Článek
Narodil se ve vesnici Lasky v Žytomyrské oblasti jako mladší ze dvou synů. Matka spáchala sebevraždu, když mu byly 4 roky, a otec byl alkoholik, který ho navíc i pohlavně zneužíval a bil.
Anatolij byl později vychováván i svými prarodiči, ale po incidentu, kdy na školním hřišti málem zabil při rvačce jiného chlapce, skončil v sirotčinci.
Zde zanevřel na všechno a na všechny, začal cítit pocit méněcennosti a každý čin druhých lidí vnímal jako špatný úmysl. A protože pociťoval, že jej ostatní vnímají jako problematické dítě, vracel rány každému, kdo se mu postavil. V pubertě tak začal v ubližování druhým cítit prostředek vlastní bolesti. A proto s tím nechtěl přestat…
Když v 15 letech odešel ze sirotčince, začal bydlet sám, a i když cítil velkou osamělost, rozhodoval sám o sobě. A v posilovně se seznámil se Sergejem Rogozinem. Protože oba pocházeli z podobných rodinných poměrů, rozuměli si. A také se domluvili na společném vykrádání domů…
Když počátkem roku 1989 společně přepadli statek poblíž vesnice Lasky, za oběť jim padli rodiče i jejich osm dětí. Nechtěli (a také nemohli) nechat žádné svědky. Protože se ale muži brzy rozhádali, jejich cesty se brzy rozešly…
Onoprienko začal páchat svá zvěrstva sám… A že si počínal značně brutálně a lhostejně k cizímu životu, to dokazoval s každým přepadením…
16.8.1989 zavraždil 5člennou rodinu, která spala ve svém autě. Neušetřil ani 11letého chlapce, všechny bez milosti zastřelil. Později tvrdil, že vraždit nechtěl – pouze vykrást auto. Také přiznal, že po zabití rodiny si sedl mezi rodiče a seděl tam tak dlouho, než začala těla páchnout začínajícím rozkladem. Poté auto zapálil a sledoval, jak hoří – stejně jako mrtvá těla uvnitř.
Druhý vražedný útok probíhal stejně, pouze tentokrát Onoprienko dělal záměrně hluk. Výsledkem tohoto řádění bylo opět 5 mrtvých, zapálený dům a ukradená hotovost…
Jak už jsme zmínili, vraždy nevinných dětí Onoprienko zdůvodňoval tím, že je chtěl chránit před životem v domovech nebo sirotčincích. Dospělí oproti tomu byli vždy Onoprienkem vnímáni jako ti, co mu ublížili a on se jim za to musel pomstít. Co na tom, že jeho oběti byly nevinní lidé, kteří mu nikdy neublížili?
Protože se všechny vraždy spáchané v blízkosti vesnice Lasky jevily podobně, policie získala podezření, že je spáchal sériový vrah. A protože Onoprienko věděl, že zanechává stopy, narychlo odjel z Ukrajiny. A protože vraždy tak ihned ustaly, policisté jednotlivé případy odložili a dál je nevyšetřovali. A to Onoprienkovi pomohlo…
Když se roku 1995 vrátil zpátky na Ukrajinu, nějakou dobu se mu dařilo plnit předsevzetí, že již vraždit nebude. Přestěhoval se za svým bratrancem do města Javoriv a seznámil se s Annou. Ta měla již dvě děti z předchozího vztahu a pracovala jako kadeřnice. A protože se Onoprienko s Annou sblížil, zanedlouho se k nim nastěhoval a opravdu se snažil více nevraždit. Jenže to mu dlouho nevydrželo…
Před Vánocemi 1995 upadl do hluboké deprese a následné hádky s Annou vyústily v jejich rozchod. Onoprienko tuto krizi nedokázal vydržet a 24.12.1995 velmi brutálně zavraždil rodinu lesníka. Spolu s jeho manželkou a dvěma malými dětmi je ubodal – a neušetřil ani několikaměsíční miminko. Po vraždě je okradl o zlaté šperky a dům zapálil.
2.1.1996 zastřelil čtyřčlennou rodinu v domě poblíž Javorivu. Jenže při útěku jej viděl jistý muž – a vysloužil si tak rozsudek smrti. Onoprienko jej totiž chladnokrevně zavraždil.
O pár dní později se usmířil s Annou a nutno podotknout, že k usmíření použil dárky ukradené zavražděným rodinám. Bohužel se ale tímto činem dostal pod ohromný tlak a situaci postupně přestal zvládat. Anna s dětmi totiž začali očekávat drahé dárky pokaždé, když se hádali nebo Anatolij udělal něco, co se jim nelíbilo…
Výsledkem tohoto jeho stresu byla další vražda. 6.1.1996 totiž zastřelil několik mužů, kteří mu na silnici zastavili v domnění, že stopuje. A protože se po těchto vraždách vrátil domů k Anně, kde brzy pocítil stres, vydal se zase zabíjet…
17.1.1996 se vydal do pustin a po delším hledání našel osamocený dům, kde žilo pět nevinných lidí. Onoprienko nešetřil nikoho – zastřelil rodiče i jejich tři děti, z nichž nejmladší syn měl pouhých 6 let. Opět si poté vzal šperky a před odchodem dům zapálil.
A když se vrátil ke svému autu, spatřil dvojici – 27letou ženu a jejího 56letého otce. Pod záminkou, že se ztratil, se s nimi dal do řeči a během ní je chladnokrevně zastřelil.
