Hlavní obsah

Už to nebylo o náhodě. Moment, kdy jsme se znovu setkali, byl příliš přesný

Foto: Tom Březina

Ten okamžik, kdy jsme se za několik dní znovu setkali, byl příliš přesný, příliš klidný na to, aby se dal považovat za shodu okolností. Stála tam, opřená o stůl.

Článek

S pohledem, který se mi ani nesnažila skrýt, a mně došlo, že mě celou dobu sledovala stejně pozorně, jako jsem já sledoval ji. Jen s tím rozdílem, že ona se v tom neztrácela.

Nepřiblížila se hned. Nechala mezi námi prostor, dost velký na to, aby byl cítit, dost malý na to, aby byl nesnesitelný. Každý můj pohyb jako by vyhodnocovala, vážila, a pak se sotva znatelně usmála, když pochopila, že už dávno nejsem schopen ustoupit. Ten úsměv nebyl laskavý. Byl vědomý.

Když konečně udělala krok ke mně, nebylo v tom váhání. Její tělo se dostalo nebezpečně blízko, natolik, že jsem cítil teplo i napětí, které z ní vyzařovalo, a zároveň cosi vlhkého a těžkého v ovzduší, co nebylo jen představou. Dotkla se mě záměrně tam, kde to nemohlo zůstat bez odezvy, a ten dotek byl krátký, přesný, jako varování i slib zároveň.

Zadržel jsem dech, tělo reagovalo dřív než hlava, a v tom zmatku jsem si poprvé jasně uvědomil, že nejde jen o touhu. Byla v tom moc. Hra, kterou rozehrála, byla postavená tak, abych se v ní ocitl dřív, než si stihnu uvědomit pravidla. Nechala mě v tom okamžiku napnutého, téměř bolestně bdělého, a pak se odtáhla o zlomek vteřiny dřív, než bych to nevydržel.

Naklonila se ke mně tak blízko, že jsem cítil její dech, pomalý a klidný, zatímco můj byl roztěkaný a zrychlený. Nic neřekla. Nemusela. Stačilo to ticho, ve kterém bylo jasné, že ví přesně, co se se mnou děje, že vidí každý detail mojí reakce a že ji to nepohoršuje — naopak.

Zvuky z chodby se vrátily, tentokrát blíž, ostřeji, a ten kontrast mezi hrozbou přistižení a jejím naprostým klidem mě rozložil víc než cokoliv předtím. Přitiskla se ke mně jen natolik, aby mě udržela na hraně, aby mi dala pocítit, že kdyby chtěla, stačil by jediný pohyb a všechno by se zlomilo. A pak ustoupila.

Zůstala po ní stopa tepla, neklidu a vlhkého napětí, které se mi zařezávalo pod kůži. Dívala se na mě naposledy, pomalu, beze spěchu, jako by si mě ukládala do paměti, a mně došlo, že tohle setkání nebylo o tom, co se stalo — ale o tom, co teprve přijde. A že až se to stane, nebude to už na mém tempu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz