Článek
Boj o známkování a různé formy hodnocení probíhá už několik let. Ale víte co? Ve finále je úplně jedno, jak bude systém známkování pokračovat, protože osobně se domnívám, že na něm vůbec nesejde. A ráda vám hned vysvětlím proč by vám kvůli každé trojce, kterou vám dítě přinese domů, neměla praskat cévka.
Nejde o skutečné znalosti, ale o něco jiného
Možná jste i vy propadli dojmu, že inteligentní a šikovní lidé, kteří se v životě neztratí (a mají před sebou hvězdnou budoucnost) mají ve škole jen samé jedničky. A že kdo je trojkař, je přinejmenším lajdák a skončí někde za kasou za pár šupů. (Pokladní mi to snad odpustí, tím rozhodně nechci znevažovat jejich prospěch ani snižovat jejich důležitost, jde pouze o příklad.)
Ve skutečnosti je to ale past, protože známkování o člověku prozrazuje něco úplně jiného.
- Jak moc je dítě sympatické tomu, koho učí.
- Jak moc dobře dokáže poslouchat a dělat to, co se po něm chce.
- Jak moc dobře si umí zapamatovat něco, co po písemce stejně pustí z hlavy.
Rozhodně to ale neznamená, že takový člověk vyniká v kritickém myšlení, nebo že je inteligentnější. Prostě je jen lepší v plnění zadaných instrukcí. (Což je účel. Zaměstnavatel potřebuje přiměřeně inteligentního pracovníka, který zvládne svoji práci, ale nebude se moc ptát.)
Proč trojkař nemusí být hlupák
Samozřejmě platí, že stejně, jako nelze házet do jednoho pytle všechny jedničkáře a dvojkaře, mezi kterými jsou i opravdu inteligentní a přemýšliví jedinci, ani trojkaři, čtyřkaři a pětkaři nemusí být za všech okolností géniové v přestrojení.
Jak ale poznat, že by mohli být?
- Mohou mít zájem o spoustu jiných věcí a jejich fungování. (Mimo to, co jim nejde a k čemu celkem logicky moc neinklinují, protože je to často vůbec nezajímá.)
- Kladou otázky.
- Rádi čtou, nebo se věnují jiné náročnější/umělecké činnosti.
- V tom, co je baví, jsou disciplinovaní a věnují tomu hodně času.
- Mohou mít vyhraněnější povahu, která se tak úplně nesnese s autoritou. Takže mohou mít horší prospěch už jen proto, že si s učitelem nerozumí.
O co tady ve skutečnosti jde
Možná přemýšlíte o tom, jaký má tenhle článek pointu. Nebojte, hned se k ní dostaneme.
- Plnit zadané úkoly a na nic se neptat, případně nic nezpochybňovat, není známkou toho, že si člověk bude vědět v budoucnosti rady a bude úspěšný.
- Ten, komu něco nejde, často najde pomocné mechanismy, jak i přes neúspěch zůstat relevantní v systému, který mu není nakloněn.
- Že jedničkáři se často kriticky bojí udělat jakoukoliv chybu. To je ale pro osobní rozvoj a budoucí úspěch naprosto nezbytné.
- Že není moudré někoho nekriticky následovat jen proto, že řekne, že je autorita.
- Že těžko očekávat velké věci od někoho, kdo je celý život veden ke konformitě. (A je za ni také často odměňován.)
Nyní tedy přichází důležitá otázka: Jsou za všech okolností dobré známky ve škole opravdu tak důležité?
*Přiznávám, jako bývalý trojkař, který však dokázal oproti sourozenci jedničkáři vystudovat vysokou školu, mohu být v tomto článku poněkud předpojatá. :)
**Při psaní jsem také čerpala z dlouhodobě vysledovaných obav sourozence riskovat a dělat chyby, a to i v jeho kariérním životě.
