Článek
Dne 26. srpna 1346 se na severu Francie odehrála jedna z nejslavnějších bitev stoleté války – střet u vesnice Kresčak (Crécy-en-Ponthieu). Francouzská rytířská jízda vedená králem Filipem VI. se utkala s anglickou armádou krále Eduarda III.
Jedním z nejslavnějších účastníků bitvy byl také český král Jan Lucemburský. Ač už byl v té době téměř úplně slepý, požádal, aby jej připoutali ke spolubojovníkům, a v čele malé skupinky vyrazil naposledy do boje. Jeho smrt se stala symbolem rytířské cti, ale zároveň i dokladem, jak se ve vrcholném středověku proměnil způsob vedení války. Těžká rytířská jízda definitivně přestala být rozhodujícím aspektem a musela ustoupit novým technologiím, hlavně střelcům.
Role českého krále ve stoleté válce
Bitva u Kresčaku byla součástí vleklého konfliktu známého jako stoletá válka (1337–1453). Kvůli složitým dynastickým vztahům spolu Angličané a Francouzi soupeřili o vládu nad dnešní Francií i o hospodářský vliv. Anglický panovník Eduard III. si činil nároky na francouzskou korunu a ve snaze je prosadit podnikl výpravu do Normandie a Pikardie v severní Francii. Svým způsobem to byla podobná akce jako pozdější husitské spanilé jízdy. Jeho soupeřem byl francouzský král Filip VI. z rodu Valois.
Anglický král Eduard III. se vylodil v západní Normandii a postupoval na Paříž. Poté, co byl odražen, se chtěl spojit se spojenci cestou do Calais. Ani to nevyšlo a u Kresčaku (na mapě Crécy) musel čelit přesile.
Jednalo se o ranou fázi stoleté války, ve které byly vojenské akce častější. Postupem času začínalo být zřejmé, že žádná strana si nedokáže vynutit trvalou převahu, a období válčení střídala delší a delší období bez boje. S ohledem na celkem jasné vymezení soupeřících stran však položila základy moderního národního cítění. Angličané a Francouzi přestávají být spojené nádoby, jsou to jasně vymezené skupiny. Po stoleté válce už napořád.
Do obrany proti vojenské výpravě Eduarda III. se zapojil i český král Jan Lucemburský. Vládce, který většinu svého života strávil mimo české země, byl velmi významnou osobností evropské politiky. Českou korunu vnímal jako základ svého mezinárodního vlivu a dlouhodobě podporoval francouzské zájmy. Když Filip VI. povolal své spojence do zbraně, Jan Lucemburský neváhal.
Setkání u Kresčaku
Na francouzské straně stála impozantní síla rytířské jízdy a těžkooděnců. Střízlivé dobové odhady hovoří o desítkách tisíc mužů. Proti nim Eduard III. postavil menší, ale poněkud disciplinovanější armádu, která se opírala o novinku, jež měla změnit dějiny válečnictví – původem velšské lukostřelce s dlouhými luky. Nebyl to první ozbrojený střet v rámci jeho kampaně, ale rozhodně ten největší.
Dlouhý luk měl oproti kuši větší dostřel, umožňoval rychlejší střelbu a v rukou vycvičeného střelce dokázal nasměrovat šíp smrtícím způsobem i proti obrněnému rytíři. Angličané zaujali postavení na vyvýšené pozici a připravili se na útok. Francouzi vsadili na tradiční sílu čelního náporu těžké jízdy, jak bylo v rytířském válečnictví nepsaným zvykem.
Eduard III. původně doufal, že se na severu spojí se spojenci postupujícími z Flander (dnešní Belgie). To se však nestalo a početně slabší anglická armáda tak musela vzdorovat obráncům Francie sama.
Bitva vypukla v pozdních odpoledních hodinách 26. srpna. Nejprve francouzský král poslal do útoku žoldnéřské kušiníky z italského Janova, aby oslabil palebnou sílu nepřítele. Ti ale nebyli schopni soupeřit s Angličany – jejich kuše měly kratší dostřel a navíc začalo pršet, takže tětivy navlhly. Anglické šípy kosily řady Janovanů a když se ti začali přirozeně stahovat, francouzští rytíři jim nadávali za zbabělost.
Následovaly opakované útoky těžké jízdy, ale všechny francouzské nájezdy byly neúspěšné. Angličané využili výhodného terénu, dřevěných zátarasů – traduje se, že možná využili vozovou hradbu, osmdesát let před husity – a nepřetržité střelby. Řady francouzských rytířů, které se navíc musely prodírat ustupujícími janovskými kušiníky, se hroutily a mezi padlými bylo mnoho významných šlechticů.
