Článek
Jako malá jsem s mým o dva roky mladším bratrem Kubou (37) vyrůstala na malé vesnici, kde jsme s našimi a mými prarodiči bydleli ve velkém dvougeneračním domě. Na dětství ráda vzpomínám, protože jsme ho strávili venku společně s kamarády a atmosféra v době devadesátek byla úplně o něčem jiném než je dnes.
Zatímco mamka Dana (59) byla spíš taková naše kamarádka, která tu pro nás vždy byla, tak můj otec Michal (60) byl ten přísnější a zásadovější. Vše muselo být vždy po něm a neuznával názor nikoho jiného, a to pro nás děti bylo často těžké přijmout. Kromě toho nás za prohřešky trestal páskem, což bylo možná někdy na místě, ale vybudovali jsme si k němu nedůvěru. Taky nás neuměl nikdy za nic pochválit a nenašel pro nás ani pohlazení, asi to neuměl, protože sám byl vychováván stejně svým otcem.
Narození vnučky mého tátu dojalo
Jeho povaha se však zázračně změnila, když jsem mému partnerovi Vaškovi (40) porodila první dceru Lucinku(5). S jejím příchodem se mohl můj otec rozplynout. Když ji viděl poprvé v porodnici, jak leží vedle mě v postýlce, nešlo si nevšimnout, že je dojatý a snažil se to skrýt na podrážděné oči ze sucha, protože tvrďáci prostě nikdy nebrečí…Jeho reakce nás překvapila, protože to bylo snad poprvé v životě, co jsme viděli jeho slzy, nebrečel dokonce ani na pohřbu svých rodičů.
Po pěti dnech, kdy nás z nemocnice propustili domů, ještě tentýž den přijel s mamkou za námi na návštěvu. Bydlíme v bytě, který je jen čtyři kilometry od našich, takže to máme k sobě kousek. Táta si hned vzal Lucinku v peřince a po bytě s ní chodil a zamilovaně ji zpíval nějakou písničku. Máma je nevěřícně kroutila hlavou, protože nás nikdy chovat nechtěl, ať nejsme rozmazlení.
Lucinka se stala jeho vesmírem
Zkrátka byla tu jen pár dní a už se stala jeho vesmírem. Přestože pracuje jako zedník, vždy se několikrát do týdne za Lucinkou po práci na chvíli stavil a vzal ji třeba do kočáru na procházku. Když měla Luci dva roky narodila se nám Ema, a to už tak vřelý k ní nebyl. Sice si ji občas pochoval, ale vadilo mu, že strašně pláče, což v takové míře Lucinka nedělala. Moc mě to mrzelo, že dělá mezi nimi rozdíly, ale stejně se to nedalo změnit. Emu má určitě taky rád, ale podle mě jinak než Lucku.
Já si užívala s holkami mateřskou, která bohužel rychle utekla. Letos v srpnu Ema měla tři roky a Lucka pět, takže šly v září poprvé obě do školky, zatímco já jsem registrovala na úřad práce, protože se mi nedařilo sehnat si práci. První měsíc byl jak na houpačce a neobešel se bez pár telefonátů od paní učitelky. Ema si nemohla na nový režim zvyknout a začala se občas počurávat, ale naštěstí se to pak srovnalo. Lucinka si našla kamarádky docela rychle a nadšeně mi o školce vykládala, což jsem měla radost, že je tam ráda.
Naléhavý telefon ze školky
Minulý týden v pátek jsem však holky vezla na čtyři dny k našim, protože mě manžel pozval na wellness pobyt na Slovensko. Po hodně dlouhé době jsme tak využili příležitost být chvíli i bez dětí. Na hotelu jsme si užili masáže i bazén, ale taky i turistiku. Uteklo to však strašně rychle, a když bylo už pondělí a my se balili ráno domů, začal mi vyzvánět mobil.
