Dceru jsme chtěli překvapit novým pokojíkem. Když jsme viděli, co v něm ukrývá, zhnuseně jsme odešli

S manželem Danem (36) jsme se brali hrozně mladí. Táhli jsme to spolu už od prváku na střední škole a málokdo nám věřil, že nám to vydrží, protože prý první lásky nejsou navždy. To však nebyl náš případ a my s Danem spolu trávili veškerý volný čas. Neholdovali jsme zrovna akcím, jako ostatní naši vrstevníci, raději jsme spolu sportovali nebo zašli do kina. Před maturitou jsem neplánovaně otěhotněla a naštěstí nám naši nabídli patro ve dvougeneračním domě, které jsme si s jejich pomocí zrekonstruovali a těšili se všichni na miminko. Díky tomu, že máme spíše kamarádský vztah nám společné soužití funguje.

Když se nám narodila naše dcera Lenka (16), jak to bývá otočil se nám život vzhůru nohama. V dřívějších dobách běžná věc, ale my museli k tomu rychle dospět. Dan po škole nastoupil do fabriky jako skladník a docela slušně vydělával, což bylo pro nás jako mladou rodinu důležité. Naše Lenička s kudrnatými blond vlásky se stala zlatíčkem celé rodiny a já jen utírala nenápadně slzy, když náš andílek šel poprvé do školky nebo do první třídy. Nejraději si hrála s barbinama a vymýšlela všelijaké hry, které jsme s ní s manželem vždy hráli, jen aby byla šťastná.

Bohužel nám ta doba hodně rychle utekla a najednou tu před námi stála třináctiletá holka, které nebylo nic dobré a nejraději trávila čas ve svém pokoji nebo s kamarádkami venku na skatu nebo kole. Bylo nám to s Danem líto, že z naší milované princezny se stává nesnesitelný puberťák, který pohrdá nejen rodiči, ale i školou. Oblékala se do o dvě čísla větších kalhot i černých triček a ujišťovala nás o tom, že se to tak teďka nosí. Její módu jsme ji s manželem ještě tolerovali, ale když v sedmé třídě začala rapidně horšit ve škole, museli jsme zasáhnout.

Domů začala nosit trojky, čtverky, občas i nějakou poznámku za vyrušování hodiny. Jelikož se ji nechtělo učit, zatrhli jsme ji, co se dalo, protože jsme se obávali, že skončí v nějaké špatné partě. Naštěstí to brzy pochopila, a aby mohla trávit čas zase s kamarádkami, musela tomu něco obětovat.

Doma se začala učit a známky z matematiky, češtiny a angličtiny stáhla z trojek na dvojky, což bylo super a kromě toho ji snaha už vydržela až do 9. třídy. Když jsme pak s ní probírali, kam si přeje jít na školu, řekla nám, že třeba na obchodní akademii. Ve skutečnosti však o ní neměla opravdový zájem. Chtěla tam totiž jít jen proto, že tam šly její dvě kamarádky, jak jsem se o tom dozvěděla později.

Lenka byla chytrá, jen se často nechávala strhnout svými kamarádkami. Napsali jsme ji tedy do přihlášky na střední školu obchodní akademii a na druhou si zvolila gympl. Když se učila na příjmačky, přišla za námi do obyváku a začala žadonit: „Mami, že mi zařídíte nový pokoj. Vypadá furt tak dětsky ty barevné stěny a starý nábytek. Já si tu nebudu ani moct nikoho pozvat,“ řekla neštastně. Dan se na mě podíval a řekl ji: „Leni až podle toho, jak dopadneš na příjmačkách.“ Lenka si povzdechla, protočila oči v sloup a vrátila se zpět do svého pokoje.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že Leňu přijali na obě školy, nakonec se rozhodla pro obchodní akademii. Byli jme na ni pyšní a za odměnu jsme ji dali dva tisíce na nové oblečení. Lenka je shrábla rychlosti větru a už žhavila telefon svým kamarádkám.

