Článek
Když r. 1990 Václav Havel vyhlásil amnestii, dostalo se ven 24 tisíc vězňů. Byl mezi nimi právě i Jiří Kajínek, který si odpykával trest za vloupačky do bytů.
Po propuštění si našel podnájem u svých kamarádů a hledal práci. Domluvil se se známým a jako dřevorubec se vydal do Německa. Dlouho tam ale nepobyl, i když zkušenost i tak získal. A to bylo důležité.
Bohužel, velice brzo Kajínek zapadl do stereotypu mnoha propuštěných vězňů – pochybné známosti pohybující se na hranici zákona. A také velmi často i za hranou.
Když například jednoho dne roku 1990 přijel Kajínek se svým společníkem do půjčovny, kde chtěl vrátit auto a zjistil, že zde na něj čekají policisté, kteří jej chtějí odvézt na služebnu, naprosto chladnokrevně použil svou plynovou zbraň, policisty odzbrojil a s jejich vozem odjel. O pár bloků dál auto odstavil a zmizel.
I se svým kumpánem zmizel do Rakouska a po pozdějším zadržení a předání do Česka začal Kajínkův první významný soudní proces. Hrozilo mu spoustu let za mřížemi a nakonec byl odsouzen za loupež policejního vozu se zbraní, navíc i za nedovolené ozbrojování a recidivu k 11 letům ve vězení.
Podle právníků si tak vysoký trest nezasloužil. Jenže aby české úřady Kajínka od německé strany vůbec dostaly, musely mluvit o nejtvrdším možném obvinění a trestu. Později už nešlo couvnout a tato verze se tedy musela promítnout i do zmíněného rozsudku. Jiří Kajínek to bral jako křivdu a nevěřil už nikdy nikomu. Jen sobě.
Tento trest si začal odpykávat na Bytízu a zde přišel první útěk – i když se vlastně jen nevrátil z řádné povolené vycházky. Kajínek chtěl dosáhnout revize rozsudku. Na Bytízu se tedy choval slušně a po volnějším režimu v rámci věznice dosáhl na vycházky. Jeho kamarádi Petr s Janou, kteří s ním zůstávali v blízkém kontaktu a prožívali s ním vše, co mu soud a následné vězení přinášelo, jej nejdřív mohli navštěvovat v tzv. zvláštním režimu. To byla vlastně kompletně zařízená návštěvní místnost podobná hotelovému pokoji. Po tomto prvním stupni vězeňské odměny následovaly samotné vycházky mimo věznici.
Když tedy v lednu 1993 Kajínek dostal tuto první vycházku, sešel se s tehdejším ministrem spravedlnosti. Ten mu sice řekl, že udělá, co může, ale Kajínek nebyl přesvědčený o tom, že mu che opravdu pomoci. Do vězení se proto už nevrátil.
Když se Kajínek později ocitl v Plzni na Borech a čelil obvinění z plzeňských vražd, ke kterým se brzy dostaneme, byly návštěvy o poznání přísnější – plexisklo a důsledná kontrola toho, o čem si vězeň s návštěvou vykládá. Když navíc Kajínek v dubnu 1994 měl dostat balíček s nožem, byl přeložen do Českých Budějovic. Kajínek se k tomuto krátce vyjádřil – prý si pouze objednal nůž kulatý, jídelní, na který měl nárok.
Nicméně v Českých Budějovicích byl Kajínek opravdu velmi krátce, protože ještě roku 1994 utekl. Při vycházce narušil krycí pletivo vycházkového dvora, dostal se na střechu vězeňské budovy a přeskočil zeď. Chytili ho na nedalekém parkovišti. Tímto útěkem chtěl Kajínek dle svých slov jen upozornit na to, že z plzeňských vražd je obžalován neprávem. A vlastně prý ani utéct nechtěl. Byl tedy přeložen do Valdic a odtud utekl až v září 1996, když 11.9.1996 vylomil napilovanou mříž, kterou postupně piloval na zádech spoluvězně. Odtud se dostal na střechu a půdu. V tu chvíli se ale objevili dva strážní, kteří si šli zapálit. Když si všimli varovného světla upozorňujícího narušení okna, rutinně zasáhli. Kajínek se vzdal dobrovolně, nekladl odpor a motivem útěku prý opět byla snaha upozornit na nesrovnalosti v případu.
