V Praze prodával Západ. V Aspenu Východ

V prosinci 1997 zářil nad Aspenem jeden z nejdražších domů v Coloradu. Viktor Kožený do něj pozval stovky hostů, nechal zpívat Natalie Cole a servíroval kaviár, šampaňské a vína, jejichž cenu většina lidí neznala ani z vinných lístků. Mezi hosty byli lidé z Wall Street, celebrity i jeho bohatí sousedé z Red Mountain. Vypadalo to jako večírek člověka, který už vyhrál; ve skutečnosti tam Kožený rozehrával další obchod. Českou privatizaci už Američané koupit nemohli. Nabídl jim její pokračování – tentokrát v Ázerbájdžánu.

Peak House stál na Red Mountain nad Aspenem a Viktor Kožený za něj v červnu 1997 zaplatil v hotovosti 19,7 milionu dolarů. V té době šlo o nejdražší známý prodej rezidenční nemovitosti v Coloradu. Koženému bylo čtyřiatřicet.

Dům nekoupil proto, aby v něm nenápadně trávil zimu. Osobně řídil rekonstrukci za miliony dolarů, vybíral barvy a odstíny, nechával pořizovat nábytek a umělecké předměty. Pro manželku vznikla tělocvična, pro děti herna, pro jeho společnici vlastní apartmá. Do horského svahu nechal vyhloubit doutníkový pokoj. Soudní spisy později zaznamenaly také tajné skrýše.

Nebyla to první luxusní nemovitost, do níž Kožený vstoupil s podobnou razancí – v londýnské Belgravii koupil za 12,5 milionu liber šestipodlažní dům na Eton Square, který před ním vlastnil Andrew Lloyd Webber. Následně nechal interiér radikálně rozebrat včetně mramorových podlah a bazénu; přestavbu nikdy nedokončil. Když později o nemovitost přišel, prodala se zhruba za polovinu částky, kterou za ni zaplatil.

Peak House však měl ještě jinou funkci: v prosinci 1997 se v něm konal večírek, který zůstal součástí aspenské společenské mytologie. Zdroje se rozcházejí v přesném počtu hostů, shodují se však v tom, že šlo o stovky lidí. Zpívala Natalie Cole, mezi hosty se objevovala jména jako Ivana Trump. Teklo drahé víno a šampaňské, podával se kaviár. Kožený se pohyboval mezi lidmi, kteří spravovali nebo vlastnili peníze v úplně jiné kategorii než drobní čeští držitelé kupónových knížek.

Pozdější americká federální obžaloba popsala účel večírku mnohem sušeji: Kožený tam získával americké investory. Aby bylo pochopitelné, proč ho poslouchali, je potřeba vrátit se do Prahy.

Začátkem devadesátých let přišel Viktor Kožený do Československa s něčím, co mělo v tehdejší zemi mimořádnou cenu: se západní aurou. Emigroval jako mladík, žil v Německu a Spojených státech a roku 1989 získal na Harvardu bakalářský titul z ekonomie. Krátce po návratu založil Harvard Capital & Consulting.

Harvard v názvu nebyl náhoda.

Samotná univerzita už počátkem roku 1992 veřejně upozorňovala, že s Koženého společností nemá nic společného a použití svého jména neschválila. Její právní zástupce říkal, že lidé mohou být reklamou uváděni v omyl a že firma těží z pověsti univerzity.

V Československu však ten zvuk fungoval. Země právě převáděla obrovskou část státního majetku do soukromých rukou a miliony lidí poprvé v životě slyšely slova jako akcie, investiční fond nebo kapitálový trh. Kožený jim nabídl něco mnohem srozumitelnějšího: svěřte nám body z kupónové knížky a dostanete desetinásobek.

Účinek byl mimořádný: Washington Post v únoru 1992 popisoval, jak osmadvacetiletý absolvent Harvardu téměř přes noc proměnil vlažný zájem o kupónovou privatizaci v investiční horečku. Harvardským fondům svěřily své body statisíce lidí.

Koženého jméno tehdy ještě neneslo stigma, které s ním spojujeme dnes; Václav Klaus o něm v první polovině devadesátých let pronesl své zlopověstně známé „více takových Kožených“. Ještě v dubnu 1997, pouhé dva měsíce před koupí Peak House, svůj starší výrok ve Sněmovně nepopřel a mluvil v souvislosti s Koženým také o české závisti vůči člověku, který usiluje o úspěch a dosáhne ho.

Míru jejich skutečné osobní blízkosti není potřeba přeceňovat; pro veřejnost tehdejší doby fungoval obraz. Harvard. Amerika. Sebevědomý mladý finančník. Politická a společenská společnost, v níž se pohyboval. V Praze prodával Kožený mytický Západ.

Jeho česká stopa mezitím rostla daleko za hranice Harvardských fondů. Jedním z nejvýraznějších příběhů byla Československá námořní plavba. Vnitrozemské Československo si během socialismu vybudovalo oceánskou obchodní flotilu, která po změně režimu dál fungovala a vydělávala.

