Článek
Rodiče se mě a mou sestru snažili vychovávat tak, abychom nebyli zbytečně rozhazovačné. Zatímco Martina (25) si pečlivě rovnala bankovky v knížkách, moje pokladnička byla věčně prázdná. „Tak tady máš Leni peníze na výlet a něco hezkého si kup,“ řekla mi maminka, když jsem měla jet v druhé třídě na druhý den se třídou do zoo.
Samozřejmě jsem všechno utratila za hlouposti a doma všem hrdě ukazovala, co jsem přivezla za suvenýry. Když rodiče zjistili, že si pořád kupuji nějaké nesmysly, omezili mi kapesné. Přestože jsem dostávala míň peněz, stejně jsem běžela do obchodu a koupila si třeba další Poggy, které jsem si schovala do skříně, aby mi je nikdo nenašel.
Kupování věcí mi přinášelo radost
Po střední škole jsem si našla první práci a měla radost, co si za vydělené peníze koupím. Pracovala jsem jako servírka v restauraci a díky dýškám jsem si přišla na opravdu pěkné peníze. Z první výplaty mi moc nezbylo, protože jsem hned běžela do nového skate shopu a koupila jsem si dvě nové jarní bundy za šest tisíc, tři mikiny za 5 tisíc a kalhoty za dva tisíce. Utrácela jsem každý měsíc a jelikož jsem žila stále u rodičů, kteří po mně chtěli spíše symbolickou částku na domácnost, mohla jsem si to dovolit.
Pokaždé jsem musela mít něco nového. Další boty, které jsem nepotřebovala, modrá kabelka co mi ležela s visačkou ve skříni, mikina ve které jsem ani jednou nebyla. Za chvíli mě nové věci omrzely a já je prodávala se ztrátou na bazarových portálech, jen abych si mohla koupit něco jiného, co jsem nutně potřebovala. Kabelky se na aukčním portálu vydražily dokonce za jednu korunu, protože na ně nikdo více nepřihodil.
A tak jsem dál nakupovala věci, které se mi líbily a které mi pak ležely nevyužité ve skříni. „Leni, co blázníš, proč si pořád kupuješ nové věci?“ kroutila nechápavě máma hlavou a dodala: „Musíš přece něco i šetřit, peníze na účtu se hodí přece vždy.“ Mávla jsem ledabyle rukou a řekla: ,,Ale mami, peníze budou, my nebudeme,“ načež máma protočila oči v sloup. V té době jsem si myslela, že to mám ještě pod kontrolou.
Když uběhly další dva roky a mně bylo 27 let, poznala jsem na výletě Martina (33) a brzy jsme spolu začali chodit. Společné zájmy jako turistika a jízda na kole nás k sobě zaháčkovaly a brzo se nastěhoval k mým rodičům, u kterých jsme si v rodinném domě opravili horní patro. Společné náklady na bydlení byly taky finančně výhodné a o soukromí jsme nepřišli. S rodiči jsme měli pěkný vztah a nastavené pravidla při společném soužití fungovaly.
Temu jsem si zamilovala, stala jsem se jeho otrokem
S objevením nákupního tržiště Temu se moje závislost dost prohloubila. Už jsem neběhala po obchodech, ale vše jsem si nakupovala z pohodlí domova. V aplikaci na mě vyskakovaly výhodné nabídky typu: Máme pro vás výhodnou nabídku příteli, Využijte nasbírané mince, Získejte kupóny, Kredit 200% a jiné. Marketing jim fungoval skvěle, aspoň já se na to chytla jak moucha do pavučiny.
Klikala jsem na kolo štěstí a radovala se, že jsem si vytočila další slevu. Na tak výhodné akce a slevy jsem slyšela a v košíku jsem měla zboží za 60 000 korun. Krásné dekorace, levné oblečení, to vše jsem musela mít. Kurýr s balíčky k nám jezdil snad každý týden a já se rozplývala nad skvostnými věcmi za tak málo peněz.
První půjčka kvůli přešvihnutému nákupu
Když jsem poprvé přešvihla nákup, už 1. června jsem měla na bankovním účtu nulu. Do výplaty zbývalo ještě 12 dní a já si vyřídila první rychlou půjčku. Podmínky jsem ani nečetla, zajímalo mě jen, že peníze budu mít do pěti minut na svém účtu. Půjčila jsem si 20 000 Kč. Užívala jsem si pocit, jak je dnešní doba skvělá a člověk může mít dnes vše, co si jen přeje. A tak jsem se nekontrolovala a pořád objednávala.
Pro balíky jsem si začala chodit do Z-boxu a doma si je schovávala. Postupem času mi skrýše v ložnici už docházely, a tak jsem věci musela začít nosit na půdu. Martinovi jsem každý měsíc posílala půlku na splácení úvěru, což bylo 8 000 Kč, takže nikdo neměl tušení, že jsem začala mít problémy s penězi.
Když mi začaly chodit první upomínky na úhradu půjčky, zpanikařila jsem. Potřebuju jenom další půjčku. Rychle jsem si vyřídila druhou a získanými penězi jsem splatila tu první, a tak začal kolotoč. Úroky neúprosně naskakovaly a já už měla nervy na pochodu.
„Buď se půjdeš léčit nebo se odstěhujte“
Při pátečním večeru jsem se u vína s Martinem zhroutila. „Martine promiň, já už na to nemám,“ řekla jsem mu, jak kdybych byla ten největší chudák pod sluncem a šla s pravdou ven. Martin se strašně naštval, a hned šel za mými rodiči. Následoval pořádný kartáč: „To si nás tedy pěkně zklamala holčičko! Co si si jako myslela? Půjdeš se léčit, nebo budete muset odejít. Nepřijdeme kvůli tobě o střechu nad hlavou!“ křičel po mně táta a já se mu ani trochu nedivila. A tak Martin za mě zaplatil 120 000 Kč dluh nebankovním společnostem a já skončila na dvouměsíčním léčení pro závislé.
Bylo to těžké období. Musela jsem v sobě najít velkou sílu to zvládnout. Ale povedlo se, dnes už mě pěkné věci nechávají chladnou. Nakupuju s rozumem a Martinovi jsem splatila dluh. I přes prvotní zklamání se na mě nevykašlal a příští rok se budeme brát.
