Článek
Manžela Honzu (35) jsem poznala před pěti lety, kdy jsem šla svoji nejlepší kamarádce Janě na svatbu. Zpočátku se mi tam vůbec nechtělo, protože jsem sama nebyla ještě venku z posledního dlouholetého rozchodu, ale když se naše pohledy střetly na hostině, bylo vymalováno. Honza mě doslova sbalil na své vtipné příběhy, u kterých jsem se doslova prohýbala v pase. Do půl roku jsem se přestěhovala k Honzovi do bytu a byla jsem šťastná, že nám to klape.
Pracovala jsem jako recepční a Honza je ajťák, takže jsme si nežili špatně. Když jsem otěhotněla a čekala dceru Klárku (3), přišel Honza se zásadním rozhodnutím: „Co kdybychom si koupili dům na vesnici? Bude to pro naši rodinu ten nejlepší život, co můžeme mít,“ nadchnul se. Musím uznat, že mně jeho nápad překvapil, protože jsem ho nikdy o životě na vesnici mluvit neslyšela. Nicméně po všech pádných argumentech jsme si vzali hypotéku na malý domeček, který je asi 20 km od našeho města.
Nové místo bydliště nám ihned sedlo
Malou vesničku jsme si ihned zamilovali. Ačkoliv jsme oba vyrůstali ve městě, tady nám opravdu nic nechybí. Máme tu školku, školu, hospodu, bar, dva obchody s potravinami, a dokonce ekoškolku! Když jsme kolem ní poprvé projížděli, byli jsme nadšení. Krásná barevná budova s velkou zahradou, dětskými průlezkami, houpačkami, pískovištěm a prostorným dopravním hřištěm, bylo přesně to, kde chce trávit čas každé dítě, ujišťovali jsme se s Honzou. Když se Klárka narodila nemohli jsme být více šťastní. Naše krásná zdravá holčička nám dělala samou radost a já si užívala mateřskou, která mi bohužel rychle utekla.
V Klářiných 2,5 letech se blížil zápis do školky. Musím říct, že jsem se na jednu stranu těšila zpět do práce, na druhou stranu jsem měla obavy, jak to Klárka za pár měsíců ve školce zvládne. Když jsme dorazili k zápisu, byla jsem nadšená ještě víc. Sympatická paní ředitelka středního věku mě dokonce provedla školkou, a ukázala mladší a starší oddělení, kde se Klárka hned rozběhla. „To bude dobrý mamko, děti jsou tu opravdu šťastné,“ dodala mi povzbuzení, když viděla mé dojaté oči. Souhlasně jsem kývla a věděla, že čas se nemilosrdně krátí.
Školka už volá
Užili jsem si Klárkou ještě prázdniny u moře a v září jsme ji vedli do školky. Jak se ukázalo - mé obavy se rozplynuly, Klárka neuronila ani slzu a hned běžela za dětmi. Ulevilo se mi - snad ji ta adaptace vydrží. A opravdu to bylo v pohodě. Klárka si děti oblíbila a já měla radost, že to tak skvěle zvládá bez slziček, což se o jiných dětech říct nedalo.
Když jsem líčila po měsíci zážitky ve školce své kamarádce Janě, jen povzdechla: „Já ti tak závidím. U nás dají dětem jen papír a pastelky, udělají s nimi maximálně kolo mlýnský, a to je asi tak všechno,“ krčila rezignovaně rameny, když jsem ji vyprávěla, jak děti mají tématické týdny, pečou buchty, strouhají jablka, malujou, vaří marmelády, třídí odpad, chodí do přírody a všechno možné.
Dělat otroky? Tak to tedy ne…
Mé nadšení však začalo opadávat už v říjnu, když mi přišla od ředitelky do mailu zpráva: „Povinná brigáda - hrabání listí na eko zahradě - kde prosí ostatní rodiče, aby se dostavili ve 14 hod, protože školka nemá zahradníka. „To si dělá srandu?“ naštval se Honza. To ať si domluví chlapy z obce a neobtěžuje s tím pracující lidi. Já si kvůli tomu volno brát nebudu,“ ukončil Honza debatu. Mně to však nedalo a na hrabání listí jsem se raději dostavila a bylo nás tam asi 7, ale co ten zbytek? Blesklo mi hlavou, že asi dostanou za neúčast černý puntík. Hrabání byla fakt makačka, jak kdybych neměla dost své práce doma a ještě chodit pracovat do školky.
Neuplynuly ani další dva týdny a přišel mi další mail, tentokrát - zazimování pohádkové vesničky v lese. Tam totiž dobrovolníci udělali pro děti kouzelné místo s houpačky a postavičkami, kde si můžou děti chodit hrát. „Cože? To jako v sobotu?“ řekl zase naštvaně Honza a pokračoval: „Nebudeme jim tam dělat blbce, ještě když máme volno,“ mávl rukou a já souhlasila. To přece není normální, takhle pořád někoho obtěžovat a začala jsem litovat, že jsme si tuto školku vybrali.
Prosinec byl už za dveřmi a my doufali, že bude klid, protože se blížily Vánoce. To jsme se ale mýlili! Tentokrát ředitelka už nepsala, ale měla tu drzost nám rovnou zavolat, že když jsme nebyli pomáhat s vesničkou, jestli bychom nemohli aspoň přijít na odnos krmení pro zvířata do lesa. To už byla ale poslední kapka. Ne že bychom neměli rádi zvířátka, ale tady už šlo o princip. Rázně jsem ředitelce vysvětlila, že z nás otroky dělat nebude, a po uvolnění místa v další školce jsem dceru odhlásila. Sice to Klárka obrečela, ale víte co? Teď chodí do školky do vedlejšího města a tam teda rodiče vůbec nevyužívají.