Letní prázdniny před její novou etapou jsme si užili na výletech i na dovolené v Bulharsku. Tedy aspoň my s manželem, protože Lenka byla spíše otrávená. Naštěstí poslední víkend v srpnu slavila své 16 narozeniny, tak díky oslavě na kterou si pozvala i své kamarádky, jsme viděli po dlouhé době i její úsměv.

Překvapilo nás, že hned 1. září jede celá třída na adaptační program, aby se všichni navzájem více poznali, což za nás nebylo. Nicméně to byla pro mě s manželem skvělá příležitost se vrhnout do Lenčiného vytouženého překvapení-nového pokoje. Jakmile se za Lenkou zaklaply dveře, vrhli jsme se s Danem do jejího útočiště, které naštěstí není zbytečně velké.

Zoufale jsem se rozhlídla po místnosti a nevěděla kde začít. Vedle postele ležely čtyři špinavé talíře s příbory od jídla, na stole sklenky od sirupu, na zemi popadané haldy věcí ze skříně a další špinavé věci mimo koš s prádlem. Odpadkový koš už přetékal a drobky od jídla na mě hleděly z matrace. Manžel jen kroutil hlavou a naštvaně pronesl: „Kdybych nevěděl, že to je pokoj naši dcery, přísahám, že si spíš připadám, jak v nějakém squatu.“ Uznale jsem kývala hlavou, že má pravdu a že to tak dál nejde.

Pracně jsme začali uklízet nepořádek a vyklízet poličky, protože v prvé řadě jsme museli vymalovat. Manžel se dal na psací stůl a já si vybrala postel, do které se mi ani nechtělo, když jsem viděla, jak je celá polepená skejtovými samolepkami a počmárána nějakými nápisy, kterým jsem ani nerozuměla. Lenka totiž ráda jezdí na skatu a sbírá všemožné samolepky, které pak skončí třeba na posteli.. Přišla jsem k ní blíž, a když jsem chytla její polštář s grafitovým potiskem, tak z na půl rozepnutého povlaku vyletěla jakási věc a spadla mi přímo na nohu.

Vykulila jsem na ni oči a hrůzou vyjekla: „To snad není pravda! Řekni mi, že jen blbě vidím!“ otočila jsem se vyděšeně na manžela a ten přišel ke mně blíž. Jeho už tak špatná nálada z Lenčiného nepořádku se v ten moment ještě více zhoršila. Podíval se na tu věc a řekl: „No to nemyslí vážně! Kde k tomu přišla? To mi chceš říct, že to je teď nějaká zábava mladých?“ zeptal se mě pohoršeně a já vlastně ani nevěděla co říct.

Na zemi ležel velký černý vibrátor s třemi rychlostmi. „Na to nemám,“ řekl manžel a já ho následovala do kuchyně, abychom si dali spolu panáka rumu na uklidněnou. „Tak třeba jen chtěla, ať ji ladí k tomu jejímu černému šatníku,“ řekl po delší odmlce Dan, ale mně do smíchu nebylo. Přes počáteční odpor, nepochopení a stud jsme to však za chvíli přešli a pokoj zdárně vymalovali, dokončili a její „kousek“ jsem vrátila zpět do její skrýše.

Je mi jasné, že v šestnácti už děti nejsou dětmi, ale nikdy by mě nenapadlo, že moje dcera si koupí v tomto věku vibrátor, zvlášť když ještě neměla žádného kluka. Původně jsem si s ní chtěla o tom promluvit, ale vlastně nevím, co by jí k tomu řekla.

Když se Lenka vrátila z adapťáku, nadšeně nás přivítala a jak uviděla svůj nový pokoj, radostně výskala: „To je super! To jsem vůbec nečekala, že to uděláte tak rychle! Je to tu nádherné, děkuju moc,“ řekla dojatě a dala nám pusu. S manželem jsme byli její reakcí hodně překvapení a šťastní, ale o jejím tajemstvím pod polštářem budeme mlčet už navždy.