Článek
V jedné stavební firmě už jsem pracoval tři roky. Děláme stavební práce všeho druhu. Práce je to sice náročná, ale sedět v kanclu by mě stejně nebavilo. Za tu dobu se tu vystřídalo už spousta mladých kluků, kteří většinou chtěli pracovat, ale byli nešikovní, anebo pracovat uměli, ale to se jim po čase přestalo chtít…
Takže naše stálá parta šesti chlapů ve směs středního věku se musela spolehnout víceméně sama na sebe, tedy než se k nám připojil Tomáš (35). Byl to sympaťák od pohledu, ale hlavně měl bohatou praxi, takže se s ním nemusel nikdo zdržovat nebo mu stát za zadkem. A ještě k tomu všemu měl náš stejný zednický humor, takže jsme se v práci s ním nenudili a všichni jsme si spolu rozuměli.
Nový parťák Tomáš nás zaskočil pozváním na grilovačku
Po měsíci nás všechny překvapil. „Chlapi, za 14 dní chci udělat pro vás grilovačku, takové menší zápisné, že jste mě vzali do party, doufám, že budete všichni moct přijít,“ řekl Tomáš nadšeně. Trochu nás tím zaskočil, protože grilovačku nikdo ještě nikdy nepořádal, maximálně se zašlo po práci výjimečně na pivo. „Tak jo, já přijdu určitě,“ ozval jsem se jako první a ostatní se ke mně přidali. Všichni bydlíme v blízkém okolí a Tomášův dům nebyl taky daleko, což nám hrálo do karet.
Příjezd do domu mě uchvátil, krásná zahrada a roubenka byly jako z katalogu
„Radku, kde jsi? Jedeme! Ať tam na tebe taky něco zbyde. Máme půl hodiny zpoždění,“ dobírala si mě manželka Iva (43). Vzal jsem flašku slivovice a jeli jsme k Tomášovi. Po dvaceti minutách cesty nás navigace dovezla na samotu u lesa a uviděli jsme nádhernou roubenku, která byla sice v modernějším stylu, ale ve vzduchu jsem někde cítil krásu starých časů. „Tak jo, tak se bav a kdybych pro tebe měla přijet, tak zavolej, stejně se asi budu večer dívat na televizi,“ loučila se se mnou manželka.
Mávl jsem ji na pozdrav a u branky už mě vítal Tomáš. „Ahoj, tak super, že si dorazil, už jsme kompletní,“ radoval se. Předal jsem mu slivovici a už mě vedl po zahradě. „Páni, pěkné to tu máš,“ uznale jsem pokyvoval hlavou. „Díky, s manželkou jsme se snažili, zahrada je náš velký koníček a hlavně děti se tu vyblbnou.“ Na zahradě bylo jezírko s rybami, okrasné skalky, velké kameny, všelijaké bonsaje a samozřejmě i dětské hřiště. Bylo vidět, že si dali záležet.
Grilovačka se mi líbila, dokud se mi Tomáš nesvěřil se svým tajejstvím
Když jsme došli k pergole, zábava už byla rozjetá, hudba hrála z repráku a na grilu už voněly steaky. Ostatní parťáci už dojídali první várku a olizovali se až za ušima. „To je dost, kde si tak dlouho? Zrovna jsme si říkali, že si tvou porci vezmeme domů do krabičky,“ řekl mi nadšeně Roman a mastná huba mu jen jela. Už se mi sbíhaly sliny, maso bylo opravdu lahodné, a k tomu jsem si dal tři piva, když se mi chtělo jít s pískem. „Můžeš jít do domu nebo kolem šopy, pokud to nemáš akutní,“ navigoval mě hostitel a já se vydal kousek od zahrady ke křoví.
Po vykonání potřeby, zrovna mým směrem mířil Tomáš a houkl na mě: „Vezmu ještě nějaké dřevo z kůlny.“ Načež jsem mu hned nabídl svou pomoc. Tomáš znejistěl a řekl: „Ne, to je dobré, si přece host,“ namítl s nejistým úsměvem. „Ale prosím tě,“ odbyl jsem ho ledabyle a hned jsem se k němu připojil a po pár krocích už jsme stáli v jeho kůlně. Tomáš se vydal ke dřevu a já zůstal jak opařený. Celá jedna stěna kůlny byla ověšená vodítky pro psy. Ty měly různé velikosti a odhadem jich tam mohlo být tak sto kusů. „Na co to tu máš?“ nechápavě jsem zíral na stěnu.
Tomáš nervózně přešlapoval. „To jsou moje trofeje,“ odpověděl mi neurčitě. „Trofeje?“ opakoval jsem, jak kdybych tomu nechtěl porozumět. „Lidi mi sem vodí psy, kteří jsou staří nebo už je nechtějí. Občas si nějakého opuštěného vyhlídnu sám. Netrpí, nejsem sadista. Dostanou kůlku do hlavy a pak je zpracovávám na maso,“ objasnil mi situaci.
Udělalo se mi zle. „Takže ty steaky, to je ze psa?“ zeptal jsem se šokovaně. „Ano, psi mají opravdu lahodné maso a - “ „Radku kam jdeš? Myslel jsem, že se ještě pobavíme,“ volal na mě Tomáš. Já ale už víc slyšet nepotřeboval, znechuceně jsem odešel. Když jsem se vrátil domů, vítal mě u dveří náš jezevčík Matýsek. Při jeho objímání mi vyhrkly slzy do očí, hlavou mi běželo, jak někdo něco takového může udělat němé tváři.
V pondělí v práci se mě všichni ptali, kde jsem tak rychle zmizel. „Tak co Radku, kde si se vypařil, snad ti nevolala stará, že je nachystaná?“ smáli se mě chlapi. „Ne, udělalo se mi zle, protože tady Tomáš má zvláštní zábavu. Zabíjí psy na maso,“ řekl jsem jen tak mimochodem do placu.
Tomáš se na mě vyčítavě podíval a všichni zůstali nevěřícně stát, tedy kromě jednoho. „No počkej, jestli v tu sobotu to bylo psí maso, tak mě to chutnalo,“ ozval se kolega Roman. Zbytek kolektivu se nadšeně netvářil a přátelská atmosféra byla ta tam. Tomáš nakonec z práce odešel a my jsme vděční i za každého mladého normálního kluka.
