili guerillové taktice po vzoru afghánského Tálibánu. Takový terén není možné ovládnout bez neadekvátních ztrát na životech a podpory místních, což si lze v případě USA a Izraele jen stěží představit. Čím déle konflikt potrvá, tím bude Írán nebezpečnější. Kromě vojenské odvety ve formě ostřelování amerických základen a Izraele lze uzavřít i Hormúzský průliv, kudy proudí většina ropy z Perského zálivu dále do světa a pravděpodobný je i zásah Húsíů v Jemenu proti lodím plujícím v Adenském zálivu a Rudém moři. Těmito dvěma trasami lze ochromit obchod mezi Asií, Blízkým východem a Evropou, v důsledku čehož lze ohrožení koridorů přirovnat k ekonomickému Armageddonu, jehož dopady se nevyhnou ani členským státům Evropské unie.
Krize na ropném trhu značně pomůže ruskému rozpočtu a vyčerpání amerického obranného průmyslu neocení Ukrajina, natož pak Evropská unie. Zbraně pro napadenou zemi budou méně dostupné, dražší a pozornost Spojených států upřená na Írán může Vladimiru Putinovi uvolnit ruce, bude-li chtít například mobilizovat nové síly. Vše rozhodne následujících několik dní. Padne-li režim v Íránu během krátkého času, může dojít ke stabilizaci Blízkého východu a zneškodnění zásadní bezpečnostní hrozby pro západní svět a blízkovýchodní monarchie. Pokud se ale válka protáhne a Írán zablokuje klíčové obchodní trasy a rozmělní válku i skrze podporované teroristické skupiny do dalších regionů, bude to opravdu ošklivé.
Neúnosnou míru rizika podstupuje i Donald Trump. Ve všech dosavadních vojenských kampaních USA nedošlo byť jen k jedinému úmrtí vojáka Spojených států. Útok proti po zuby ozbrojenému a nebývale nebezpečnému Íránu může tento trend zvrátit lusknutím prstů a jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění, Američané o další vleklou válku na Blízkém východě opravdu nemají zájem. Budou-li umírat Američané, pohřbí se i jakékoli dnes již nepravděpodobné úsilí prezidenta Spojených států o vítězství v listopadových volbách do obou Kongresu USA.
Sázky jsou až příliš vysoké pro všechny zainteresované strany. Írán není Venezuela a nebude-li koalice Spojených států a Izraele úspěšná v dosažení svých cílů ve velmi krátké době, dopady konfliktu pocítíme i v Evropě všichni bez rozdílu.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