Bitva u Kresčaku podle dobové Froissartovy kroniky Stoleté války. Froissartovi bylo v době bitvy jen devět let. Dobře však zachycuje střet mezi anglickými lučištníky a kušiníky ve francouzské armádě.
Česká stopa v památné bitvě
V nastalém chaosu se rozhodl jednat český král Jan Lucemburský. Už několik let byl slepý, o zrak ho připravil patrně zelený zákal. Přesto trval na tom, že se bitvy zúčastní. Podle legendy měl pronést památnou větu: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Ať už je to autentický výrok, nebo mu jej do úst vložili až čeští historici 19. století, není sporu, že dostal příležitost zemřít jako hrdinský rytíř. A jako český král.
Jak je známo, král nechal svého koně připoutat mezi dva koně svých šlechticů a připravil se k útoku. Malá skupinka pak vyrazila přímo do srdce anglických řad. Naději na úspěch nahrazovalo odhodlání. Samozřejmě věděli, že nemají šanci. Anglické šípy i meče jim brzy vystavily stopku. Po bitvě našli krále Jana padlého na zemi, stále svázaného s jeho druhy.
Střet u Kresčaku odnesl naštěstí pouze zraněním jeho syn, pozdější český král a římský císař Karel IV. Ačkoli právě jeho nazýváme Otcem vlasti, nesmíme zapomínat, že to byl jeho otec, Jan Lucemburský, který zajistil titulu českého krále v Evropě skvělý zvuk a i díky své rytířské smrti v jedné z důležitých bitev stoleté války jej navždy spojil s vysokými ideály.
Zajímavé je, že syn anglického krále Eduarda III., tehdy teprve 16letý Eduard zvaný Černý princ, převzal Janův emblém se třemi pštrosími pery a také jeho heslo „Ich dien“ (sloužím). Tři pštrosí pera jsou od té doby symbolem následníků anglického trůnu a dodnes je nosí princ z Walesu – v době psaní článku William.
Od Moravského pole ke Kresčaku
Je pozoruhodnou shodou, že právě 26. srpna se odehrála i jiná slavná bitva spjatá s českými dějinami – bitva na Moravském poli roku 1278, tedy o 68 let dříve. Tam padl český král Přemysl Otakar II., a na rozdíl od Jana Lucemburského jeho smrt znamenala pro zemi těžkou pohromu. Následovalo období bezvládí, vnitřních bojů a dlouhého úpadku moci Přemyslovců. Země se ocitla pod správou německých šlechticů spřízněných rodů. O tomhle náročném období pojednává třeba známá opera Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách.
Oproti tomu Kresčak nebyl pro české země žádnou tragédií, protože Janův syn Karel, v té době už téměř třicetiletý, byl připraven stát se vladařem. Na trůn nastoupil zkušený politik a válečník zocelený mnoha boji, hlavně v Itálii, který brzy pozvedl český stát na nevídanou úroveň slávy a moci. Datum 26. srpna se pojí se dvěma úmrtími českých králů a se začátky dvou úplně odlišných ér.
Proč vlastně „Kresčak“?
Pozoruhodný je také český název místa konání téhle bitvy. Francouzská vesnice se jmenuje Crécy-en-Ponthieu, ale v češtině ji uvádíme jako Kresčak. Na první pohled to nemá s původním názvem mnoho společného. Důvodů pro změnu je víc: v minulosti se názvy přizpůsobovaly české výslovnosti, učebnice dějepisu je šířily v počeštěné formě a v 19. století hrála roli i snaha mít „český ekvivalent“ pro významná místa světa.
Takhle vypadá místo bitvy u Kresčaku dnes.
V případě Kresčaku ovšem není česká podoba zase tak daleko od originálu – Crécy se vyslovuje přibližně jako [kresi]. Nabízelo by se použít třeba tvar Krésy, podobně jako město Metz jsou v češtině Méty. To by ovšem bylo kvůli koncovkám matoucí. Proč se prosadila právě tahle, není úplně zřejmé.
Použití různých českých koncovek však není u zahraničních zeměpisných názvů nic nového. Vedle Kresčaku máme přece dodnes Paříž (Paris), Řezno (Regensburg), Benátky (Venezia) nebo třeba Kolín nad Rýnem (Köln). Některé jsou originálu blíž, některé jsou dost daleko. U nově vznikajících názvů se už počešťování většinou neprosazuje, ale historické tvary přetrvávají, hlavně z důvodu konzistence. A tak Kresčak zůstává pevně zakořeněný v českém povědomí.
V tomhle případě ovšem nejvíce přetrvává odkaz hrdiny, slepého krále Jana Lucemburského. Člověka, který toho pro český stát vykonal víc, než si obvykle uvědomujeme. Čest jeho památce.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
