Článek
Stál jsem v její kanceláři s pocitem, že bych měl odejít, že tahle chvíle už je příliš dlouhá a příliš nabitá významy, které neumím uhlídat. V hlavě mi běžely seznamy důvodů, proč to nejde, proč by to mělo zůstat jen u náznaků a pohledů, ale žádný z nich neměl dostatečnou váhu, aby přebil to, co se mezi námi začalo odehrávat beze slov.
Podívala se na mě způsobem, který už nebylo možné zaměnit za náhodu nebo zdvořilost. V jejím klidu bylo cosi provokativního, jako by přesně věděla, co se mi honí hlavou, a rozhodla se mi to nijak neusnadnit. Udělala pár kroků ke mně, pomalu, s jistotou, která mi brala půdu pod nohama, a já si uvědomil, že ustoupit by teď bylo mnohem těžší než zůstat.
Říkal jsem si, že bych měl něco říct, aspoň naznačit hranici, kterou ještě nechci překročit, ale slova se mi zadrhla někde mezi myšlenkou a dechem. Vnímal jsem každý její pohyb, drobné gesto, změnu v postoji, a cítil jsem, jak se ve mně rozbíhá cosi, co připomínalo lavinu — pomalou na začátku, ale o to nebezpečnější, když se jednou dá do pohybu.
Když se ke mně přiblížila natolik, že jsem cítil její parfém, došlo mi, že se vlastně ani nesnažím ji zastavit. Naopak, moje ruka se pohnula dřív, než jsem si to stačil rozmyslet, a ten dotek už nebyl váhavý ani náhodný. V ten okamžik se mezi námi rozjela neviditelná mechanika, známá z příběhů, kterým jsem se dřív spíš pousmíval, a teď jsem byl jejich součástí, bez ironie a bez odstupu.
Všechno se odehrávalo rychleji, než jsem čekal, a zároveň s podivnou samozřejmostí, jako by si těla pamatovala něco, co hlava teprve doháněla. Myšlenky na to, kde jsme a co se může stát, se mísily s naléhavostí přítomného okamžiku, který nepřipouštěl odklad. Část mě panikařila, zatímco jiná se té panice smála a nechávala se jí unášet.
Její blízkost na mě doléhala fyzicky, mnohem silněji, než bych čekal, jako by se prostor mezi námi zmenšil na minimum a všechno ostatní přestalo existovat. Cítil jsem teplo jejího těla, jeho nepatrné pohyby, a vnímal jsem, jak na to moje reaguje způsobem, který se nedal umlčet rozumem ani vůlí. Krev mi proudila rychleji, soustřeďovala se tam, kde se soustředit neměla, a já si s neklidem uvědomoval, že moje tělo je v tomhle okamžiku mnohem upřímnější než mysl, která se ještě zoufale snažila držet krok.
Hlavou mi probleskovaly myšlenky, že bych měl zpomalit, že bych měl odejít, ale byly slabé a roztříštěné, zatímco instinkt byl ostrý a naléhavý. Bylo v tom cosi primitivního, nezkroceného, pocit, že se ve mně probouzí něco, co se nechce ptát ani čekat. Každá další vteřina, kdy jsem cítil její dech a její přítomnost tak těsně u sebe, mě přibližovala k bodu, odkud už není návratu, a já věděl, že pokud se něco nestane teď, zlomí se to ve mně samo.
Právě ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že svět kolem nás zmizel, zazněl z chodby tlumený zvuk kroků a vzdálený hlas. Ten návrat reality byl prudký a nečekaný, jako studená voda. Ztuhli jsme, každý pohyb najednou získal novou váhu, a mně došlo, jak blízko jsme byli tomu, aby se všechno prozradilo.
Na okamžik jsme stáli v naprostém tichu, naslouchali a čekali, jestli se dveře otevřou. Nic se nestalo, kroky se vzdálily a napětí se pomalu uvolnilo, ale zůstalo viset ve vzduchu, těžké a sladké zároveň. Podívala se na mě s výrazem, ve kterém bylo pobavení i výzva, a já si uvědomil, že tohle nebyl konec, ale teprve začátek něčeho, co se už nedá jednoduše zastavit.
