Článek
Kopáč miloval život v luxusu, chodil do posilovny, barů nebo nočních podniků. Staral se pouze o to, kde získat peníze, luxusní auta, pořádal honosné večírky a na to všechno potřeboval spoustu peněz. A proto vznikla myšlenka vraždy pro peníze.
První obětí se stal podnikatel Aleš Katovský. Kopáč mu dělal bodyguarda, ale když vznikl nápad podnikatele odstranit a přivlastnit si jeho peníze, neměl o čem přemýšlet.
V den vraždy, tedy 5.4.1991, odjel Kopáč s Katovským do Rudné, kde se měla uskutečnit schůzka se zájemcem o valuty. Tím nebyl nikdo jiný než Ludvík Černý. Směna valut se sice nakonec neuskutečnila, ale Černý požádal o svezení do Prahy a nasedl na zadní sedadlo Katovského auta. V tu chvíli nastaly Katovského poslední okamžiky v životě, protože když řídil, Černý jej zezadu střelil do hlavy. Auto ale i tak pokračovalo v jízdě a Kopáč se snažil dát Katovského nohy z pedálu a nějakým způsobem zastavil. Poté auto zastavilo a i když oběma bylo jasné, že musí co nejrychleji zmizet, Kopáč se s Černým ještě stihl pohádat.
Nicméně když později přemýšleli, jak se zbavit těla, museli táhnout za jeden provaz. Kopáč si vzpomněl na místo poblíž Rudné, kde by se schování těla mohlo podařit, tedy aspoň dočasně. Tělo zde tedy volně položili a dál přemýšleli. Černý si potom pronajal nákladní auto, cestou na smetišti sebrali kus pletiva, tělo potom zabalili do pytlů, omotali a jeli ke Žďákovskému mostu. Kdyby je po cestě zastavila třeba policejní hlídka, neváhali by použít škorpiony, které měli s sebou.
Jakmile přijeli k mostu, zastavili se na parkovišti a čekali na noc. A když byl klid, vyhodili balík do vody.
Potom čekali, jestli je kriminalisté odhalí, ale nic se nedělo. A to ani tehdy, když policisté našli Katovského auto v autobazaru se stopami krve. Jeho smrtí si vrazi přišli na 800 tisíc korun a zmíněné auto Černý prodal do autobazaru.
9.1.1992 zavraždili Leorenta Lipoveciho, kterého pod záminkou koupě zbraně vylákali do sklepa Kunova domu v Rudné u Prahy. Právě v domě Vladimíra Kuny se dělo všechno to podstatné s oběťmi – a mimo jiné si zde Kopáč třeba zkoušel střílení ze zbraní, se kterými nelegálně obchodoval.
Když Kopáč Lipoveciho přivedl k domu a ukazoval mu ve sklepě zbraně na ukázku, černý zničehonic vystřelil a Lipoveci padl naznak. Všichni byli v šoku a zaražení, protože Černý vystřelil opravdu rychle a v tu chvíli i nečekaně. Černý pak chtěl odlehčit situaci a proto poskočil, zastříhal nohama a řekl svou památnou větu : „To jsem ale čtverák, co?!“
V tu chvíli mu ostatní přestali říkat přezdívkou Mimísek a začal pro ně být Pacient. Nicméně Kuna měl již v tu chvíli také nachystaný sud a louh a dal se do práce. Tělo posypali louhem, dolili vodou a zavařili víko. Po pár dnech si opět půjčili Avii a tělo odvezli ke Žďákovskému mostu.
Lipoveciho vraždou získali 30 tisíc, což pro ně bylo žalostně málo, a tak přemýšleli nad další obětí.
7.2.1999 obdržela Kunova matka Anna Medková balíček doručený poštou. Nešlo o obyčejnou zásilku, ale o bombu sestrojenou jejím vlastním synem a jeho komplici. Exploze semtexu a šroubů ji v ten den těžce zranila a Medková zemřela později v nemocnici. Kunovi na matce nijak nezáleželo, sledoval jen svůj finanční prospěch. Smrtí své matky totiž dědil a kvůli tomuto dědictví se neštítil ještě podvést svého bratra.
