Článek
Hanička byla po operaci očí, a proto v době zmizení nechodila do školy. Jen odpoledne si mohla s dětmi hrát na hřišti. V den zmizení matka na chvíli odešla z bytu, kde na ni měla Hanička čekat. Jenže když se vrátila, Hanička nikde nebyla a nikdo o ní nevěděl…
Po Haničce tedy bylo vyhlášeno pátrání a ozvalo se pár svědků. A především jedna rodina, která přinesla podstatné svědectví. Na policii se totiž obrátila paní Drahokoupilová, která uvedla, že se jí její syn svěřil, že Haničku viděl. Oba byli tedy naloženi do auta a odvezeni na místo. Bohužel, toto místo bylo místo nálezu mrtvého těla…
12letý Tomáš zde pod keřem viděl modré tepláky a ruku zaťatou v pěst. Měl strach jít blíž, takže se k tělu nepřibližoval. Mrtvá dívka se nacházela v areálu nazývaném Podvinný mlýn v pražských Vysočanech. Ležela pod šípkovým keřem, pod tepláky měla do úrovně třísel stažené kalhotky a na zadní straně tepláků byla krvavá skvrna. Za pravým uchem měla bodnořeznou ránu, která vedla až k ohryzku. Druhá rána byla řezná opět v oblasti ohryzku.
Druhý den se psovodi vydali hledat stopy. Našla se levá bota oběti, taška s rozsypanými třešněmi a v neposlední řadě také dioptrické brýle dívky. A protože místo nálezu dívky nebylo místem činu, zanedlouho se našlo i to.
Na otce Haničky čekal převelice těžký úkol – identifikovat svou dceru. A jakmile se tak stalo, v televizi byla odvysílána policejní výzva a prosba veřejnosti o pomoc při hledání vraha.
Mezitím také proběhla soudní pitva, která mimo jiné potvrdila i sexuální motiv – pachatel protrhl hráz mezi genitáliemi a rektem a také malá Hanička po jeho útoku již nebyla pannou… Zůstal navíc i vzorek spermatu…
Kriminalisté tedy směřovali svoje pátrání mimo jiné mezi pacienty psychiatrických léčeben, kteří mohli být v té době na útěku, zajímal je každý deviant…
Byť zatím neměli konkrétního podezřelého, nepolevovali v úsilí a pomalu zužovali okruh kolem skutečného vraha. Ředitel základní školy, kam Hanička chodila, rozdal jejím spolužákům fotografii dívky a prakticky ihned se policistům ozvaly tři dívčiny spolužačky, které ji viděly jít samotnou do Podvinného mlýna. Ozvala se také skupina vysočanských dětí, které si hrály v okolí Haniččiny školy a Vysočanského nádraží. V areálu bývalé truhlárny totiž byla dvě místa, kam děti chodily a říkaly jim bunkry. Tyto bunkry ale zároveň navštěvovali dva kriminálníci.
První z nich, 23letý Roman Burda, byl již 2krát trestán za osahávání malých dětí. V době vraždy podstupoval ambulantní léčbu a do bunkru prý chodil za dvěma kamarády a často zde viděl neznámého cikána s walkmanem. A tohoto cikána viděly několikrát i ostatní děti. Bohužel ale nikdo neznal jeho jméno. Až Hančin bratranec vypověděl, že Hanka do třešňovky chodila vždy jen s někým, protože se strašně bála cikána, který chodil za sousedkou, která bydlela ve stejném domě jako Hančina babička.
Když později Burda podle fotografie označil neznámého cikána, stal se z něj Zdeněk Moré…
Ten poprvé vypovídal jako svědek a ihned popřel, že by dívenku znal. A protože kriminalisté zatím neměli konkrétní důkazy, které by Morého spojovaly s činem, přikázali mu, aby se dostavil k výslechu i druhý den. Ten to ochotně slíbil, jenže jak vyšel ze služebny, přepadly jej myšlenky na sebevraždu. Doma tedy napsal dva dopisy, sbalil si nějaké jídlo a walkmana s kazetami a zmizel.
