Článek
Je mi jasné, že o svátečním dni se tohle nebude nikomu moc příjemně říct. Někdo možná dokonce řekne, že jsem pesimista a depresivní cynik. Ve skutečnosti však promlouvám jen ze včerejší osobní zkušenosti, jejíž realitu si nechce skoro nikdo připustit.
Vyklízení pozůstalosti: Někomu to bylo drahé, ale nyní to jen překáží
Pokud už chodíte nějakou dobu po tomto světě, nejspíš už jste měli zkušenost s nějakým tím úmrtím v rodině. Jakmile se vyřídí pohřeb, pozůstalost a další formality, přichází čas vstoupit na území, které ještě nedávno patřilo někomu jinému.
Najednou vidíte všechny věci, které vám byly drahé a máte na ně pozitivní vzpomínky.
Nutno ale dodat, že takových věcí bude (pravděpodobně) procentuálně méně než těch ostatních, které by šlo označit za bezcenný bordel. (Někdy se to opravdu nedá klasifikovat nějak jinak.)
- Vyvalí se na vás spousta starých papírů, katalogů a prodejních letáků.
- Budete se přehrabovat v hromadě mikrotenových pytlíků a plastových krabiček, protože ty se přece mohou ještě hodit. (Nebo ne?)
- Budete čelit krabici plné starých CDček a DVDček, která už jsou k ničemu. Zvlášť, když je nemáte na čem přehrát.
- Začnou na vás vypadávat jiné předměty dle vaší fantazie, které se často spojují s tím, co měl dotyčný rád a na co si potrpěl. (Nekonečně mnoho bavlnek, odložených bonboniér, které mu někdo někdy přinesl a které nejedl, protože si je chtěl nechat na památku, staré perníčky z pouti atd.)
Tohle tu zůstane i po nás
Ano, přímé setkání s takovou situací člověka často donutí k tomu, aby si postavil věci do určité perspektivy.
- Věci, i ty lepší, by se měly používat, protože až budete mrtví, už si je moc neužijete a do hrobu si je stejně neodnesete.
- Že je důležité mít ve věcech pořádek, protože nechcete jednou děsit někoho, kdo po vás bude uklízet, tím, jaká nepříjemná překvapení po vás může najít.
- Že to, co je teď moje/vaše, bude jednoho dne někoho jiného. Majiteli svých věcí, nemovitostí a osobních předmětů jsme jen na chvíli.
- Že možná po sobě můžete nechat velké umělecké/technické dílo, důležitý objev nebo dobře vychované děti, ale ta hora věcí, které po sobě necháte, to asi do velké míry předčí. (A někdo si bude muset dát hodně velkou práci ji po vás uklidit.)
- Že si vás za dvě generace stejně už nebude skoro nikdo pamatovat, nehledě na to, jak velkým pocitem vlastní důležitosti v tento moment trpíte. (Pokud nevěříte, zkuste mi říct, jak se jmenovali a co dělali vaši praprarodiče ze všech rodinných větví.)
Není to nadávání na předky, ale jednoznačný fakt
Tohle všechno nepíšu proto, že bych neměla své předky ráda. Naopak, některé z těch, o kterých tu mluvím, jsem měla ráda (možná) až moc.
Faktem ale je, že věci, které už dnes máte doma, jsou technicky vzato bezcenné a jednoho dne tu po vás zůstanou. Tak s nimi alespoň nakládejme tak, aby si naši budoucí pozůstalí nemuseli jednoho dne říkat, co jsme jim tu nechali.
*Přemýšlet a mluvit o smrti by mělo být mimochodem normální, protože před ní nikdo z nás neuteče.