Po tomto „útěku“ byl Kajínek přeložen opět na Bory. Odtud také jel ke Krajskému soudu v Plzni, kde se v březnu 1997 konalo soudní jednání v případu plzeňských vražd.
Jenže 6.3. se Kajínkův převoz k soudu změnil v jedno velké divadlo – pancéřový vůz, houkající policejní auta… Ale především jedna tragická událost – houkající koloně vjelo do cesty auto a při střetu s ním smetl policejní vůz ze zastávky lidi čekající na tramvaj. Výsledkem byla jedna mrtvá žena na místě a druhá později v nemocnici. Další dva lidé byli zraněni a Kajínkovi se nic nestalo. Pozdějším vyšetřováním bylo zjištěno, že auto vjelo do křižovatky na zelenou a řidič nemusel slyšet sirény policejní kolony.
Po přelíčení a následném rozsudku Krajského soudu v Plzni byl Kajínek přeložen na Mírov, kde měl čekat na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Návštěvy zde probíhaly v hromadném režimu. Všechny vězně vedli v „medvědech“ a každý mohl slyšet Ludvíka Černého s manželkou, Ivana Roubala s příbuznými atd. Jako doživotně odsouzení měli ale tito vězni mírnější režim – například pozdější budíček nebo možnost „bydlet“ na celách po dvou. Kajínek většinou bydlel sám a když, tak si spolubydlící pečlivě vybíral. To bylo velice důležité poznání, protože…
28.10.2000 po šesté hodině večer dozorce nahlásil, že z okna cely někdo vyhodil lano. Jenže nejdřív informoval operační středisko a teprve potom šel na ochoz. V tu chvíli Kajínek sklouzl k zábradlí hradební zdi. Strážný předpisově vyzýval, vystřelil pro výstrahu a potom i po samotném Kajínkovi, který se krčil mezi cimbuřím. Ve chvíli, kdy se přibližoval strážný, Kajínek vyhodil druhé lano, sešplhal a seskočil. A zmizel v lese…
Brzy se zjistilo, že s Kajínkem byl na cele Martin Vlasák, doživotně odsouzený dvojnásobný vrah. Ten za ním přišel na hru šachů, jenže žádný strážný o tomto nevěděl a ten, který prováděl velmi neprofesionálně kontrolu, svým zanedbáním umožnil oběma vězňům přepilovat mříže, přivázat na vlasec tužkovou baterii, připevnit k lanu kus pelesti jako kotvu a vylomením napilované mříže umožnit Kajínkovi útěk.
V pozdějším televizním rozhovoru ale sám Kajínek řekl, že když s Vlasákem vyhodili lano s vlascem z okna, zjistili, že je moc krátké, a tak jej vtáhli zpátky a začali doplétat. Nikdo si jich prý nevšiml, protože byl státní svátek, změna času a odpolední návštěvy. Kajínek si tento den vybral záměrně…
Když se Kajínkovi podařilo dostat za zeď věznice, objevilo se množství teorií – odvoz v mlékařské cisterně dvěma kumpány, odvoz vlastní sestrou nebo přímo Marií Černou, u které byl později dopaden. Kajínek sám nikdy nic nepotvrdil ani nevyvrátil, proto až do dne jeho zadržení není známo nic z toho, jak se dostal z mírovského lesa ven…
Nicméně když byl později zadržen v bytě Marie Černé, tvrdil Kajínek, že on tam vlastně vůbec jít nechtěl a ona pro změnu, že se jí Kajínek do bytu nastěhoval proti její vůli. Nicméně celých 40 dní si u ní vlastně (dle svých slov) užíval – chodil do kina, procházel se po městech a památkách, koupil si činku… Žil prostě normální život.