V roce 1995 měla Česká námořní plavba sedmnáct velkokapacitních lodí, zaměstnávala kolem tisíce českých a slovenských námořníků a vykazovala hrubý zisk přes 200 milionů korun. Firmy spojené s Koženým společnost postupně ovládly. Během několika následujících let byly lodě rozprodány. Česká televize později v dokumentu Námořníci bez lodí popsala, jak byla fungující a zisková flotila po privatizaci postupně rozprodána, až v roce 1998 nezbyla jediná loď.

Československo nemělo moře; mělo však oceánskou flotilu. Koženého éru nepřežila.

V té době už Kožený hleděl jinam – velká česká privatizační příležitost už proběhla. Na východ od ní zůstával svět, kde se měl teprve rozdělovat státní majetek v měřítku, proti němuž působila česká kupónová privatizace skoro jako generální zkouška.

Ázerbájdžán vyhlásil privatizační program v polovině devadesátých let. Mezi státními podniky, o jejichž budoucnosti se spekulovalo, byla také ropná společnost SOCAR. To byl jiný kalibr.

Kožený začal prostřednictvím svých společností Minaret Group a Oily Rock shromažďovat privatizační vouchery a opce. Do Baku se podle důkazů předložených později americkému soudu dopravovaly soukromými letadly miliony dolarů v hotovosti. Celkem tam bylo takto dopraveno přibližně 200 milionů dolarů.

Kožený potřeboval další investory – a tady se celý mechanismus obrátil. Čechům prodával zkušenost s kapitalismem; Američanům zkušenost s privatizací.

V Aspenu už Harvard nebyl magické slovo; lidé, které Kožený potřeboval, chodili na Harvard, Yale nebo Princeton sami, případně tam posílali děti a spravovali univerzitám peníze. Kožený však měl něco exotičtějšího: měl Prahu. Dokázal o sobě vyprávět jako o člověku, který už jednou pochopil historický okamžik rychleji než ostatní, vstoupil do postsocialistické privatizace a vydělal na ní obrovské peníze.

Jeho pověst přitom nebyla bez varovných signálů; časopis Fortune ho už roku 1996 nazval Pirátem z Prahy. Americký investor Frederic Bourke článek znal a probíral Koženého minulost se svými právníky; současně na něj působily mimořádné výnosy, které Kožený v Česku vytvořil. Při získávání dalšího investora Bourke dokonce připomínal, že Kožený nebyl za své české jednání odsouzen. Jeho česká minulost se později stala součástí obžaloby celé kariéry; v Aspenu se však ještě dala prodávat jako její výsledek.

Kožený prodával svou českou minulost – v Praze prodával Západ, v Aspenu Východ.

Peak House se pro tento obchod hodil dokonale. Kožený tam v prosinci 1997 shromáždil stovky lidí; někteří byli potenciální investoři, jiní celebrity, sousedé nebo společensky atraktivní hosté. Každý viděl ostatní. Nikdo z hostů nemusel vědět, proč tam ti ostatní jsou – stačilo, že tam byli.

Krátce po večírku následovaly investiční schůzky, mnohé přímo v Peak House. Aspenský rezident Aaron Fleck Koženého spojoval s dalšími kontakty v New Yorku; přes struktury spravované Omega Advisors nakonec do ázerbájdžánských voucherů a opcí zamířilo více než 126 milionů dolarů.

Kožený záměrně prodával důvěru dřív, než začal prodávat investici: v lednu 1998 vzal skupinu potenciálních investorů soukromým letadlem přímo do Baku. Mohli vidět kanceláře jeho společnosti, trezor s nahromaděnými vouchery a setkat se s lidmi napojenými na privatizační aparát.

Nabídka byla lákavá: českou privatizaci už Američané koupit nemohli, Kožený jim ale nabídl její pokračování. Tentokrát měla být pod zemí ropa.

Míra tehdejšího sebevědomí se zachovala v drobném detailu ze soudních materiálů: při jedné z cest do Baku se Kožený s Fredericem Bourkem bavili o tom, co se stane, pokud jejich plán vyjde. Ázerbájdžán by se pak mohl přejmenovat podle jednoho z nich – Vikistán nebo Rickistán. Žert dobře vystihoval velikost sázky.

Mechanismus přitom nebyl pro laika jednoduchý; Ázerbájdžán vydával privatizační vouchery a cizinci k nim potřebovali také opce. Koženého lidé jich nakoupili miliony. Podle pozdějšího amerického soudního řízení nakoupily jeho společnosti více než 15,7 milionu opcí v průměru za méně než 40 centů za kus. Investorům je následně prodávaly za 25 dolarů.

Investoři věřili, že společně nahromadí dostatečné množství voucherů a opcí, aby při privatizaci získali rozhodující podíl v SOCAR a přístup k jedněm z nejzajímavějších ropných aktiv bývalého Sovětského svazu. Pod tímto obchodním příběhem však potichu běžela ještě druhá operace.

