Článek
Když se mluví o reformách Marie Terezie, většinou zazní povinná školní docházka nebo robotní patent. Těmito zásahy však změny v českých zemích zdaleka nekončily. Zatímco velké reformy jsou známé, ty menší, většinou technické a administrativní, ovlivnily každodenní život lidí v císařství mnohem výrazněji.
Správa země v polovině 18. století byla složitá. Různé oblasti měly vlastní tradice, jiné úřady a nejednotné standardy. Stát se proto snažil vytvořit prostředí, kde se lze lépe orientovat: jednotnější evidenci, kvalitnější silnice, jasnější pravidla pro řemesla, přesnější mapy, dohled nad zdravotnictvím i nad tím, co se prodává v hospodách.
Díky tomu vznikl základ moderní správy. Mnohem dříve, než bychom možná čekali. Právě na těchto méně známých reformách můžeme nejlépe ukázat, jak se české země během vlády rakouské panovnice proměnily.
Cesty a zemské komunikace
Kvalitní silniční síť byla pro správu monarchie naprosto zásadní. Ještě před tereziánskými reformami platilo, že kvalita cest se až příliš odvíjela od místních možností. Někde se na jaře opravovalo, na některých řekách se čekalo, až se brod úplně rozpadne. Úřady proto začaly zavádět jednotné směrnice: minimální šíři cest určených pro povozy, povinnost udržovat příkopy, nezbytná zábradlí u mostů a zajištění průjezdnosti po deštích.
Staré cesty v Karlových Varech vznikaly právě za vlády Marie Terezie a Josefa II.
Konkrétnější opatření zahrnovala:
- povinnost hlásit zborcené mosty,
- zákaz umisťování překážek (např. sloupů či oplocení) na zemských cestách,
- vytváření seznamů mostů a brodů,
- vznik pravidelných poštovních linek
Zemské silnice se zároveň začaly přesně vymezovat a zakreslovat do úředních plánů. Například klíčové cesty Praha–Vídeň a Praha–Linec dostaly jednotnou technickou specifikaci, která určovala jejich význam v rámci monarchie. Úřady také začaly sledovat, kde se vybírá mýto oprávněně a kde jde o lokální přirážku bez povolení.
Výsledkem byly předvídatelné dopravní podmínky. Obchodníci mohli lépe plánovat čas přepravy a armáda měla jistotu, že se přes klíčové úseky dostane bez zdržení. Proměna probíhala po částech, ale její efekt přetrval staletí.
Cechy a řemesla jako proměna městské ekonomiky
Tradiční pilíř městského života představovaly cechy. Ty řídily počet mistrů, počet učňů, vzhled výrobků i pracovní dny. Ve druhé polovině 18. století však začaly narážet na potřeby rostoucí státní administrativy a technického pokroku.
Tereziánská opatření směřovala k větší otevřenosti:
- zrušení některých místních monopolů,
- snižování poplatků za vstup do cechu,
- kontrola obecních ceníků řemesel,
- podpora zavádění nových technologií, zejména v textilních oborech.
Stát také prosazoval, aby cechy nezaváděly příliš složité podmínky pro vyučení a aby přijetí nového mistra nemohli blokovat stávající členové. Významná byla i kontrola kvality. Například u ševců šlo o pevnost švů a materiál, u pekařů o hmotnost chleba a používání vhodné mouky.
Pro cechy to nebyly likvidační změny, přinášely však větší tlak na odbornost a spravedlivější přístup k novým řemeslníkům. Města tak postupně získávala modernější výrobní prostředí, které dokázalo lépe reagovat na poptávku.
První domovní identita
Jedna z nejzásadnějších změn v evidenci obyvatel proběhla v letech 1770–71, kdy bylo v českých zemích systematicky očíslováno přes 300 tisíc budov. Cílem bylo vytvořit jednotnou a trvalou identifikaci, která úřadům usnadní sčítání obyvatel, odvody do armády i výběr daní.
Obvyklý postup komisařů zahrnoval obchůzku ulic a polních cest, zápis všech staveb v pořadí, v jakém na ně narazili, přidělení konskripčního čísla a označení budovy červeným rámečkem s bílým číslem.
Ve Vídni se dochovala řada konskripčních čísel používaných v době Rakouska-Uherska. Barvy se od tereziánského číslování liší, štítky však zachovávají stejné informace.
Zajímavostí je, že číslování se neřídilo umístěním ulic, ale pořadím obcházení. Proto byly domy někdy řazené nelogicky. Teprve později vznikla orientační čísla dodržující uliční plán, která dnes známe.
Číslování umožnilo přesnou evidenci rodin a majetku. Úřady díky němu lépe rozlišovaly mezi usedlostmi, chalupami, mlýny a městskými domy. Stalo se také podkladem pro pozdější mapování a katastrální práce.
První odborná péče v porodnictví
Státní správa začala vnášet pořádek i do oblasti, která byla tradičně založená na ústním předávání zkušeností, tedy do porodnictví. To zahrnovalo zejména systematické školení porodních bab. Kurzy probíhaly ve všech větších městech, nejčastěji u krajských lékařů nebo pod dohledem lékařských fakult.
Součástí výuky byly základní anatomické znalosti, péče při běžném porodu, rozpoznání rizikových situací, hygienické postupy (pracovní plátna, omývání rukou) i povinnost vést jednoduché záznamy.
Mnoho výukových materiálů v porodní oblasti vytvořil v 18. století skotský lékař William Smellie. Jeho sada nákresů zdomácněla v řadě učebnic porodnictví.