Měl v plánu zařídit si falešné doklady a utéct do zahraničí. To už ale nestihl a 8.12.2000 byl zadržen. Zásahová jednotka policie okny do bytu Marie Černé vhodila slepé rozbušky, jedna skupina vpadla do bytu balkónem, druhá vyrazila vchodové dveře. I když později Kajínek tvrdil, že i když mohl, neměl zájem střílet, protože není zabiják, v následujících týdnech a měsících veřejnost viděla nesčetněkrát záběry nahého muže, který je spoutáván v zadýmeném pokoji a je přinucen říct své jméno…
Během chystaného zadržení Kajínka se ale stal ještě jeden malý, nicméně závažný incident. Když policisté potichu slaňovali k oknům bytu, zahlédla je žena z bytu o patro výš. Vzala nůž, vyklonila se z okna a začala jednomu z nich přeřezávat lano. Kdyby mu kolegové nehodili druhé, muž mohl spadnout z výšky několika metrů. Nutno podotknout, že u následného soudu se žena bránila tím, že si myslela, že se jedná o lupiče. A nutno také podotknout, že tato žena se jmenovala Chodounská a byla manželkou Petra Chodounského, odsouzeného vraha a člena tzv. Orlického gangu…
Ale kdo vlastně byl a je Jiří Kajínek?
Narodil se v lednu 1961 v Prachovicích u Chrudimi. Otec byl dělník v lisovně, matka zemřela na roztroušenou sklerózu. Měl ještě starší sestru. Podle lidí ve vsi se jednalo o normální rodinu a Kajínek nebyl nijak problémový. Ve škole celkem šikovný, průměrný žák. Hrál fotbal za místní tým, na pozici stopera. Začal velice brzo cvičit, protože se mu nelíbilo, jak jako malý kluk dostával výprask od těch starších. Jeho fyzička se tak hodně rychle měnila, vyvíjela a brzo byl silnější než mnohem starší chlapci. Počet provedených kliků se potom na Mírově vyšplhal až na 1600 denně. Nikdy nekouřil, nepil alkohol ani kafe. Podle kamarádů byl férový kluk, který nikdy nenechal nikoho ve štychu. V 15 letech se s rodinou přestěhoval do Třemošnice a začal se tu učit na opraváře zemědělských strojů.
První problémy se zákonem přišly s plnoletostí. Kajínek začal vykrádat rekreační chaty a k tomu hrál i karty o vysoké částky. Zjistil, že má na víc, než opravovat traktory v JZD a že si za jediný večer může „vydělat“ třeba desetinásobek toho, co činily tehdejší výplaty.
Karetní hry ho naučila maminka a když později hrál hazard se všemi, policisty i zločince nevyjímaje, zaslechl poprvé slovo planžeta. Protože jednou vyhrál nad mužem, který tvrdil, jak se v planžetách vyzná, ale nebyla to pravda, Kajínek si nakoupil různé zámky a začal tzv. samostudiem. A když na prahu dospělosti přemýšlel, co bude dělat, viděl spoustu starších kluků, kteří nepracovali a přitom měli plno peněz. No a těmi se Kajínek nechal inspirovat…
Když začal otevírat cizí byty, považoval to tzv. „za sport“, kdy si sice otevřel byt, prošel se v něm, nic ale neukradl a odešel. Nicméně věděl, že je zloděj a to, co dělá, je nezákonné.
Když ho zadrželi a dostal přiměřený trest, přijal jej v klidu. Sám si ale ve vazbě stěžoval, že je s mukly, co znásilňují ženy, sadisticky vraždící děti a on to teď čte o sobě.
První trest přišel roku 1982. Za krádeže a vloupání dostal 12 měsíců vězení. Během těchto vykrádaček se naučil rozeznávat a porovnávat starožitnosti. A když k tomu připočteme ještě zbraně a motorky, dostaneme kompletní balíček Kajínkových vášní.
