Morové noci: Držitel Nobelovy ceny Pamuk si definitivně získal české čtenáře

Mé první setkání s Orhanem Pamukem. A musím podotknout, že příjemné. V knize Morové noci totiž čtenář lačný zajímavého „literárního výletu“ dostává prakticky vše, co si může přát.

Najdete v něm vše. Historický román, detektivní zápletku, politiku, náboženství, romantiku, zákulisní politické boje, revoluce, kontrarevoluce, eskalující problémy s epidemii smrtícího a z historie nám známého dýmějového moru, karanténní opatření a jeho mnohdy přetěžké vymáhání, boj o samostatnost a nezávislost, lyrické i epické části… Mohl bych klidně pokračovat dále v tomto výčtu, což ale i s ohledem na vás, čtenáře, nechci.

Pamuk ale určitě není úplně jednoduchý autor pro každého čtenáře. Některé pasáže se čtou prakticky zcela samy, jiné jsou trochu složitější a vyžadují více čtenářovy pozornosti.

Velmi typickými jsou pro tureckého autora složitější a delší souvětí, místy kostrbatější větná kostra, čímž mnohdy donutí čtenáře číst některé úseky i vícekrát, aby si byl naprosto jíst autorovou myšlenkou, záměrem.

Ať už tak, či onak, jde o velmi zajímavý exkurz do začátku 20. století, do života křesťanů i muslimů, mezi bohaté vyvolené i mezi chudinu.

Istanbulský rodák Pamuk má evidentně široké spektrum znalostí, z čehož bezesporu vycházel a výsledkem je tak komplexní historický román, který má velký přesah i do současnosti. Ať už například zmíněným soužitím křesťanů s muslimy, epidemií a karanténou, případně potenciálním válčením a snahami o nezávislost a autonomii.

Autorův výborný vypravěčský a popisný talent je znát z každé věty i souvětí, z každé strany jeho románu.

Když popisuje, co ze zářivého a nádherné kvetoucího a živoucího ostrova udělala morová nákaza a toliko mrtvých, že se při pohledu na hlavní město Arkaz z loďky člověk dívá na smutné a zamračené město, kde se nic nepohne, bez živáčka, na město, které mělo náhle olověně šedivou barvu, jako by se z něj vytratil život, má čtenář až pocit, že ten rozdíl vidí sám.

Je samozřejmé otázkou, nakolik je celkově zajímavý Pamukův vypravěčský styl ovlivněn překladem, na druhou stranu je ale bezesporu nevšední, a to včetně občasné komunikace s čtenářem ve stylu „čtenář už z úvodu naší knihy ví“ nebo “jak si naši čtenáři jistě již sami domysleli”…

Anotace (Argo):

Píše se rok 1901 a k ostrovu Minger – „perle východního Středomoří“ ležící kdesi mezi Krétou a Kyprem – se pod rouškou tmy blíží neohlášená loď. Na palubě vedle princezny Pakize, dcery sesazeného osmanského sultána, a jejího manžela doktora Nuriho cestuje také hlavní hygienik Bonkowski. Každý z nich má zvláštní poslání, ale ne všichni ho budou moci naplnit. Nad zdánlivě idylickým krajem, který s oblibou zobrazují romantičtí umělci, se stahují temná mračna. Šíří se zvěsti o moru – zvěsti, jež je třeba v zájmu udržení moci ututlat. Jenže morová nákaza má čím dál víc obětí a není zdaleka jediná, kdo na Mingeru zabijí.

Snahy o zavedení racionálních vědeckých metod narážejí na fatalistický odpor vůči protiepidemickým nařízením a zároveň se vyostřuje etnické napětí mezi Řeky a Turky, mezi křesťany a muslimy. Když pak Francouzi a Angličané uvalí na ostrov blokádu, aby se nákaza nedostala do Evropy, ospalá osmanská provincie, dokonale odříznutá od okolního světa, se náhle probere z letargie a stává se dějištěm divokého víru událostí: pučů a protipučů, boje modernistů s náboženskými fanatiky, rychlého střídání státních forem i překotného budování nového mingerského národa.

Ve svém rozsáhlém, vrstevnatém a nesmírně podmanivém románu Pamuk jako ve vypouklém zrcadle zobrazuje nejen osmanskou společnost na přelomu století, ale i grotesknost vytváření oslavných národních historií a mýtů.

Pamuk hlavním hrdinům svého románu Morové noci rozhodně nic neulehčil, když jim „dal do vínku“ nejen boj proti zákeřnému moru, ale rovněž je zapojil i do dalších úskalí politiky, diplomacie, vlastních úspěchů i tragédií, často s prvopočátkem v eskalující morové epidemii.

Možná i - nebo právě proto - je jeho román celistvým historicko-dokumentárním dílem plným hrdinských činů i řady přehmatů, což jeho hrdiny činí obyčejnými smrtelníky.

Román Morové noci má celkem 672 stran. Z tureckého originálu Veba Geceleri, vydaného nakladatelstvím Yapi Kredi Yayinlari v roce 2021, přeložil opravdu výborně Petr Kučera. Ilustraci na obálce má na svědomí sám Orhan Pamuk. Grafickou úpravu a sazbu zajistil Tomáš Cikán. Jako vydání první román vydalo nakladatelství Argo v roce 2025.

Orhan Pamuk v tomto svém historickém románu nešetřil sarkasmem ani hlavními postavami, kterých v Morových nocích bylo poměrně velké množství, byť jich spousty postupně odcházely, ať už vinou epidemie moru, politickými převraty apod. Svým způsobem román naplnil politikou, láskou, šílenstvím, sarkasmem i tragičností a humorem života i smrti.

Troufám si říci, že ve stylu Orhana Pamuka se mi mezi řádky vybavují i jiní velikáni literárního světa, ať už jde například o Victora Huga, Alexandry Dumase staršího i mladšího či třeba Honoré de Balzac.

Jeho historická sonda na fiktivní ostrov Minger ve východním Středomoří a do Osmanské říše na začátku 20. století určitě nenechá čtenáře na pochybách, že Pamuk, který v roce 2006 získal Nobelovu cenu za literaturu, je další ze zahraničních autorů, kteří si našli a budou nacházet cestu k českému obecenstvu.