Článek
Robert se už od dětského věku ke svým vrstevníkům nechoval zrovna standardně – topil holky v rybníce, shazoval ostatní z jedoucích kol, po svém bratrovi dokonce hodil plnou silou láhev vody, a to jen proto, že vyhrál ve hře Člověče, nezlob se…
Navíc měl i sny, kdy klasické pubertální představy doprovázela agrese, výkřiky bolesti a pláč. A protože chtěl tyto představy uskutečnit a sebe tak uspokojit, vydal se Čihák na lov…
V osudný den 11.9. 1986 Šárka Z. skončila na odpolední směně v učební praxi v kuchyni hotelu v centru Prahy a vydala se domů. Celou cestu ji ale sledoval jí neznámý muž. My víme, že to nebyl nikdo jiný než Robert Čihák. On se v Praze nevyznal, protože sem pouze dojížděl na nedaleký učňák na Zeleném pruhu. Ale o co víc se nevyznal v celé Praze, okolí učňáku znal o to lépe… A navíc, jeho IQ mu dovoluje pouze instinktivní pohyb jen ve známých místech…
Když Čihák uviděl Šárku, představil si, jak křičí bolestí a to ho vzrušilo. Proto přidal do kroku a dívku předešel, potom se náhle otočil a uhodil ji do břicha. Jenže bohužel, v této pěsti držel nůž. Dívka tedy vykřikla a pro Roberta by to bylo dokonalé, kdyby její výkřik neslyšela polovina ulice. Začal tedy utíkat směrem k metru. Později vystoupil o pár stanic dál a odjel autobusem domů do Holubic.
V tu chvíli zraněná Šárka vypověděla, že pachatel měl kolem 20ti let, byl blondýn s patkou a vystříhanými vlasy kolem uší. Potom už byla na cestě do nemocnice a při příjezdu už byla v bezvědomí.
Svědci mezitím vypověděli, že zřejmého pachatele oni sami zahlédli. Jejich popis se ovšem diametrálně lišil od popisu zraněné dívky…
Bohužel, Šárka zemřela 13. 9. a při následné pitvě bylo zjištěno, že ostří nože přerušilo břišní tepnu a smrt nastala v důsledku krevní ztráty s následným šokem. Oběť měla navíc poruchu krevní srážlivosti…
O 4 dny později vyšla ve Večerní Praze Šárčina fotografie s popisem události a výzvou. Nicméně i když se ozval jeden svědek, jehož svědectví nejdříve vypadalo velice nadějně, později se ukázalo, že i tohle byla slepá stopa…
Mezitím Čihák žil stejně jako před vraždou. Lítost necítil, nikomu se se svým činem nesvěřil, navíc o jeho deviaci vlastně nikdo nevěděl. Pouze začal být přesvědčený o tom, že přepadat ženy a beztrestně jim ubližovat může i nadále. Nicméně ještě ale v tuto chvíli sváděl v jeho nitru boj strach z dopadení se sadistou uvnitř něj. Tento boj byl zatím celkem vyrovnaný, bylo však jen otázkou času, kdy sadista opět vyhraje a naplno se projeví…
Nicméně měsíce ale plynuly a nastal listopad. 26.11. Čihák dostal ve škole pětku z matematiky a svůj vztek potřeboval vybít…
Potuloval se tedy ulicemi Pankráce a potkal 17letou Evu H. Ta nesla dvě nákupní tašky a Čihák viděl příležitost. Přichystal si tedy do náprsní kapsy u bundy nůž a i když byl velice vzrušený, ještě se snažil ovládat. S Evou nastoupil do výtahu a vyjeli do 3. patra. Dívčin strach Čiháka ještě víc vzrušil, a tak bodl - dvakrát. Bohužel pro něj ale místo do dívky podruhé bodl jen do sebe a hluboce se řízl do levé ruky. Když v tu chvíli akorát zastavil výtah, vyděšená Eva rozrazila dveře a křičela na chodbě o pomoc. Čihák tedy začal utíkat po schodech dolů.
Jenže udělal neskutečnou chybu, když v jednom patře níž zazvonil na jeden byt a poprosil o ošetření. Když byl odmítnut, zkusil to o chvíli později ve vedlejším vchodě. Tento svědek tak později uvedl, že Čihák tvrdil, že byl venku napaden jinými kluky ze sousedství. Muž tedy ránu ošetřil a poslal Čiháka k lékaři.
Výsledkem tohoto útoku byla zraněná dívka s ránou v břiše a plačící pachatel prosící o ošetření.
Nicméně Čihák se i přesto bez větších problémů dostal z místa činu, i když jen nakrátko. Na chodbě domu i ve výtahu bylo mnoho krevních stop a jakmile měli kriminalisté popis pachatele, Čihákovi spolužáci si jeho podobu ztotožnili. Nikdo jej sice oficiálně nenahlásil, ale v jeho okolí se vžila hláška :“Ty vrahu!“
Když kriminalisté vyhlásili po zraněném pachateli pátrání a Robertovi rodiče se jej (zatím ještě žertem) zeptali, jestli to nespáchal on, Čihák v tu chvíli věděl, že moc času na svobodě nemá. Věděl, že mu nepomůže nic, proto se odhodlal k přiznání matce. Ta si Čihákovu verzi vyslechla, počkala na otce a poté jej oba přivezli na policii.
Po přiznání na policii a následném zadržení se Čihák podrobil znaleckému zkoumání. Znalci jej klasifikovali jako sexuálního devianta s agresivním sadismem, ale zároveň také nalezli organické poškození mozku s občasnými epileptickými záchvaty.
Tyto okolnosti měly také vliv na konečnou výši trestu, který činil 4 roky v nápravně-výchovném ústavu pro mladistvé a následná ústavní léčba.
Zdroj:
autorský text inspirovaný knihou Panoptikum sexuálních vražd
