Článek
Při okamžitém zahájení pátrání a vyšetřování bylo zjištěno, že Monika po vyučování v jídelně při obědě působila dojmem, že někam pospíchá. Ihned po obědě se totiž vydala domů, nešla ani do obvyklé družiny. V tuto chvíli ji ještě viděla 13letá dívka ze sousedství, potom už nikdo.
Panovala tedy otázka, jestli dívka vůbec dorazila domů. A protože v tu chvíli vlastně nikdo nic nevěděl, hledali rodiče a sousedé dívku všude po okolí. Do případu byla zapojena také Moničina prababička, která odpoledne přivedla ze školky Moničinu mladší sestru. Byť v tu dobu měla být dívka doma, nebyla a v dětském pokoji nebyla ani její školní aktovka. Pouze shrnutý koberec v jedné části pokoje.
Když rodiče důkladněji prohlédli byt a nalezli stopy od písku a hlíny v manželské ložnici, stejně jako zjistili, že se ztratil klíč od zamčené komory a hotovost 1400 korun, dostali prvotní podezření, že se Monika v této komoře zamkla zevnitř. Proto se snažili dveře vypáčit. Když se jim to povedlo, čekal na ně výjev jako z hororu.
Otec dívky pak vypověděl, že po vypáčení dveří uviděli se sousedem Moniku napůl sedět, napůl ležet na zemi. Protože bylo evidentní, že je dívenka mrtvá, otec se vzpamatoval a rozhodl se matku ani babičku dovnitř nepustit.
Zbývalo jen zavolat VB.
Prvotním ohledáním bylo zjištěno, že tělo leželo opřené zády o papírovou krabici s hlavou mírně natočenou na levou stranu a opřenou o linoleum. Bylo přikryto bílým svetrem, mělo mokré vlasy a kolem úst a nosu zhmožděniny se stopami červenohnědé tekutiny. Jakmile ale technici sundali dívce mokré oblečení, kterým bylo tělo přikryté, objevili velkou bodnou ránu na levé straně mezi krkem a hrudníkem. A co hůř, dívenka měla ruce svázané za zády.
Výrazným prvkem místa činu byla totální absence krevních stop a omyté tělo dívenky.
Bohužel pro kriminalisty, tímto omytím pachatel odstranil veškeré stopy a uvrhl tak vyšetřovatele do slepé uličky.
Následná soudní pitva prokázala jako příčinu smrti vykrvácení z mnohačetných bodných ran na levé polovině hrudníku. Všechna poranění byla způsobena ostrým předmětem se značnou silou a razancí. Dívka neměla sebemenší šanci přežít.
Vyšetřování se nejdříve zaměřilo třemi směry na základě možných teorií. Nicméně i přes velké množství svědectví lidí a svědků se policisté nepohnuli ani o píď a podezřelému pedofilnímu vrahovi nebyli o nic blíž na stopě. Teprve až ve chvíli, kdy začali prověřovat osoby v minulosti trestané za skutky pedofilně motivované nebo ovlivněné deviantním chováním, začala na povrch vyplouvat jména možných pachatelů. Jedním z nich byl například i Václav Batěk, který jako sadistický vrah důchodkyně na Olšanském hřbitově díky své velmi nízké inteligenci a vrozené deviaci nešel do vězení. Druhé známé jméno patřilo Milanu Dražanovi, který byl později odsouzen k trestu smrti za vraždu malého chlapce. Nicméně ale zatím žádné tohle jméno k dopadení pachatele nevedlo.
Je potřeba také říct, že mezi podezřelými se na nějakou dobu pohybovala i sousedka, u které byla diagnostikována reaktivní deprese a která malou Moniku očividně neměla ráda. I když byla zadržena a předvedena k výslechu, po několika hodinách ji zase propustili na svobodu. Utíkal tak čas, kriminalisté uvízli na mrtvém bodě a mezitím se odehrála další tragédie.
13.9.1974 byla na základní škole ve Vojtěšské ulici, tedy v samotném historickém centru Prahy, napadena 8letá Kristýnka. Její matka dceru dovedla do školy ke schodišti a rozloučila se s ní. Dívka se sama vydala do učebny svého kroužku, ale ještě na chodbě ji přepadl neznámý muž, přikryl ji oblečením hlavu a zatáhl ji na WC. Zde ji v jedné kabince rdousil a znásilnil. Ve svém odporném počínání byl ale vyrušen jinými žákyněmi a aby nedokázaly otevřít dveře, držel je zevnitř. Když dívky utíkaly pro pomoc, využil situace a utekl.
