Článek
Manžela Lukáše (38) jsem poznala před dvanácti lety na jedné internetové seznamce. V té době mi táhlo na 30 a biologické hodiny mi bušily na poplach. Sice jsem dříve měla nějaké vztahy, ale nic vážnějšího z toho nevzniklo. Proto, když na rande přišel Lukáš, nevadilo mi, že to není prvotřídní krasavec, ale stačilo mi, že je vtipný a že působí seriózním dojmem.
Začali jsme spolu randit a jezdit na výlety. Z mé strany se žádná velká láska nekonala, ale byla jsem ráda, že nejsem sama a k manželovi jsem si cestu našla. Byl pozorný, milý, ale hlavně chtěl už děti jako já. Po roce jsme se vzali a za rok se nám narodila dcera Míša (10) a za další dva roky Kryštof (8).
S příchodem rodičovství se manžel změnil
Nová role rodičů nás změnila. Já se stala milující mámou, která žila dětmi a Lukáš začal ve všem vidět problém. Když Míša byla ještě miminko a já třeba potřebovala, ať Lukáš koupí nové plenky, byl na mě naštvaný a já musela poslouchat jeho monolog: „Neměníš jí je třeba nějak moc často? Kupoval jsem je přece před týdnem. To nemůže být normální, tak velká spotřeba! Víš, kolik to stojí peněz?“ Byla jsem otrávená, že Lukáš řeší zrovna takové věci na kterých se ušetřit moc nedalo.
Z většího oblečení aspoň rychle nevyroste
Ale nebyly to jen plenky, ale i oblečení a různé potřeby pro miminko. Vše mu přišlo drahé nebo zbytečné. Trval dokonce na tom, že budeme rovnou kupovat větší oblečení, aby jí to déle vydrželo. Že měla tříměsíční Míša ohrnuté rukávu jak ředitel vápenky, tomu bylo jedno. Hlavně ať nemusí brzo zase něco kupovat. Přitom pracoval jako kurýr balíků, takže i na dýškách si kolikrát dost přilepšil. Samozřejmě platíme hypotéku na třípokojový byt na okraji Brna, takže s mou rodičovskou si vyskakovat zrovna nemůžeme, ale že bychom museli třikrát v ruce obracet korunu, na co ji zrovna použijeme, to ne.
Výlety s dětmi? Zbytečné rozhazování
Děti rostly jako z vody a já naštěstí šla zpátky do práce jako referentka na úřad, takže jsem mohla přispívat více do rodinného rozpočtu. A navíc jsem se těšila, že začneme jezdit i více na výlety s dětmi, ale to Lukáš viděl taky jinak. „Prosím tě, kde bychom jezdili? Minulý víkend tu měli na návštěvu babičku s dědou, nemusí mít děcka přece hned výlet. Já na výlety jezdil dvakrát za léto. Jednou do Zoo s našima a pak na prázdniny za babičkou,“ oznámil mi důležitě. Zalapala jsem po dechu a spustila jsem na něho: „Přece už je jiná doba. Dnešní děti jezdí i na koncerty nebo do dětského centra.“ Lukáš mávl rukou a řekl: „Centrum mají v pokojíku. Tolik hraček, že by mohly přijít i děti ze školky. Nemusí mít všechno,“ uzavřel Lukáš a tak to bylo vždy a se vším. Výjimečně jsme tedy s dětmi jeli na výlet nebo na zmrzlinu, jinak jsme trávili čas doma nebo na hřišti, protože tam to podle Lukáše aspoň nic nestálo.
Kvalitní aktovka do školy? V žádném případě
Když děti nastoupily do školy a byly potřeba nové věci a vybavení. Lukáš jenom při částkách za aktovku protáčel oči v sloup a udiveně povídal: „Taková drahota? Už neví, co by za to chtěli! To platit nebudu. Buď si vybere aktovku nějakou do pětistovky nebo si ji to kup ze svého.“ Myslela jsem, že špatně slyším, ale kvalitní aktovku za dva tisíce jsem nakonec zaplatila a Míša byla šťastná, že má svou vysněnou s jednorožcem. Vůbec mi hlava nebere, kde se to skrblíctví v Lukášovi bere. Když jsme ještě spolu chodili, tak takový nebýval. Bohužel nedávno mě šokoval dalším svým opatřením.
Nebudu jim platit dva obědy denně
Míša teď chodí do čtvrté třídy a Kryštof do druhé a jsou to tedy jedlíci. U nás opravdu nehrozí zapomenuté svačiny v batohu, vždy mají vše snědeno a já jsem ráda, že jim chutná. Když přijdou ze školy, tak mají hlad a většinou chtějí další oběd i doma. Třeba jen těstoviny, nebo brambory s masem, což začalo Lukáše vytáčet a zas po mně startoval, když jsem dětem chystala doma jídlo: „Proč jim zase chystáš teplý oběd? Měli ho přece ve škole! Nebudu jim platit 1600 Kč měsíčně, když další jídlo mají doma. Takže buď budou jíst jenom ve škole a doma si dají třeba rohlík s něčím, anebo jim obědy odhlásím,“ řekl rozhodně Lukáš. Děti se na mě nechápavě podívaly a já je poslala do pokojíku.
Konečně jsem prozřela
Když odešly spustila jsem na Lukáše: „Opravdu nevím, kde se to v tobě bere a jestli ti přijde normální vůbec něco takového říct! Já jim ty obědy klidně budu platit ze svého a ještě jim k tomu každý den koupím domů zákusek. A jestli se ti to nelíbí, tak klidně můžeš jít. Já totiž na dětech šetřit nebudu.“ Lukáš se naštval a řekl mi: „Tak si dělej, jak chceš. Ale když nechceš šetřit, dojnou krávu vám dělat nebudu.“ Rezignovaně jsem povzdechla a v ten moment mi došlo, že opravdu s takovým člověkem nemůžu dál být, protože bych se z té jeho nesmyslné šetřivosti nejspíš zbláznila.
Večer jsem si s Lukášem promluvila, že se s ním necítím dobře a hlavně to odnášejí děti. Jeho reakci jsem vážně nečekala: „Tak můžeme jít od sebe. Ty se stejně nezměníš,“ řekl mi vážným hlasem. Vybuchla jsem smíchy a jeho nechápavý pohled vidím do teď. Uznale jsem kývala hlavou, že má pravdu a že to bude nejlepší řešení. Naštěstí už řešíme rozvod a já se těším na normální život s dětmi.