Po zadržení v roce 1994 dokonce vznikl seznam jeho malého zbrojního arzenálu - 9 pistolí různých značek a ráží, 3 samopaly, brokovnice a téměř 7 tisíc nábojů. Nutno podotknout, že tento seznam mu v obvinění plzeňských vražd moc nepomohl…
Když Kajínek roku 1984 vykradl byt tehdejšího ředitele Výzkumného ústavu průmyslové chemie Borise Velického a při zatýkání přepral dva policisty holýma rukama, dostal první dlouhý trest. Byl totiž odsouzen na 7 let vězení. Celý trest si ale neodseděl, protože vypukla sametová revoluce, poté proběhla prezidentská amnestie a propuštění na svobodu. Ale taky se staly plzeňské vraždy a přišlo nejen Kajínkovo obvinění, ale i odsouzení na doživotí. A nutno podotknout, že Kajínek se cítil naprosto nevinný…
30.5.1993 se za plzeňskou věznicí na Borech odehrálo setkání s tragickým koncem. V jednom autě sem přijeli 27letý Štefan Janda, majitel fitnescentra, a jeho dva bodyguardi – 25letý Julian Pokoš a 23letý Vojtěch Pokoš. Tito muži neměli dobrou náladu, protože schůzka byla domluvená narychlo a vypadala podezřele. Jeli sem neozbrojení a za celou cestu nepronesli ani slovo. Jako by tušili, že se něco blíží…
Výsledek této schůzky byl tragický. Janda dostal 3 rány do hlavy a prakticky ihned zemřel. Julián dostal rány do podbřišku, břicha, předloktí, žaludku a jater, ale smrtící byla až ta zprava zezadu do hlavy, která vyšla pravým okem. Zrovna tato kulka bude ze všech ta nejdiskutovanější…
Vojtěch dostal rány do pravého předloktí a stehna, do levé hýždě a zad poblíž druhého krčního obratle. Jen zázrakem přežil.
Podle oficiální verze muži zemřeli kvůli sporu o hospodu nacházející se u hlavní silnice z Plzně na Stříbro, kterou v srpnu 1991 Janda získal ve veřejné dražbě. Vzal si úvěr od KB a zaplatil za hostinec 1,5 milionu.
Již o měsíc později se ale majitelem hospody stala společnost CARAI v Plzni, kterou zastupoval 40letý plzeňský podnikatel Antonín Vlasák.
Vztahy mezi oběma podnikateli byly napjaté hned od začátku. Štefan totiž chtěl prodat záměrně pod cenou, aby pak nemusel platit tak vysokou daň. A další peníze chtěl získat načerno. A protože je od Vlasáka nedostal, začal vymáhat. A to nejen od něj, ale i od společníků z firmy. A protože bratři-bodyguardi budili strach, dostal Janda od jednoho Vlasákova společníka 2 miliony. Další dva společníci Jandovi podepsali dlužní úpis na dalších 2,5 milionu.
A protože Janda měl dobré známé u policie, stejně tak jako hospoda nebyla jeho jediná vydírací aktivita a v tomhle ohledu sahal až k hranicím, nebylo možné se nikde domoci zastání a spravedlnosti.
Během následujících týdnů, tedy během dubna a května 1993, Janda zvýšil vydírací tlak na Vlasáka, kdy vyhledal i jeho příbuzné – synovi u nich doma vyhrožoval smrtí.