Stát také zpřísnil podmínky pro ranhojiče a lazebníky. Ti museli doložit kvalifikaci a dodržovat minimální hygienické standardy. Třeba i při pouštění žilou, které bylo stále běžným postupem. Lékaři navíc dostali povinnost hlásit výskyt infekčních nemocí, což bylo klíčové zejména při potírání epidemií moru a neštovic.
V českých zemích tak vznikla první síť odborné péče s přesnějším dohledem a jasnými pravomocemi. Byl to velký krok k modernímu zdravotnictví.
Trestní právo a pevnější pravidla pro soudy
Roku 1768 byl vydán nový trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana, který sjednotil postupy soudů napříč zeměmi. Do té doby rozhodovala řada instancí podle místních zvyklostí, někdy velmi rozdílných. Platil od 1. ledna 1770, kdy vyšel německy i česky, pro všechny části monarchie mimo Uherské království.
Tereziánský zákoník přinesl:
- přesné definice vybraných trestných činů,
- pravidla pro hodnocení důkazů,
- popis správného vedení výslechů,
- doporučené formy zápisů a spisů,
- omezení svévolných rozsudků u lokálních soudů
Soudní praxe odpovídala své době; smyslem trestu byla stále především pomsta na pachateli a odstrašení ostatních. Mezi aplikované tresty patřilo upalování, zahrabávání zaživa či rozčtvrcení.
Například mučení bylo zakázáno aktualizací až v roce 1776 a stále se připouštělo obvinění z čarodějnictví, byť od roku 1756 se žádný případ nevyskytl. Zajímavé je, že samotná Marie Terezie si nechávala každý případ obvinění z čarodějnictví přednést osobně a vždy usoudila, že se jedná o nesmysl, případně o duševní onemocnění.
Zákoník ovšem výrazně zvýšil jednotnost a předvídatelnost rozhodování. Městské i vrchnostenské soudy měly konečně jasný návod, jak postupovat, a úřední dohled mohl lépe kontrolovat jejich činnost.
Posílil se tím i vliv centralizované správy na regionální soudy, v čemž pokračoval i Josef II. Ten vydal v roce 1787 nový, už výrazně modernější trestní zákoník.
Dohled nad kvalitou i pořádkem v hostincích
Hospody představovaly nejfrekventovanější veřejný prostor. Opatření proto cílila na kvalitu nápojů i na to, jak se lidé v těchto prostorách chovají.
Úřady řešily například:
- kolísání kvality piva, ředění a používání nevhodné vody,
- nelegální pálení bez daní,
- nejasná pravidla pro ceny,
- otevírací dobu a rušení nočního klidu,
- povinnost hospodských předkládat míry a džbány ke kontrole.
Pivovary musely dodržovat normy pro slad, chmel a stupňovitost. Pálenice měly vést záznamy o množství vypálené lihoviny. U hostinských se sledovalo, zda disponují dostatečným množstvím slámy pro ustájení koní, čistým vybavením a nádobami umožňujícími čepovat správnou míru.
Regulace přispěla k bezpečnějšímu prostředí, kdy hosté mohli očekávat určitou úroveň kvality a spravedlivé ceny. Mnoho konkrétních opatření přetrvalo v různých podobách až do konce 19. století.
Katastr a mapování: přesnější obraz české krajiny
Přípravy systematického mapování probíhaly v českých zemích už v tereziánské době. Úředníci potřebovali přesný obraz o osídlení, polích, lesích a cestách. Vznikaly proto terénní náčrty, soupisy pozemků a popisy tratí. Šlo o podklady pro první vojenské měření, které následně probíhalo za vlády Josefa II.
Mapování Čech probíhalo v letech 1764 až 1783. Na tomto přehledu je vidět tehdejší rozdělení krajů a polohy větších řek a všech měst v Čechách.
Práce zahrnovaly detailní obcházení katastrů, zakreslování reliéfu krajiny, měření vzdáleností se základními geodetickými pomůckami, zapisování hospodářského využití pozemků a vyznačování mlýnů, mostů, rybníků a vinic.
Výsledkem byly mapy, ač ne úplně přesné podle dnešních měřítek, jež představovaly zásadní posun v polohových informacích. Úřady mohly plánovat daně i vojenské přesuny na základě reálné topografie, nejen podle tradovaných znalostí. Česká krajina tehdy získala svou první ucelenou vizuální dokumentaci.
Proměna vystavěná na detailech
Tereziánské reformy v českých zemích nepůsobí na první pohled jako velké zlomy. Dohromady však vytvořily novou podobu země: zajistily kvalitnější silnice, otevřenější městské hospodářství, spolehlivou evidenci domů, základy zdravotnické péče, pevnější pravidla pro soudy i přesnější mapy.
Sluší se podotknout, že samotná Marie Terezie obvykle nebyla iniciátorkou reforem. Velkou roli sehráli její poradci, značně ovlivnění osvícenskými myšlenkami. Panovnice zde zastávala spíš jen ceremoniální roli. Vlastní představy z pozice panovníka realizoval až její syn Josef II.
Díky těmto krokům bylo možné řídit zemi efektivněji a s přesnějšími informacemi. Právě tahle nenápadná opatření utvářela každodenní život několika generací. Často výrazněji než mnohem známější reformy.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Adamová, K.; Soukup, L.: Prameny k dějinám práva v českých zemích
Frais, J.: Reformy Marie Terezie a Josefa II. (nejen v českých a moravských zemích)
Liška, V.: Marie Terezie: nejmocnější panovnice Evropy
Weissensteiner, F.: Velcí panovníci rodu habsburského: 700 let evropské historie