Americká obžaloba později tvrdila, že Kožený a jeho spolupracovníci od roku 1997 připravovali milionové úplatky ázerbájdžánským představitelům, aby privatizaci nasměrovali požadovaným směrem. Podle důkazů předložených při procesu s Bourkem měli někteří představitelé získat tajný podíl na budoucích výnosech bez odpovídajícího vlastního kapitálu a rizika.

Kožený sám před americkým soudem za tento případ nikdy nestanul. Bahamy ho Spojeným státům nevydaly. Frederic Bourke už takové štěstí neměl: americká porota ho roku 2009 uznala vinným mimo jiné ze spiknutí směřujícího k porušení protikorupčního zákona FCPA.

Hlavní předpoklad celé investice se nenaplnil – SOCAR se způsobem, na který Koženého plán sázel, neprivatizoval. Vikistán nevznikl.

Na přelomu tisíciletí už se Peak House objevoval v úplně jiných dokumentech než společenské rubriky.

Investoři tvrdili, že je Kožený podvedl při cenách voucherů a opcí a část jejich peněz převedl do společností, které ovládal. Federální soud v Coloradu při předběžném posuzování případu konstatoval vysokou pravděpodobnost, že žalobci své tvrzení o rozsáhlém podvodném jednání prokážou. Účetní záznamy vedly také zpátky do Aspenu.

Soudní spis zachytil přes 9,7 milionu dolarů převedených z investorských prostředků společnostem pracujícím na Peak House nebo s ním spojeným. Dům, který pomáhal vyrábět Koženého důvěryhodnost, se stal majetkem, jehož původ a financování rozebíral soud řádek po řádku.

Peak House byl nejdřív symbolem úspěchu; potom místem, kde se sháněli investoři. Nakonec položkou soudního spisu. Kožený o něj přišel.

České soudy mezitím postupně dokončovaly účet jeho domácí kariéry. Kožený byl spolu s Borisem Vostrým pravomocně odsouzen k desetiletému trestu vězení za vytunelování majetku Harvardských fondů. Nejvyšší soud rozsudek potvrdil v roce 2014. Soudy jim zároveň uložily nahradit škodu v řádu miliard korun. Kožený však už byl dávno mimo jejich dosah.

Usadil se na Bahamách, v luxusní enklávě Lyford Cay. V říjnu 2005 ho tam na základě americké žádosti zatkli a několik let strávil v právním boji o vydání do Spojených států. Bahamské soudy jeho extradici nakonec odmítly a roku 2012 tento výsledek obstál také před londýnským Privy Council.

Kožený vyhrál boj o to, aby nemusel před americký soud; jeho svět se však výrazně zmenšil. Cesta do země, která by ho mohla vydat do Spojených států nebo České republiky, představovala riziko. Z člověka, který během několika let spojil Prahu, Londýn, Aspen, New York a Baku, se stal dlouholetý obyvatel jednoho karibského souostroví. A odtud se jeho příběh po letech znovu připomněl.

14. září 2026 zveřejnil investigativní web Neovlivní.cz informaci, že třiašedesátiletý Viktor Kožený má být na Bahamách umístěn v zařízení dlouhodobé péče. Podle zdrojů webu má poškozený mozek, patrně po prodělané mrtvici. Informace není oficiálně potvrzená.

Česká diplomacie uvedla, že ji nemá jak spolehlivě ověřit. Senátor Václav Láska následně potvrdil pouze to, že také dostal zprávy o Koženého dlouhodobých zdravotních problémech a pobytu v LDN. Zprávu začala přebírat další česká média. Tím zatím končí to, co se o Viktoru Koženém ví.

Pětatřicet let před touto zprávou přišel do Československa mladý muž s Harvardem v životopise a s jistotou člověka, který vypadal, že přichází z budoucnosti. Dokázal přesvědčit statisíce lidí, že zná cestu k desetinásobku. O několik let později stál v jednom z nejdražších domů nad Aspenem a stejnou schopnost sebevědomě obrátil opačným směrem: tentokrát přesvědčoval zkušené západní investory, že on zná svět, do kterého oni teprve vstupují.

V Praze prodával Západ, v Aspenu Východ.

Mezi těmito dvěma póly vznikla kariéra, v níž Harvard, česká privatizace, oceánské lodě, londýnský dům, Peak House, američtí milionáři, ázerbájdžánská ropa i bahamské útočiště postupně sloužily jednomu mimořádnému harryjelínkovskému talentu: přesvědčit okolí, že Viktor Kožený stojí přesně tam, kde se rozdává příští velké bohatství.

Na tom byl celý jeho příběh založený. Poslední zpráva z Baham už k žádnému příštímu obchodu nesměřuje.

_______________________

Tom Řepík miluje stromy, western a starou dobrou Ameriku 20. století. Současnost zatím nevzdal. Více na jeho osobním blogu Kravskej Kluk.