Když tuto věc Vlasák nahlásil policistům, ti sice k Vlasákovu domu přijeli, ale nesepsali žádný záznam a se slovy, že mají na starost důležitější věci, odjeli. Návštěva policie a její průběh byl o to absurdnější, protože se uskutečnila právě v průběhu návštěvy Jandy a jeho bodyguardů. Janda se potom Vlasákovi vysmíval, že má všude známé a navíc ještě Vlasákovi vyhrožoval, že jeho lidé drží jako rukojmí Vlasákovu manželku a mladšího syna, kdy ženu znásilní, vykuchají a synovi prostřelí břicho a kolena, pokud nezaplatí…
Vlasákovi tedy nezbývalo nic jiného, než Jandovi podepsat dlužní úpis na 3 miliony korun a dát mu do zástavy svá dvě auta. Zároveň s tím ale šel znovu žádat policii o pomoc. Ani teď žádná nepřišla a zápis vznikl až po vraždách.
Když došlo k vraždám a Vlasák byl obviněn, že se chtěl Jandy zbavit a najal si na to Kajínka, ten to rázně odmítal. Přece by jinak nechodil neustále na policii, kdyby se ho chtěl zbavit i jinak?!
Vlasák se také obracel o pomoc k romskému poslanci Deziderovi Balogovi. Ten mu ale nijak nepomohl. Pouze poslancův bratr Rudolf se Vlasákovi nabídl – výsledkem bylo půl milionu za to, že Balog přesvědčí Jandu, aby zanechal dalšího vydírání.
A protože si začal připadat doslova jako dojná kráva, začal se Vlasák ozbrojovat. Co na tom, že načerno? Celkem tři pistole si Vlasák pořídil, ale protože se o jeho nákupu dozvěděl Janda, jednu mu Vlasák vydal a zbylé dvě ukryl u kamaráda.
Jandův tlak ale neustále sílil…
Vlasák tedy začal myslet jen na to, jak sehnat peníze pro Jandu. Jeho známí později u soudu dosvědčili, že Vlasák nemluvil o ničem jiném. Mezi těmito známými byl i Alexandr H., 27letý spolumajitel karlovarského penzionu. Vlasák pak tvrdil, že Alexandr H. Patřil ke skupině podnikatelů, kterým půjčil 600 tisíc na rozjezd hotelu. Když si jim postěžoval, jaké má problémy, vyjádřili mu běžnou účast. Netušil prý, co bude později Alexandr vykládat u soudu.
Podle Alexandra H. totiž Vlasák kontaktoval i čečenskou mafii, ale nebylo to k ničemu. Proto prý hledal někoho, kdo by je jen zastrašil.
Když prý Alexandr řekl, že někoho zná a že se ho zkusí zeptat, Vlasák to popřel. Prý pořád věřil, že zasáhne policie a peníze, které Alexandrovi dal, byly prý součást půjčky, ne objednávka.
Jenže u soudu Alexandr H. vypověděl mimo jiné i to, že v květnu 1993 náhodně potkal známého, který byl na útěku z vězení, byl bez peněz, a tak si na něj vzpomněl, když chtěl Vlasák najmout člověka na zastrašení vyděračů. Později mu prý donesl peníze od Vlasáka a ten známý se prý jmenoval Jiří Kajínek.
Zda se Kajínek s Vlasákem sešli, se neprokázalo. V tomto případě to bylo Vlasákovo tvrzení proti Alexandrovu.
Navíc, týden před vraždou se objevil pan Lebeda. Ten volal Jandovi a chtěl se s ním sejít. 23.5. opravdu ke schůzce došlo, zrovna na místě budoucí vraždy. Jenže když Lebeda zjistil, že Janda nejezdí sám, rychle schůzku ukončil. Druhá schůzka se měla uskutečnit o pár dní později v Praze. Janda začal mít strach, protože Lebeda znal jeho telefon, znal podrobnosti o jeho vymahačských praktikách, věděl, v čem jezdí. Proto zůstal se svou manželkou a svým dobrým známým v Rudné a na schůzku s Lebedou poslal jen své bodyguardy. A je potřeba říct, že skutečnost, že se v Rudné nacházel i jeden jeho dobrý známý, byla velice důležitá…
I když ho lákali do auta, odmítl je. Nutno podotknout, že schůzka na Libeňském mostě byla s Lebedou ta poslední. Ovšem naposledy jej viděli až ve chvíli vraždy, kdy oběma rukama střílel ze dvou pistolí do Jandova auta. A Vojtěch Pokoš potom neustále tvrdil, že střílel Lebeda a Lebeda že byl Kajínek.