Později přiznal, že měl po vraždách špatný pocit a věděl, že udělal něco špatného. Jeho druhá polovina jej ale nutila jít zase ven a vraždit. A protože se snažil ze svých pocitů „vypít“, sahal k vodce. Místo snahy opít se do němoty a své myšlenky zaspat v něm ale alkohol ještě víc probouzel zrůdu…
Ta se projevila opět 30.1.1996, když ve městě Fastiv zavraždil dva dospělé lidi a dvě malé děti. A jen o necelé tři týdny později, 19.2., se Onoprienko vydal do města Olevsk. Zde vyvraždil celou rodinu – otce a syna zastřelil, matku umlátil kladivem a malou dcerku zastřelil. Poté zde sebral nějaké hračky, dům zapálil a s dárky se vrátil domů.
27.2.1996 Onoprienko řádil v obci Malyn. Zde si vyhlédl dům, kde zastřelil manžele a dvě děti doslova sekerou rozsekal na kusy…
Později prohlásil, že k žádným svým obětem, natož dětem, necítil žádnou lítost nebo soucit. Naopak, chtěl, aby všechny děti zažívaly to stejné, co on v jejich věku. Jediné děti, kterým tento osud nechtěl dopřát, byly ty Anniny. Ty se k němu celou dobu chovaly hezky – i když to bylo jen kvůli tomu, že jim nosil dárky.
Koncem března, přesněji 22.3. 1996, se ale v malé vesnici nedaleko obce Bratkoviči stala druhá brutální vražda. Došlo zde opět k vyvraždění celé rodiny a zapálení jejich domu. Obyvatelé byli zcela zděšeni a vystrašeni – a policie a úřady konečně začaly konat. Byla vyslána Národní garda, obrněné transportéry a v oblasti pátralo více než 2 tisíce policistů. A tato akce měla určitý výsledek…
O pár dní později totiž policie oznámila, že zadržela podezřelého muže. Tento 26letý muž se potuloval v jedné vesnici, kde došlo k vraždě, po zadržení byl několik dní podrobován nelidskému mučení a vyslýchání, ale nikdy se nepřiznal. Ono také nebylo k čemu… Jurij Mozola totiž opravdu nezabil ani jedinou nevinnou oběť…
I když se Mozola nikdy nepřiznal, a nakonec mučení nepřežil, policie přesto oznámila, že dopadla pachatele a obyvatelé se již nemusí bát…
Jaké bylo neblahé překvapení všech, když o pár dní později byla spáchána stejná brutální vražda a veřejnost dospěla k závěru, že zadržený pachatel asi nebyl ten správný?!
Jenže naštěstí zafungovalo to příslovečné štěstí…
Policista, který se podílel na vyšetřování totiž bydlel v Javorivu a znal se s Onoprienkovým bratrancem. Ten se mu při jedné návštěvě zmínil o tom, že má strach o sebe i svou rodinu. Proč? Odmítl u sebe natrvalo nechat bydlet svého bratrance Anatolije poté, co jej vyhodila jeho přítelkyně. A proč jej u sebe nenechal déle než jen pár dní? Při jedné vyhrocené debatě se totiž Anatolij prořekl, že jej přítelkyně vyhodila z domu poté, co zjistila, že přechovává kradené zbraně. V nastalé hádce mu pak Anatolij začal vyhrožovat a řekl mimo jiné, že Bůh potrestá jeho i celou jeho rodinu…
Jakmile tento policista vše vyslechl a uvědomil si i další souvislosti, obrátil se na své nadřízené a v okamžiku byla naplánovaná akce. Sestavená zásahová jednotka Onoprienka zadržela u něj doma 16.4.1996. On sám nijak neprotestoval a protože spolupracoval, policisté se uvolili k několika menším ústupkům. Především mu spoutali ruce před sebou. A to se vyšetřovateli málem stalo osudným…
Nicméně naštěstí bylo se štěstím Onoprienkovi zabráněno v útoku na policisty a následném útěku, a navíc bylo v bytě nalezeno množství věcí ukradených při vražedných útocích – a také zbraní…
Při následném zadržení se vyšetřovatelé snažili přimět Onoprienka k doznání. Přece jen, ukradených věcí měl sice doma dost, ale přiznání je přiznání. Nicméně tušili, že tak lehké to s ním nebude…
Když do výslechové místnosti dorazil vedoucí městský vyšetřovatel Teslja, podařilo se mu vraha rozmluvit – byť zatím jen o své minulosti. A protože Onoprienko žádal k výslechu jen generály, jakmile přijel generál Romanuk a začal výslech, brutální vrah vše přiznal a podrobně popsal…
Po několika dnech, když bylo kompletní přiznání, se Onoprienko podrobil znaleckému zkoumání. Soudní znalci jej poté shledali duševně způsobilým k soudnímu jednání.
Následný proces tak začal v listopadu 1998 a jeho výsledek byl jasný a očekávaný – Anatolij Onoprienko byl uznán vinným z 52 vražd a odsouzen k trestu smrti zastřelením.
Jenže tak jednoduché to nebylo…
Jako nový člen Rady Evropy se Ukrajina zavázala ke zrušení trestu smrti. Jenže v Onoprienkově případě si v podstatě celá veřejnost přála jeho popravu. On sám ji požadoval, nicméně toto přání mu splněno nebylo. 27.8.2013 sice zemřel v cele smrti, ale přirozenou smrtí. Osudným se mu totiž stalo selhání srdce.
Zdroj: Ruští sérioví vrazi