Na dívku ve vestibulu školy opět čekala její matka a když se setkala s dívkami, utíkaly spolu na záchodky. Zde našly malou Kristýnku ležet v kaluži krve a jen zázrakem živou. Přenesly ji tedy do učebny, položily na lavici a když začala komunikovat, zjistily od ní vše, co se stalo. Po příjezdu policie a záchranné služby byla převezena do nemocnice a díky silnému krvácení z pohlavních orgánů byla ve velmi vážném stavu.
Ohledání místa činu přineslo několik stop a čekalo se na zprávu z nemocnice. Kristýnky utrpěla vnitřní zranění pohlavních orgánů a tím pádem silné krvácení z rodidel. Měla taé otřes mozku, poranění krčního obratle a krevní výrony v obličeji.
Po několika dnech byla Kristýnka schopna výslechu a protože kriminalisté jí zamlčeli skutečnost, že byla znásilněná, dívka byla v domnění, že se stala obětí loupežného přepadení. A co bylo důležité, kriminalistům řekla, že by pachatele poznala.
Přestože se vyšetřování v první vlně začalo orientovat na osoby evidované jako narušené, trestance mající v blízké době nástup do výkonu trestu v Praze na Pankráci, žáky nedaleké zvláštní školy, ale také nedaleké koleje a ubytovny, nebyli kriminalisté na stopě konkrétnímu pachateli a opakovala se stejná situace jako v případě vraždy malé Moniky – ubíhající čas a klesající naděje na usvědčení pachatele.
Pak navíc kriminalisté ztratili spoustu času a vynaložené energie na výmysly jednoho muže.
Když se v srpnu 1974 na policejní služebně ocitl Milan Vébr, bývalý přítel tety zavražděné Moničky, začal vypovídat různé okolnosti týkající se Moničiny smrti. To vše nakonec vedlo k jeho zadržení a on sám vodil kriminalisty za nos necelý rok. Teprve v červnu 1975 se totiž přiznal, že si vše vymyslel, dívku nezavraždil a jeho motivem byla domněnka, že se jej jeho rodiče zřekli. Protože o nich neměl žádné zprávy, došel k tomuto závěru a na ničem už mu tedy nezáleželo. A protože jeho vyjádření působilo značně nelogicky, kriminalisté jeho výpovědi znovu detailně prověřili a prokazatelně později potvrdili, že Vébr opravdu nemohl malou Moniku zavraždit.
Spis byl tedy uzavřen se stanoviskem „pachatel neznámý“, ale jen nakrátko.
26.9.1975 se totiž u stejné základní školy odehrála další vážná událost. Jenže tentokrát pachatel dopaden byl.
Když 12letá dívka nahlásila školnici, že opodál stojí mladík s obnaženým a ztopořeným penisem, zmíněná školnice tohoto muže chytila a vše nahlásila na policii. Z neznámého muže se velice brzo vyklubal Jaroslav Bromovský, který pocházel z Roztok u Prahy a ve svých 19 letech studoval učňák v oboru kuchaře. Když navíc vyšlo najevo, že se jeho vzhled velmi podobá nákresu muže, který v září 1974 znásilnil malou Kristýnku, měli kriminalisté svého podezřelého číslo jedna.
Bromovský sice nejdříve vše popíral, ale stačilo mu pouhých pár hodin a několik šikovně položených otázek kriminalistů – a padlo přiznání ke znásilnění, stejně jako k vraždě malé Moniky.
Po nutných prověrkách výpovědí a rekonstrukcích na místech činů se Bromovský podrobil znaleckému zkoumání. Znalci zkonstatovali, že se jednalo o osobnost psychopaticky polymorfně sexuálně deviantní, a to ve směru exhibicionistckých, sexuálně agresivních, sadisticko-masochistických a pedofilních tendencí. Rozpoznávací ani ovládací schopnosti ale nebyly téměř vůbec snížené, rozhodně tedy věděl, co dělá a mohl se ovládat. Vzhledem k uvedenému bylo velké procento pravděpodobnosti recidivy a případné léčení ústavní formou by muselo být dlouhodobé.
S tímto a dalším materiálem pracoval soudní proces a Městský soud v Praze Jaroslava Bromovského v dubnu 1978 uznal vinným ve všech bodech obžaloby a odsoudil k trestu odnětí svobody v délce 12 let. Přes následná odvolání padl v červnu 1979 rozsudek nový, a to rovných 23 let odnětí svobody s následným ochranným ústavním léčením.
Zdroj : Autorský text s využitím knihy Panoptikum sexuálních vražd