Nutno podotknout, že bývalý velitel zásahové jednotky v západočeském kraji Kreuzer později tvrdil, že k vraždě vůbec nemuselo dojít. Byl totiž nachystaný policejní zásah proti Jandovi a jeho kumpánům. Vlasák měl fungovat jako volavka.
I když byla tato akce výborně naplánovaná, neuskutečnila se. Proč? Uskutečnila se pouze schůzka velitelů a komisařů. Najednou začaly padat námitky, že by to chtělo víc času, lépe naplánovat apod. Bylo to sice hodně podivné, ale později začaly na povrch vyplouvat Jandovy policejní kontakty a obchodní aktivity, kdy se například vraždilo pistolemi, které používá policie, nebo že policisté pomáhali jeho kamionům cestovat přes hranice, že Janda byl jeden z největších sponzorů plzeňské policie apod.
Proto pro pražské kriminalisty byla velmi pravděpodobná verze, že někdo z policejních plzeňských kruhů se zalekl Jandova zatčení a chtěl získat čas. Ovšem jen do doby, než se objevil Kajínek jako možný pachatel. Akce tedy měla být přesunuta na pondělí a Vlasák se měl i s rodinou někam schovat.
Když tedy Vlasák odjel na Šumavu, vzal si s sebou magnetofon s různými nahrávkami. Jenže ony existují i jiné…
Například ta, ve které Janda tvrdí, že ví o připravované akci, protože má na policii vlivné známé, že ho nikdy nezatknou. Jestli si Vlasák myslí, že si tímhle nějak pomůže, tak je na omylu a že on ty peníze stejně dostane…
Když se o téhle nahrávce dozvěděl Kreuzer jakožto velitel plzeňské zásahové jednotky, rozjel se za ředitelem krajské správy podplukovníkem Budkem. Ten si kazetu vyslechl, překvapený nebyl, ale zásah dřív než v pondělí stejně nepovolil. A nutno podotknout, že pozdějšímu obvinění Kreuzerem, že byl s Vlasákem spolčený, nahrával podplukovník Budek sám. Jel totiž přímo za Vlasákem a jeho rodinou. Později Budek vypověděl, že jej prý nechtěl nechat samotného a ještě zjistil, že v hotelu, kde byla Vlasákova rodina ubytovaná, pracuje jako správce jeho kamarád. Spojil tak příjemné s užitečným. Po návratu zpátky do Plzně zjistili, že se staly plzeňské vraždy…
Oficiální verze soudu zněla, že v té době uprchlý Jiří Kajínek požádal svého známého Ďurčiho, aby jej dovezl do Plzně. Tohoto muže prý využíval například na pronájem bytu nebo koupi auta. Kamarád prý Kajínkovi pomáhal také shánět zbraně a příležitostně mu dělal právě i řidiče. To prý bylo v den, kdy měl mít schůzku v Praze na Libeňském mostě. A také ho vezl i do Plzně osudného 30.5.1993…
Zde ho prý Kajínek navigoval k věznici a u telefonní budky zastavili. Kajínek si vyřídil hovor a pak měl Ďurči zaparkovat v serpentinách za věznicí nad vodní nádrží. Zaparkovali tedy auto a Kajínek odešel do kopce. V tu chvíli si Ďurči všiml, že má Kajínek za pasem zbraň. Po chvíli uslyšel řadu výstřelů, přišel Kajínek, nasedl zpět do auta a řekl mu, ať jede doprava, pryč z města.