Přiřítila jsem se za přístrojem a srdce se mi rozbušilo, když jsem na displeji viděla volajícího „školka“. Hned jsem se lekla, co se zase stalo,. Zvedla jsem hovor a ve sluchátku se ozvala paní ředitelka a vážně mi povídá: „Paní Jánská, omlouvám se, že ruším, ale potřebovala bych, abyste přišla za mnou do ředitelny.“ Začala jsem se strachovat a ředitelka mě uklidňovala: „Nebojte, holčičky jsou v pořádku. Potřebuji s vámi probrat velmi citlivou věc, takže se prosím dnes dostavte.“
Učitelka se nám vyhýbala pohledem
Začala jsem být nervózní a volala jsem našim, jestli bylo ráno ve školce vše v pohodě a jestli o něčem neví, ale neměli ani tušení, co se mohlo přihodit. „Neboj Ivet, to bude dobré,“ uklidňoval mě Vašek a já celou cestu přemýšlela, co může ředitelka chtít. Za tři hodiny jsme byli doma a rovnou si to s manželem namířili do školky. Na chodbě jsme se střetli s Lucinčinou paní učitelkou a místo jejího obvyklého úsměvu jen uhnula pohledem a pozdravila nás na půl pusy. Vyměnili jsme si s manželem nechápavé pohledy a kráčeli k ředitelně.
Hra na prcáky pobouřila ředitelku
Paní ředitelka nás vyzvala ke vstupu a se vší vážností nám rukou pokynula, ať se posadíme a spustila: „Nevím, vlastně jak začít, protože s takovou situací jsme se tady ještě nesetkali, ale je nutné to probrat. Lucinka se dneska paní učitelce svěřila, že si doma s dědou hrají hru na prcáky,“ řekla učitelka a obličej se ji zkřivil znechucením.
Vyděšeně jsme se s manželem na sebe podívali a začala jsem nešťastně blekotat: „Já se moc omlouvám, ale my jsme byli teď s manželem o víkendu pryč a holky hlídali naši, takže vůbec nevím, co to má znamenat,“ řekla jsem ji odevzdaně a ona pokračovala: „Podívejte, paní Jánská, Lucinka nám řekla, že ta hra spočívá v tom, že si dají s dědou našpulené zadky k sobě a pak se na povel s těma našpulenýma zadkama pozpátku nahánějí po místnosti a při tom simulují prdění pusou.“ Jak to dořekla, s manželem jsem se neudrželi a vyprskli smíchy.
Podezření na zneužívání
Ředitelka se na nás pohoršeně podívala a pokračovala: „Mně to vtipné tedy nepřijde. Máme tak vážné podezření, se domnívat, jestli ve vaší rodině nedochází k ohrožování výchovy mládeže, nebo nedej bože ke zneužívání.“ Vytřeštila jsem na ní oči a řekla, že je to určitě jen nedorozumění, že se to vysvětlí. Nakonec jsem zavolala našim a ti přišli do školky taky.
Když jim ředitelka objasnila znova situaci, naši se hned začali smát a táta spustil: „My se omlouváme, ale nemusíte se bát. Holky byly doma znuděné, že venku prší a nechtěly si s ničím hrát. Tak mě napadla ta hra na prcáky a nakonec z toho byla velká zábava, protože holkám se to moc líbilo, a dokonce se přidala i babička,“ řekl vesele otec a mamce jen cukaly koutky.
Ředitelka si sundala brýle z očí a nahlas si oddechla: „Tak to se mi ulevilo. Víte, nesmíte se mi divit, ale lidi bývají různí a jak se říká, pod svícnem bývá největší tma…Tak se nezlobte, že jsem vás tak povolala, ale my musíme všechno brát vážně, co se týká dětí,“ omlouvala se nám ředitelka. Uznale jsme kývli, že chápeme vážnost situace a vydali se vyzvednout holky, s kterými jsme jeli ještě k našim.
Pojďte si hrát!
Doma jsme našim poděkovali za hlídání a tátovi jsem řekla: „Tati, prosím, příště radši vymysli nějakou normální hru, nerada bych to setkání s ředitelkou prožívala znova.“ Táta se na mě udiveně podíval a řekl: „Nevím, co je to dneska za dobu, že si člověk nemůže zablbnout s vnoučaty, aniž by v tom někdo viděl něco špatného,“ zakroutil nechápavě hlavou.
V tom se přiřítily holky a nadšeně spustily: „Mami, děda vymyslel úplně skvělou hru! Pojďte si s tátou a s námi taky zahrát na prcáky!“ žadonily a už špulily zadky a začaly se nahánět po obýváku. Nakonec, abychom nezkazili dětskou hru, tak jsme hráli celá rodina a musím uznat, že jsme se nakonec nasmáli všichni. Tak snad budou mít učitelky pro nás příště více pochopení.
