Článek
Když jsem seděla v malé čekárně u kožního doktora se svou půlroční holčičkou Maruškou - moje nervozita by se dala krájet. V úterý jsem volala sestřičce, že se jí udělal na obličeji velký svědivý červený flek. Sestřička mi řekla, ať se následující den dostavím v 8 hod ráno, že mě pan doktor vezme. Do čekárny jsem dorazila v 7.45 hod, abych měla nějakou časovou rezervu.
V čekárně bylo šest lidí a vypadalo to, že by to mohlo odsýpat. Jak naivní jsem byla! Blížilo se 8.45 hod a malá už začala být protivná. Zaklepala jsem na dveře sesterny, kdy nás pan doktor vezme. „Omlouváme se paní Janáková, máme skluz. Zaurguju pana doktora, počkejte si prosím ještě chvíli v čekárně.“ Maruščin hlad byl neúprosný. Nebylo mi to sice příjemné, ale vyhrnula jsem si mikinu, abych ji mohla nakojit. Nechtěla jsem nikoho v čekárně pohoršovat, tak jsem ji schovala za látkovou plenku.
Pomalu už tu bylo 10:15 hod a já zůstala v čekárně s jedním mladíkem, který přišel před deseti minutami. Hned jsem se ním dala do řeči, jak ty čekací doby jsou strašné a dal mi za pravdu. Prý to tady není nic nového, ale že volal ráno, že si zaplatí urgentní přijetí za 500 Kč. V 10.30 hod se otevřely dveře od doktora a doktor se hned zamířil na mladíka: „Vy jste volal ráno pane Malino, tak pojďte,“ načež se zarazil a jeho zrak sklouznul ke mně a arogantně se mě zeptal: „A vy tu jste proč? Nejste objednaná, já dnes už budu muset končit, přijďte zítra.“
Myslela jsem, že špatně slyším. Při té představě, že zítra se bude konat stejný scénář s nejistým výsledkem, se mi udělalo zle. „Podívejte se pane doktore, já jsem včera taky volala a sestřička mi řekla, že mám přijít. Mám půlroční dceru, čekám tu přes dvě hodiny a už mi vážně dochází trpělivost. Jsem sice na mateřské, ale to neznamená, že svůj čas budu neúspěšně prosedávat v čekárnách. Nebo vám mám taky zaplatit, aby jste se na dceru podíval?“ řekla jsem zvýšeným a naštvaným hlasem. Doktor se rozhlídl kolem, pravděpodobně nestál o aféru, tak rychle otočil a řekl: „Tak počkejte. Vezmu teď pána, pak vás vyšetřím,“ dodal milostivě.
Po patnácti minutách odešel z ordinace mladík a doktor nás pustil dovnitř. Dcera před chvíli usnula, tak jsem ji spící položila na lehátko. Doktor si posvítil na flek baterkou a na mé dotazy, z čeho by to by to mohlo být, jen krčil rameny a otráveně řekl: „Paní Janáková, nejsem jasnovidec, to může být z čehokoliv. Dáme antibiotickou mast na tři dny a uvidíme. Kdyby se to nelepšilo, zavolejte si za týden na kontrolu.“ Vzala jsem si recept a s nuceným poděkováním jsem odešla.
Další kontrola proběhla už u jiné paní doktorky, kde se přístup k pacientům nedá vůbec srovnávat. Naštěstí léčba zabrala a za měsíc jsme byli bez ekzému. A moje rada pro ostatní? Někteří doktoři nemají opravdový zájem o pacienta a myslí, že jsou nedotknutelní. Nenechte se však odbýt! Jde o vaše zdraví!