Tolik oficiální verze soudu…
Obžaloba tedy byla postavena na svědectví těchto dvou lidí – přeživšího Vojtěcha Pokoše a Ďurčiho. Střelbu ale slyšeli i další náhodní svědci, kteří se na místě ocitli. Jeden svědek viděl běžícího muže, který po střelbě nasedal do auta s pardubickou značkou zhruba 200m od místa činu. Druhý svědek u soudu vypovídal pod změněným jménem a tvrdil, že pachatele potkal na cestě mezi místem činu a parkovištěm. Byli tu také dva muži, kteří přijeli autem od hlavní silnice a zastavili pár desítek metrů od Jandova auta, a dvě ženy, které šly pěšky od jezdeckého klubu. Jejich svědectví ale pro soud nebyla tak důležitá, protože ženy se bály přijít blíž a muži se značně rozcházeli v popisu pachatele. Nutno podotknout, že ani jeden z nich svým popisem ale neztotožnil podobu Jiřího Kajínka…
Nejpodstatnější ale bylo svědectví, že pachatel nasedl do auta na zadní sedadlo, protože vpředu už seděli dva lidé. Ďurči přitom tvrdil, že Kajínka přivezl a odvezl sám… Navíc při pozdější rekonstrukci Ďurči nedokázal najít telefonní budku, ze které měl Kajínek volat, kdy navíc v označené oblasti žádná budka ani nebyla. Dále tvrdil, že v ten den mrholilo, což ale nebyla pravda. A nakonec u soudu všechny předchozí výpovědi odvolal.
Později tvrdil, že v Plzni s Kajínkem vůbec nebyli, stejně jako tvrdil, že byl policií k výpovědi donucen. A podle Kajínka samotného měl Ďurči nejeden důvod dostat jej do vězení na co nejdelší dobu – znali se ještě z vězení, snažil se být kamarád, ale byl do Kajínka zamilovaný. Když se roku 1993 Kajínek rozhodl, že se nevrátí do vězení v Příbrami, šel za Ďurčim a dal mu peníze pro státního zástupce, který se zabýval revizemi odsouzených případů. Mezitím Ďurčimu zařídil byt, platil auto a pomáhal finančně, když si zařizoval firmu. Jenže když se se státním zástupcem nic nedělo, Kajínek se rozhodl zajít za ním sám. A Ďurči věděl, že by Kajínek zjistil, že peníze nikomu nedal a nechal si je. A tak se stalo, že Ďurči zavolal na policii a nahlásil, kde se Kajínek zdržuje…
Ďurči byl tedy zpracovaný a vypovídal proti Kajínkovi. Stejně tak ale i Alexandr H., který dle rozsudku figuroval jako spojovací článek mezi podnikatelem a Kajínkem. Proč? Podnikal a vyšetřovatelé mu vyhrožovali, že o všechno přijde, že dostane dlouhý trest a ztratí rodinu… Považoval Kajínka za svého přítele a protože mu obstaral velmi dobré falešné doklady, doufal, že je již v zahraničí a proto začal mluvit tak, jak policisté chtěli…
Sám Kajínek potom prý vyšetřovatelům řekl, že žádného Vlasáka nezná, nikdy ho neviděl ani mu nevolal…
Nicméně tehdy soud oběma svědkům jejich falešné výpovědi uvěřil a Kajínek byl odsouzen. Proč jim ale soud nevěřil po roce 2000? A to navíc v situaci, kdy jsou známa fakta, že věci se tehdy udály úplně jinak?
Plzeňský soud hraje stále stejnou písničku – nejsou žádné nové skutečnosti, které by daly důvod k otevření případu…
Po Kajínkově útěku se pak asi nejvíc řešilo, proč jej nemohou vyvinit, osvobodit nebo omilostnit. Aspoň tehdy tato teorie převládala. My dnes už víme, že Jiří Kajínek milost přece jen dostal – roku 2017 jej omilostnil tehdejší prezident Miloš Zeman.
Zdroj : Autorský text, Jiří Kajínek : Vrah nebo oběť? (autoři : Janek Kroupa, Josef Klíma)
