Globální katastrofa zničila svět. Opravdu?

Ano, i tak by mohl vypadat svět po globální katastrofě. Každý může mít vidění takového světa ve svých vlastních představách nastaveno úplně jinak. Ale jak by to vypadalo ve skutečnosti, to snad nikdo z nás vědět asi vlastně vůbec nechce.

Přesto jde o svým způsobem často tematicky autory vyhledávaný námět pro jejich knihy. Kdo ze spisovatelů je ve svých představách blíže „skutečnosti“, to opravdu posoudit nelze. Co ale bezpochyby čtenář posuzovat může, je forma, literární zpracování jako takové, nápaditost, napětí, jazykové (stylistické) umění a to, co knihu knihou dělá.

McCarthy v románu Cesta stroze a lapidárně líčí svět po globální katastrofě - přesně domýšlí jeho podobu i jednání přeživších ve světě, kde z někdejší civilizace nezůstalo téměř nic. Děj Cesty tvoří putování otce a syna pustou, bezútěšnou krajinou, trvale zakrytou příkrovem mraků. Poutníci směřují k moři, vedeni neurčitou nadějí, jejíž chatrnost si dobře uvědomují. Většinu času hladoví, přespávají v lesích a pod mosty, vyhýbají se lidem, protože od těch, co přežili, se nedá čekat nic dobrého. Otec vynakládá veškeré úsilí na to, aby syna před světem uchránil a dovedl k cíli, protože tento úkol je to jediné, co má ještě smysl. A možná nejen pro něj samotného.

A v tomto směru nelze říci nic jiného, než že román Cesta amerického spisovatele Cormaca McCarthyho v tomto směru jednoznačně vyniká. Je možná symbolické, že autor vypráví příběh, v němž jsou hlavními hrdiny otec a syn, „nositelé ohně“, ti, kteří z rodiny přežili, vícegenerační hrdinové, kdy otec si klade za cíl chránit svého potomka, žít pro něj a s ním, putovat v naději na lepší život někde daleko u moře, kde snad půjde žít lépe, kde nebude nouze o živiny, o hodné lidi o trochu toho slunce a plnohodnotnějších dní a nocí. Ale je tu vůbec takováto část světa, nebo jde jen o naději, ale nic skutečného a hmatatelného? Nebude i na konci jen pustá a bezútěšná krajina prakticky bez života?

Hledání s sebou navíc pochopitelně přináší i nutnost zajišťování jídla, pití, stejně jako oblečení, bot či něčeho, čím půjde chodidla obalit, stejně jako ohně, tepla, bezpečí, včetně snahy udržovat si v tomto zhýralém světě v rámci možností i co nejlepší zdraví. A to je pro oba hlavní protagonisty Cesty čím dál těžší úkol. Každopádně je až neuvěřitelné, že i po devíti letech od katastrofy otec a syn fungují, nacházejí v opuštěných domech a statcích staré a jedlé zavařeniny, konzervy či třeba nápoje…

McCarthy naprosto dokonale dokázal touto dystopickou novelou vtáhnout čtenáře do děje, čemuž výraznou měrou pomáhal nejen obsah samotný, ale rovněž forma, kratší úseky bez kapitol, relativně úderné větné konstrukce, jednoduché dialogy mezi protagonisty, jejich myšlenkové pochody, místy „přepínání“ mezi první a třetí osobou… Mezi řádky se navíc skrývá i další podstata románu - podtext moralistní, místy s biblickými prvky, řádky plné strachu, úzkosti, obav, ale i radosti nad „poklady“ v podobě jídla, čisté vody, oblečení, které otec a syn nacházejí.

Za mě se nedá divit, že za tento román obdržel Cormac McCarthy v roce 2007 Pulitzerovu cenu. Cesta je naprosto fascinující četbou, už nyní ji směle mohu řadit mezi knihy, které budu počítat za ty absolutně TOP. Za mě je velmi dobře, že nakladatelství Argo opětovně vydává díla Cormaca McCarthyho a přibližuje tohoto skvělého spisovatele českému čtenáři, za to velký dík.

Na exkurs do světa po globální katastrofě pozval své čtenáře v románu Cesta americký spisovatel Cormac McCarthy. Kniha ve flexi vazbě má celkem 192 stran. Z anglického originálu The Road, vydaného roku 2006 nakladatelstvím Alfred A. Knopf v New Yorku, ji přeložil Jiří Hrubý. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2019, a to jako vydání druhé, opravené - dotisk. Knihu Cesta Cormaca McCarthyho mi k recenzi poskytlo nakladatelství Argo, za což děkuji.