Článek
Na první tábor našeho syna Pavla (7) jsme se těšili snad celá široká rodina. Pavlík byl totiž od mala na mě velice závislý a dostat ho jenom na víkend k babičce, byl téměř nadlidský úkol, který stejně nevyšel.
Syn totiž dostal takový neutěšitelný amok, že na to moji rodiče neměli nervy. Přechod do školky jsme s náročnými týdny vzdoru a pláče nakonec zvládli a já se jen utěšovala, že už to snad půjde s jeho fixací k lepšímu.
Ale to jsem se spletla. Pavlík nechce beze mě strávit noc mimo domov. Nemá tak žádné prázdniny u babičky, tety, a ani se neúčastní občasného přespání ve škole s ostatními děti, které bývá v rámci tematického programu školy. Dohodli jsme se tak s manželem Danem (38), že mu zaplatíme indiánský tábor a Pavlík si na nás v záplavě programu ani nevzpomene, a hlavně se konečně trochu otrká.
Indiánský tábor vzal na milost díky slíbenému dárku
Jakmile jsme si syna zavolali k sobě, oznámili jsme mu novinku: „Pájo, máme pro tebe překvapení!“ řekli jsme mu nadšeným hlasem. Synovi se rozzářily oči, pravděpodobně čekal nějaké své další oblíbené lego. „Máme pro tebe skvělý dárek! Představ si to, pojedeš na indiánský tábor! To bude teprve super zábava!“ začali jsme na něho chrlit všemožné výhody, jen aby ho na chvíli nenapadla náhodou nějaká negativní myšlenka.
Pavlovi zmizely z očí jiskřičky nadšení a zklamaně řekl: „Ale já nechci nikam jet, mně bude smutno. Chci být doma,“ řekl rozhodnutě. Po několika dnech přemlouvání jsme synovi slíbili, že když to tam zvládne, jak velký kluk, tak si může vybrat svůj vysněný skateboard. „Jéééé, tak super, tak já už se teda těším,“ řekl radostně a my si s manželem oddychli, že snad to konečně vyjde.
V den odjezdu mě přepadl smutek
Když se blížil synův odjezd, tak mě přece jen přepadl smutek. Tak je to tady. Celou dobu jsem o to stála, a když už se máme pomalu loučit, zjistila jsem, že mi bude po něm strašně smutno. Je to náš jediný syn, druhé dítě už si k nám cestu nenašlo. A tak se mu s mužem snažíme absenci sourozence, co nejvíce vynahrazovat společně stráveným časem.
Ve volných chvílích hrajeme hry, jezdíme na výlety nebo chodíme na procházky do lesa. Pavel má v 1. třídě asi tři nejlepší kamarády se kterýma hraje fotbal nebo staví lego. Myslím, že má pěkné dětství, tak snad si to na táboře užije, přemýšlela jsem si v duchu. Jakmile jsem dobalila jeho tašku, vytrhl mě z myšlenek o odloučení manžel, který už mě volal, že musíme jet.
„Tak se tu měj moc hezky,“ loučila jsem se synem před indiánskou vesničkou a řekla mu, ať nám nezapomene napsat dopis. Viděla jsem, že se synovi lesknou oči, jakoby se chtěl rozbrečet, ale paní instruktorka ho hned odvedla za dětmi. Na rozloučenou jsme mu ještě rychle zamávali a vyrazili domů.
Dopis od Pavlíka mě rozesmutnil
Doma bylo nesnesitelné ticho a já už věděla, že to deset dní bez syna nemůžu zvládnout. Svěřila jsem se manželovi se svými obavami, aby to tam Pavlík, tak dlouho vydržel. „Ale prosím tě, je to skvělý tábor. Uvidíš, jak přijede nadšený, ani se mu nebude chtít domů,“ odbyl mě manžel.
To mě na chvíli uklidnilo. Tedy do té doby, než nám přišel za pět dnů první dopis od Pavlíka. Bylo v něm napsáno: “ Ahoj maminko a tatínku, vůbec se mi tu nelíbí, indiáni jsou strašně ukřičení. Hry mě tu nebaví, ani lego tu nemají. Jídlo mi nechutná a každý den tu brečím. Je mi smutno. Moc prosím, přijeďte si pro mě hned. Ahoj, Pavlík.“
Jak jsem dopis dočetla, sevřelo se mi srdce. „Dane, tak já nevím. Pojďme ho vyzvednout, když se mu tam nelíbí. To přece nemá smysl, aby tam byl, když je tam nešťastný,“ řekla jsem smutně manželovi.
Ten jen nesouhlasně kývl a dodal: „V žádném případě! Musí si tím projít. Já od mala jezdil na tábory, a taky se mi někdy nelíbilo a nikdo pro mě hned nejezdil. Vidíš a nejsem nijak poznamenaný. Odloučení mu jen prospěje. A navíc, kdyby to bylo nějaké neúnosné, dali by nám vědět z tábora,“ ukončil debatu nekompromisně.
A tak jsme nikam nejeli. Synovi jsme odepsali, že na něho myslíme a těšíme se, až tábor skončí a my ho vyzvedneme.
„Přivítal“ nás naštvaný syn
Když nastal den D a my si jeli pro syna, už jsem se nemohla dočkat, až ho po tak dlouhé době obejmu. Jak jsme ale dorazili, v areálu na nás čekal naštvaný kluk, kterého jsme nepoznávali. Ani nám neodpověděl na pozdrav a schválně se na nás ani nepodíval.
Vedoucí táboru nám potvrdila, že Pavlík se zapojovat moc nechtěl a hry ho nebavily. Večer prý brečel, ale dalo se to zvládnout. Byla jsem na manžela naštvaná, že jsme ho kvůli jeho přesvědčení z tábora nevyzvedli.
V autě si Pája nechtěl ani povídat, takhle se nikdy ještě nechoval. Nastala situace, jak to změnit a řekla jsem synovi: „Vidíš, jak si to zvládl. Tak si můžeš za odměnu vybrat ten skateboard, co jsme ti slíbili. Zrovna pro něho jedeme do obchodu,“ řekla jsem mu významně a čekala jsem aspoň trochu nadšení, ale bez zájmu jen odpověděl: „Hm“.
Ještě jsem pořád doufala, že v obchodě otočí a začne se radovat, ale taky nic. Znuděně si vybral grafitový skate za 2000 Kč a jeli jsme domů. Skate doma skončil hozený v pokoji a Pavlík se nás zeptal, jestli může jít za svým kamarádem Honzou.
Nic jsme nenamítali a řekli mu, že má být za dvě hodiny doma. Mezitím jsme s manželem na zahradě pokračovali v krášlení naši terasy. Když se Pavel vrátil od kamaráda, byl jak vyměněný a samý úsměv. Byla jsem spokojená, že s kamarádem přišel na jiné myšlenky a jeho špatná nálada je už pryč.
Zničený lak na autě nás pořádně naštval
Jenže večer, když šel manžel s odpadky ven, slyšela jsem, jak na celou ulici pobouřeně huláká: „To není možné! Kláro, pojď se podívat ven! Kdo tohle mohl udělat? Až já ho chytím!“ křičel manžel naštvaně do prázdna. Vyšla jsem s obavami před barák, co se mohlo tak strašného stát a už od dveří jsem viděla, že naše dva roky staré auto Volvo bylo objeté šroubovákem. Některé vrypy byly dost hluboké a velké, místy byly křížky, čáry i klikyháky, na kapotě byly dokonce čmáranice. Nechápala jsem, kdo by to mohl udělat a hlavně proč. Ještě nikdy jsme se s ničím takovým doma nesetkali.
Naštvaně jsme se vrátili do domu a manžel hned šel projet záznam ze skrytých kamer, které máme umístěné přímo před vjezdem domu. Bohužel na záznamu z kamer byl náš syn Pavel. To by mě ani ve snu nenapadlo! Zatočila se mi hlava, když jsem viděla, jak se na kameře při ničení laku usmívá a ještě si to rytí užívá. „Tak to snad ne! Já ho přerazím!“ burácel manžel, vzal vařechu a řítil se do Pavlového pokoje.
Přiznání viny a trestu
Spěchala jsem za ním, že ho přece nebudeme bít a vysvětlíme si to v klidu, ale nechtěl nic slyšet. „Proč si to udělal?“ ptal se výhružně syna s vařečkou v ruce a z očí mu šla hrůza. Syn se ho polekal, rozbrečel se a potichu řekl: „Udělal jsem to, protože jste pro mě nepřijeli na tábor, když jsem vás prosil! Byl jsem smutný a Honza mi poradil, že vám mám zničit něco, co máte rádi, že mi to pomůže,“ objasnil své chování zlomeným hlasem.
Manžel takovou odpověď nečekal a z pokoje mu hned odnesl lego, skate a s hrozícím prstem mu vytočeně řekl: „Tak chlapečku, tohle si přehnal! Až do konce prázdnin máš domácí vězení. Tvoji pokladničku si beru, přispěješ nám na opravu auta. Od teď se budeš připravovat každý den do školy a pomáhat doma!“ zakončil muž a s bouchnutím dveří odešel z pokoje pryč.
Syna mi bylo na jednu stranu líto, na tu druhou jsem si ho představila jako dospělého vandala a lítost byla ta tam. Snažila jsem se mu vysvětlit, že tohle bylo opravdu přes čáru, a takto se problémy opravdu neřeší. Syn plakal, pak mě objal a slíbil: „Já už budu hodný, maminko!“
To prozatím je, protože mu ještě neskončil trest, ale i tak doufám, že už ho podobně věci nenapadnou. A manžel? Ten zaplatil 130.000 Kč za opravu laku na autě a nakonec uznal, že i dítě může mít své pocity. Takže příští rok syn už na tábor nepojede, teda pokud nebude chtít jet on sám.
