Článek
Marka (35) a Blanku (32) jsme vychovávali nejlíp, jak jsme uměli. Sice neměli doma všechno na co si ukázali, ale trávili jsme s nimi hodně času, hráli hry, jezdili na výlety, takže si myslím, že mají na dětství hezké vzpomínky. Samozřejmě nepatřím mezi soustavně vysvětlovací typy bez respektu a nemůžu říct, že by ode mě nikdy nedostali na zadek nebo facku, ale jen vždy, když to bylo oprávněné, protože stokrát nic umořilo osla.
Sám jsem měl doma těžké dětství. Než jsem šel ráno do školy, musel jsem v první třídě jít uvázat ovci na pastvu a tatíka nijak nezajímalo, že mám třeba hlad. Na prvním místě byly zvířata doma, potom my. Sebemenší prohřešek se trestal bitím šlauchem nebo vařechou. Dětství jsem nějak přečkal a věděl jsem, že jednou jak budu mít své děti, že je nebudu tak bít, což jsem vlastně splnil. A myslel jsem, že z nich vyrostou sebevědomí jedinci, kteří budou mít v životě autoritu, ale to se mi u syna očividně nepovedlo.
S vnukem rostl i vzdor
Zatímco Blanka je na své děti Janu (7) a Míšu (5) přísná a má je pevně postavené v latích, tak Marek je jak z jiného světa jako by to snad ani můj syn. Když se mu narodil jeho první syn Filip (6) byli jsme všichni šťastní, že nám do rodiny přibyl zdravý kluk. Filip rostl a sním i jeho vzdor. Když se ve třech letech u nás vztekal, že mu nechceme dát před obědem sladkost a hodil s talířem na zem, vystartoval jsem po něm a dal mu jeden lepanec přes zadek. Malý spustil řev, jak kdyby se měl zbláznit a svíjel se na zemi jak had. Syn se na mě naštval a řekl mi: „Proč ho mlátíš? My ho nebijeme a ty ho taky bít nebudeš!“ řekl mi tehdy naštvaně. To mě ještě víc namíchlo a důrazně jsem mu řekl: „Dejte mu nějaké hranice, nebo vám za chvíli bude skákat po hlavě.“ Syn jen mávl rukou, že oni mají jinou výchovu a že mlácení nic neřeší, jak nazval ten jeden lepanec na uklidněnou.
Vše musí být podle vnuka
A tak jsem se stal tichým pozorovatelem a díval se, jak s nimi Filip mává. Ve třech letech si mohl hrát s chytrým telefonem jak chtěl a návyky mu nedávali žádné. Jí zásadně u zapnuté televize, protože jinak by se vůbec nenajedl a umřel by hlady. Spát chodí s oběma rodiči, kteří musí ležet na zemi vedle jeho postele a čekat dokud neusne. Do školky šel až v pěti letech, aby dříve z ní neměl trauma. Kromě toho mu zadek doma utírají stále rodiče a smrká do ručníků. Je toho moc a my jsme z toho s manželkou nešťastní, co z toho kluka jednou bude. Když jsme minulý týden jeli na jeho 6. oslavu narozenin, říkal jsem doma, že už se děsím toho, co zase bude za problém. A ten nepřišel za dlouho.
Oslava narozenin v otěžích tabletu
Po sfouknuté svíčce a rozbalení dárků z povinnosti, které ho ani nezajímaly, si poručil rodičům o tablet: „Já chci hrát Piggyho na robloxu! Musím odemknout tu místnost v zábavním parku!“ Na chvíli jsme čekali, že mu ho nedají a řeknou mu, ať si jde hrát se svými sestřenicemi, protože se často nevidí, ale to se nestalo. Syn přiskočil, jak poslední poskok a už mu zapínal rychle hru, aby ho svou časovou prodlevou ještě víc nerozčílil. Filip celý posedlý mu vytrhl tablet z ruky a zažraně hleděl na displej až mu jen oči nervózně kmitaly. Nechápavě jsme kroutili s manželkou hlavou a za chvíli se jen ozvalo dětským hlasem vytočeně: „Do prdele! Zabila mě houba! To je pomalé ten tablet, já ho hodím na zem!“ vztekal se ubrečeným hlasem vnuk a zlostně třásl s tabletem, až hrozilo, že mu každou chvíli vypadne. Myslel jsem, že snad špatně slyším i vidím. Syn zase přiskočil a zkoušel mu to nějak opravit, což se nepovedlo a Filipovi řekl, že tablet už je asi starý. To ho vytočilo do běla a na celé kolo se rozeřval: „Já chci hrát Piggyho! Slyšíš?“ zeptal se agresivně svého otce a kopnul ho pod koleno.
Máma s tátou se nebijí
Zůstali jsme jak opaření a jeho matka mu na jeho výstup neřekla ani slovo a ještě se naštvala na Marka, že mu říkala, že mu raději měli dát k narozeninám rychlejší tablet a ne další hračky. Syn zakroutil nesouhlasně hlavou a začal Filipovi domlouvat: „Filipe už jsem ti několikrát říkal, že maminka s tátou se nebijí. Víš, že může přiletět ježibaba na koštěti a odnést tě pryč! Podívej, tam se zahlídl její koště! My tě máme ale přesto rádi takového jaký jsi, tak prosím, už to víckrát nedělej. Nerad bych té ježibabě otvíral okno, aby si tě odnesla pryč,“ zakončil syn monolog svým respektujícím přístupem a Filip jen po něm zakřičel: „Mně je to jedno, chci nový tablet!“ a utekl naštvaně do svého pokoje.
Rozloučení s vrčícím vnukem se nepovedlo
Já jsem se už neudržel a řekl Markovi: „Vychováváte z něho pěkného spratka. Copak vy nevidíte, že mu svým přístupem jen škodíte? Jemu 6 a je závislý! Proč před tím zavíráte oči? Ale to není jen tohle. Promiň, ale nejste normální ani jeden. Možná nás příště pozvěte, až budete všichni tady normální.“ Syn mi ani nic neodpověděl, jen se tvářil ublíženě a přestal s námi mluvit. Nakoukli jsme ještě na Filipa do pokoje, abychom se s ním rozloučili, ale nasupeně ležel na posteli s vytřeštěným očima a vrčel na nás jak pes. Raději jsme zabouchli dveře a jeli s manželkou naštvaně domů. Sice nás to mrzí, ale takovou výchovu rozhodně neschvalujeme. Snad syn se snachou dostanou rozum a začnou vnukovi dávat nějaké hranice, ovšem jestli už na to není příliš pozdě.