Zhruba v té době se také kriminalistům podařilo zjistit totožnost chlapce, o kterém mluvil Tomáš, nálezce mrtvoly. Tento chlapec se později svým svědectvím stal rozhodujícím článkem v Morého usvědčení. Tomu napomohly také odpovědi, byť kusé, Morého milenky, která byla ve stálé evidenci obvodního psychiatrického oddělení.
Jenže, jak víme, Moré k dalšímu výslechu nepřišel… A policisté šli pro něj…
V jeho domě si ve schránce všimli papírů – byly to právě ty napsané dopisy. Mimo jiné v nich popíral účast na smrti malé Haničky a rozhodl se odejít z tohoto světa, kde mu všichni usilují akorát o nepříjemnosti…
Dva dny o něm nikdo nevěděl, až se objevil v zaměstnání a chtěl výplatu. Když mu mistr řekl, že ho hledal policista, který měl nad ním dohled, Moré řekl, že za ním z práce pojede. A světe div se – opravdu na kriminálku došel…
Tvrdil, že odjel z Prahy do Děčína, kde bydlí jeho babička. Nicméně protože si uvědomil věc, kterou provedl, vrátil se zpátky do Prahy.
A za chvíli se přiznal k vraždě malé Haničky…
Putoval tedy do vazby a druhý den se měl konat další výslech, tentokrát s obhájcem. A co se nestalo? Moré kompletně odvolal svoje původní přiznání. A samozřejmě to zdůvodňoval tím, že mu policista vyhrožoval násilím. Všechny detaily k vraždě si tedy vymyslel a nůž odhodil z mostu přes říčku Rokytku, kde také došlo k prověrce výpovědi.
Moré se sám zaplétal do svých lží, protože ve výpovědi s obhájce nejdříve tvrdil, že v třešňovce žádný nůž neměl. A při zmíněné prověrce policistům řekl, kde mají magnetem pátrat, kde přesně jej odhodil. A o pár minut později, když byl nůž vyloven, policistům řekl : „Tu holku jsem zabil.“
Při následném výslechu opět doznával, přiznával a vysvětloval okolnosti, proč přiznání odvolal a zase přiznal. Nutno podotknout, že jeho obavy stran chování spoluvězňů byly oprávněné – rozkradli mu zásobu cigaret a dalších věcí. Také byl silně zmlácen a zkopán a jen se štěstím jej nezabili…
Během vyšetřování se ještě objevila spousta dalších verzí a svědectví, že Moré nemůže být vrahem, ale všechna dřív nebo později kriminalisté vyvrátili.
Moré byl také podroben znaleckému zkoumání a blížil se čas soudu. Forenzní posudek Morého klasifikoval jako člověka se stálou duševní poruchou v podobě polymorfní psychopatie s rysy mimo jiné agresivity nebo nezdrženlivosti. Trpěl také sexuální deviací typu pedofilie se sexuálně agresivními prvky. Ovládací schopnosti byly v době vraždy sníženy pouze mírně k vraždě, ale podstatně ke znásilnění. Rozpoznávací schopnosti ale zůstaly plně zachovány. Neexistovala reálná možnost změny sexuální deviantní orientace, případná kastrace by nebyla řešením, pouze by tlumila sexuální pud.
Následný soudní proces u Městského soudu v Praze byl rychlý a jasný – Zdeněk Moré byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti. Ihned padlo odvolání a jednání bylo nařízeno na leden 1990. Jenže se změnila politická situace v zemi a Nejvyšší soud tak byl v rozsudku mírnější, spis vrátil zpět k Městskému soudu a nařídil nové projednání.
Další proces tedy Zdeňka Morého odsoudil k doživotnímu trestu odnětí svobody. Ten se opět odvolal a odvolací soud vynesl konečný rozsudek. Ten zněl 25 let ve 3. nápravně výchovné skupině a následný výkon sexuologického ochranného ústavního léčení.
Zdroj : Autorský text inspirovaný knihou Panoptikum sexuálních vražd