24.3.1992 Černý s komplici zavraždil Vlastimila Hodra, který nabízel k prodeji zlaté pečetě. Ty ale později nedokázali prodat.
Skupina se potom rozhodla založit erotický podnik, k čemuž měli získat finanční prostředky zastavením domu Ireny Meierové, Kopáčovy sestry. Jenže měli velký problém, když její manžel Jaroslav Meier nesouhlasil. A tak musel být odstraněn. Černý za tuto vraždu inkasoval 100 tisíc. 6.7.1993 byl Meier nalezen pod schody s několika ranami samopalem v sobě.
Osud zasáhl v lednu 1994, kdy Kuna s Kopáčem havarovali v autě. Kopáč skončil ochrnutý na vozíku, gang se rozpadl a Černý se začal chlubit svými vraždami. A to byl začátek konce. Kopáč pak sám bral svoje ochrnutí jako trest.
Při následném soudním procesu, který začal v prosinci 1996, padala obvinění z pojišťovacích podvodů, obchodu se zbraněmi a v neposlední řadě z pěti vražd a jednoho pokusu o vraždu.
Vynesený rozsudek se ani jednomu nelíbil a Vrchní soud tak později musel rozhodnout a rozdat tyto definitivní tresty – Karel Kopáč 21 let, Vladimír Kuna 25 let, Petr Chodounský 14 let, Irena Meierová 10 let a Ludvík Černý byl jako jediný odsouzen na doživotí. Karel Kopáč své výčitky svědomí neunesl a po několika pokusech o sebevraždu byl v roce 2004 úspěšný.
A o psychickém utrpení Karla Kopáče výstižně mluvil i uznávaný psycholog Slavomil Hubálek… „Vyšetřoval jsem mnohem později kohosi na psychiatrickém oddělení vězeňské nemocnice v Brně. Dokončil jsem práci a čekal na chodbě, aby mě služba, jak velí předpis, odvedla k východu. Na invalidním vozíku jsme u zdi zahlédl lidskou trosku. Nezměrně páchnoucího, zničeného člověka, v jehož tváři, zrůzněné utrpením, se daly s námahou, nicméně přesto rozeznat rysy Karla Kopáče. Byl od své autonehody nejen chromý, ale nemohl ani udržet moč, a občas ani stolici. Seděl vlastně bez ustání v mokré, smrduté špíně, pokud ho nezvedli z vozíku a neumyli…
Znal jsem jeho příběh dobře, byl totiž propojen i s jinými vrahy než s orlickými, a na některé z nich jsem psal znalecký posudek. Byl mezi nimi i zločinec, jenž Kopáčovým lidem radil coby „technolog likvidace nebožtíků“ a Kunovi zřejmě vštípil nápad s louhem.
Poznal jsem Kopáče, jemuž dřív v podsvětí říkávali Karlos, a dal se s ním do řeči. Zdál se v té chvíli vděčný, že s ním někdo mluví, a cítil jsem jeho zoufalství. Snad ani gambler sebevrah na tom před skokem z mostu nemohl být hůř než on, před lety eso policejní zásahovky, obchodník se zbraněmi, karatista par excellence a konstruktér zákeřných náloží. Zdálo se mi, že se mu do očí derou slzy… „Tohle už není život, pane,“ říkal. „Brzy to skončím, Opravdu už brzy.“ Možná mně chtěl sdělit ještě něco dalšího, možná se mi chtěl zpovídat, ale přišli si pro něj a odvezli ho pryč. Byl jsem jedním z posledních lidí, ne-li úplně poslední člověk „zvenčí“, který s ním mluvil. Za pár dnů si totiž Karel Kopáč vyvlekl z pyžamových kalhot šňůrku, která se normálně zavazuje v pase, udělal si na ní smyčku a dokázal se vzdor těžkému postižení ve své cele oběsit.“
Zdroj : Autorský text, Legendy kriminalistiky, Slavomil Hubálek : Zpovědník vrahů
