Článek
Byly převezeny na soudní patologii a vzhledem ke skutečnosti, že 14. 4. 1981 bylo nalezeno ženské torzo těla bez hlavy, kriminalisté se ihned začali zabývat možností, zda tyto části nepatří k jednomu tělu…
Jejich domněnka byla brzy potvrzena a vyšetřovatelé se tak začali orientovat na možnost, zda se nejedná o 19letou Růženu P., která byla nahlášena jako pohřešovaná v únoru 1981.
Ta tehdy odešla z bytu rodičů do zaměstnání a již o ní nikdo nic nevěděl…
Když kriminalisté vyslechli Růženiny rodiče a zjistili základní informace, získali seznam prvotních možných podezřelých. Nicméně dřív nebo později byli všichni vyloučeni – až na jednoho. Neznámého muže, fotografa, se kterým měla Růžena domluvenou schůzku. A ta byla naplánována přesně na den jejího zmizení…
Tento muž byl popsán jako vysoký, byť s nahrbeným dojmem, s hnědými vlasy, čtverhrannými brýlemi se silnými skly a bílou tečkou na pravém oku.
Když se později z tohoto muže vyklubal Libor Stejskal, bydlící na pražském Braníku, zjistili kriminalisté, že byl zrovna ve vazbě za znásilnění mladé dívky. Stejskal měl za sebou již 6 trestů, kdy například napadl veřejného činitele nebo ve vazební věznici zapálil celu a napadl příslušníka vězeňské stráže. Nicméně ale z posledního trestu vyšel roku 1972 a od té doby nic nespáchal. Ale pořád patřil mezi populaci, která svým sousedům znepříjemňovala život hlučnými mejdany apod. A nebylo také bez zajímavosti, že nosil brýle a na pravém oku měl bílou tečku. Na toto oko navíc neviděl a nosil na něm sklo s 19 dioptriemi…
Lidé v okolí jej znali jako fotoamatéra, který si fotografie vyvolával doma. A protože kriminalisté věděli, že Růžena si nechala zhotovit portrét, začali ihned prověřovat Stejskalovy negativy.
Souhlasilo také to, že od srpna 1980 Stejskal nebyl zaměstnán – a tvrdil to i Růženě. V jeho znaleckém posudku bylo již dříve konstatováno, že netrpí žádnou duševní chorobou a že se jedná o psychopatickou osobnost – nezdrženlivou a agresivní.
Když proběhly domovní prohlídky a rekognice, byl Stejskal v koncích. Mimo jiné byl totiž nalezen ubrus shodující se svým vzhledem a materiálem s látkou, ve které byly zabaleny nohy zavražděné ženy. Stejně tak kriminalisté zajistili knihu Soudní lékařství, kterou si Stejskal půjčil z knihovny den po zmizení mladé Růženy. A navíc, při každé rekognici byl vždy bezpečně poznán svědky…
Zkrátka, Stejskalovy dny na svobodě byly u konce…
Stejskal ale vraždu popíral. Přiznal pouze pohlavní styk s obětí, kdy on šel poté na toaletu a uslyšel ránu. Zjistil, že Růžena upadla ohryzkem na hranu pelesti. Snažil se jí zachránit, ale dívka zemřela. Musel se tedy zbavit těla – a proto mrtvolu odtáhl do vany a tam ji rozčtvrtil.
Protože kriminalisté ale této verzi neuvěřili, přišel později s pravdivou verzí…
Po následných prověrkách a rekonstrukcích se podrobil opětovnému znaleckému zkoumání a znalci opět došli k názoru, že Libor Stejskal netrpěl žádnou duševní chorobou, pouze poruchou zvanou psychopatie. Nebyla zjištěna sexuální deviace, pouze sexuálně agresivní a sadistické rysy při zmíněné psychopatii. Stejskal byl tedy osobnost psychopatická, nestálá a nezdrženlivá a projevoval se asociálními a agresivními rysy. Byla zjištěna těžká oční vada, tedy praktická slepota vpravo a těžké omezení zraku vlevo, nicméně i přesto existovala možnost úspěšné resocializace při uložení dlouhodobého trestu odnětí svobody. Světská spravedlnost tak Libora Stejskala odsoudila k trestu odnětí svobody v délce 22 let za mřížemi.
Zdroj: Autorský text s využitím knihy Panoptikum sexuálních vražd
