Článek
Smutný a tragický příběh začíná roku 2001, kdy se Stašková seznámila s Romanem Rokosem. V prosinci 2002 se jim narodil syn Jan. Vztah trval až do roku 2007, kdy Stašková se synem od Rokose odešla.
Po rozchodu si našla nového partnera a Rokos se snažil, aby mohl syna vídat. Protože se o Honzíka staral víc Grepl než sama matka, podal Rokos návrh na soud o svěření syna do péče. Než soud rozhodl, Rokos v předtuše, že mu soud dá za pravdu, syna ze společného víkendu nevrátil. A když soud dal opravdu otci za pravdu, matce stanovil výživné a možnost pravidelně se synem vídat, zdálo se, že to nejhorší mají Rokosovi za sebou. Jak krutě se mýlili…
Stašková si totiž hned první víkend po rozhodnutí soudu syna vzala a nevrátila. Grepl později vypovídal a řekl, že Stašková se měla vyjádřit, že Rokos Honzíka už nedostane, že chtěli utéct do Irska, protože to uprchlíky nevydává, ale neměli pasy. A proto tedy jezdili po republice a navštěvovali různá místa. Stašková sama se později vyjádřila, že všem se to prý líbilo…
Jenže čas plynul, našetřené peníze byly pryč, začala zima a oni neměli už ani na jídlo, natož na další potřebné věci. 9.12.2007 se tedy rozhodli pro kolektivní smrt…
Jako první přišel na řadu Honzík, jak taky jinak. Stašková mu začala vpichovat vzduch do žíly, ale nedařilo se jí to. Po chvíli jej tedy dovedli k vykopané jámě v lese. Grepl jej potom bodl 2krát nožem do hrudníku. Chlapec začal křičet bolestí, Stašková jej objala a prosila, aby neumíral. Honzík potom už prý ani moc nebrečel, jen šeptem „maminku“ ujišťoval, že nezemře…
Jeho utrpení a bolest trvala další 4 hodiny, než Greplovi „došly nervy“ a Honzíka zadusil zakrytím dýchacích cest. Stašková potom uvedla, že ji nenapadlo přivolat pomoc, protože pak by chlapce dostal Rokos…
Během samotného Honzíkova dušení byla Stašková pryč, přišla až po Honzíkově smrti. Sedla si k němu a mazlila se s ním. Ano, to byla její slova…
Tělo potom zakopali v lese, ale jen trochu, aby se k ní opakovaně mohli vracet.
27.12. chlapcovo tělo vykopali a dali do auta. Druhý den byli zadrženi na Mostecku hlídkou policie.
U následného soudu zazněly kromě citových prohlášení Staškové i závěry soudních znalců. Stašková podle nich byla osoba s výrazně narušenou osobností trvalého charakteru ve smyslu smíšené poruchy osobnosti. Rozpoznávací a ovládací schopnosti zůstaly zachovány, svého syna mohla zachránit.
Jak už bylo řečeno, Antonie Stašková byla za vraždu vlastního syna odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 24 let. Co na tom, že měla těžké dětství a do školy chodila pomočená, špinavá, byla těžce zanedbaná, získala si pověst rváče a holky, co si nenechá nic líbit? Její budoucí spoluvězeňkyně si na ní otevřeně brousily zuby, protože v té době jen málokdo byl víc nenáviděný společností jako ona.
Známí z jejího okolí, kteří byli ochotní komunikovat s médii a policií, tvrdili, že určitě do Honzíkova těla bodala ona. To jsou ale jen spekulace. Spekulace ale nejsou to, že její bezbranný a nevinný syn zemřel jen proto, že jej nechtěla dát jeho otci. Motivem tedy byla nenávist. Ona sama si jí užila také dost a dost, to ale nijak neomlouvá to nejhorší, co v životě mohla provést.
A závěrem ještě musíme podotknout, že ještě před Honzíkem zemřely Staškové (prý přirozenou smrtí) dvě děti…
Zdroj : Autorský text, Panoptikum sexuálních vražd
