Článek
Rodinné oslavy mají jednu zvláštní vlastnost: všechno je na nich samozřejmé. I to, co by jinde vyvolalo otázky. Skleničky se rozdají automaticky, přípitek se bere jako formalita. Až pokud si skleničku nevezmete, vznikne drobná trhlina v jinak hladkém večeru.
„Ty si nedáš?“
„Ani přípitek?“
„Vždyť je to jenom jednou.“
Smích, lehké popíchnutí, možná pohled, který naznačuje, že trochu kazíte atmosféru. Nic agresivního, spíš lehké pobavení. Dostatečný signál, aby bylo jasné, že jste právě porušili tiché pravidlo.
Nejde o to, že by někdo pil nadměrně. Sklenička je součástí rituálu. Symbol sounáležitosti. Nenápadné potvrzení, že zapadáte a že večer probíhá podle očekávání.
Možná tedy nejde o samotný alkohol. Možná jde o přirozenou potřebu být „normální“, nevyčnívat a nekomplikovat věci víc, než je nutné.
Když nejde o chuť, ale o svobodu
Většina lidí nepije proto, že by musela. K tomu, aby fungovali, pracovali nebo vychovávali děti, nepotřebují alkohol. A přesto je představa měsíce bez alkoholu pro hodně lidí až překvapivě nepříjemná.
Rozhodně ne kvůli fyzickým příznakům. Rozhodující je pocit omezení.
Jakmile si něco vědomě zakážeme, začne to mít větší váhu. Najednou nejde o jedno pivo v pátek večer. Jde o to, že si ho „nesmím“ dát. Právě to může vyvolat odpor. Pití alkoholu není žádná zásadní potřeba. Jenže tohle omezení zasahuje do našeho pocitu volby.
Možná proto je navrhovaná měsíční pauza tak citlivé téma. Nejde ani tak o to, že by většina lidí byla závislá (i když se zdá, že je). Dočasné a dobrovolné omezení především dokáže odhalit, jak silně si určité návyky spojujeme s pocitem normálnosti a kontroly.
Závislost totiž spíš než množstvím začíná pociťovaným odporem k omezení.
Tichý regulátor každodennosti
V běžném dni alkohol většinou nehraje hlavní roli. Jen drobnou, téměř neviditelnou.
Sklenička vína po práci jako odměna. Pivo při setkání s kolegy jako způsob, jak „rozvázat jazyk“. Přípitek na oslavě jako potvrzení, že všechno běží tak, jak má.
Alkohol obvykle nepůsobí dramaticky, jen tak jemně upravuje náladu. Dokáže utlumit napětí po náročném dni. Symbolizuje přechod z pracovního režimu do večerního klidu. Poskytuje nám sociální mazivo, které usnadní začátek rozhovoru.
Právě proto může být měsíční pauza nepříjemná. Jen málokomu zřejmě chybí samotná chuť alkoholu. Jenomže zmizí drobný nástroj, na který si mnozí z nás zvykli spoléhat.
Vnitřní reakce pak může znít třeba nějak takhle: „Vždyť já piju normálně.“ A většinou je to pravda. Otázka ale zní jinak: co všechno tímhle malým rituálem vlastně řešíme?
Abstinence jako porušení pravidel
Alkohol nepiju přibližně od jednadvaceti let. Nic dramatického se mi nestalo. Jednoduše jsem zjistil, že ho nepotřebuji a vlastně mi nikdy nechutnal. Občas mě někdo přemluví k symbolickému přípitku, ale tím to končí.
Za tu dobu jsem si všiml jedné věci: abstinence paradoxně vyvolá víc pozornosti než pití alkoholu.
Žádné útoky, žádný otevřený tlak. V podstatě jen lehké vychýlení rovnováhy. Otázky, úsměvy, vysvětlování. Jako by pouhé rozhodnutí neužívat nějakou drogu vyžadovalo zdůvodnění, zatímco sklenička v ruce je automatická a bez komentáře.
Abstinence totiž nenarušuje jen rituál. Narušuje očekávání. Připomíná, že něco, co bereme jako samozřejmost, je ve skutečnosti (trochu pochybná) volba.
Právě proto vznikly iniciativy jako Suchý únor, které vyzývají k měsíční pauze. Navazují na britský koncept Dry January, za nímž stojí organizace Alcohol Change UK. Nabízejí měsíc bez alkoholu jako sociální experiment bez přehnaného moralizování.
Krátká pauza od pití alkoholu může podle dostupných poznatků přinést lepší spánek, více energie nebo stabilnější tlak. Možná ještě důležitější je ale jiný efekt: člověk si poprvé po delší době všimne, kdy a proč by si skleničku dal.
Právě tohle zjištění bývá to nejzajímavější.
Co se ozve, když si to zakážete
Nejzajímavější část celé úvahy pak přichází ve chvíli, kdy si řeknete: dobře, zkusím to. Měsíc bez alkoholu.
Co se v tu chvíli objeví?
Někdo mávne rukou. Jiný se pousměje. Někoho to lehce podráždí. „Proč bych to dělal(a)?“ „Vždyť piju normálně.“ „Je to zbytečné.“
Právě tahle reakce stojí za pozornost.
Nedokazuje závislost, spíš odhaluje vztah. K rituálu, k odměně, k pocitu, že někam patříme. Pokud máme všechno skutečně pod kontrolou, měsíční pauza by měla být jen drobná změna v kalendáři.
Pokud ale vyvolá vnitřní odpor, stojí za to si všimnout důvodu. Je důležité pochopit, co všechno jsme si s jednou skleničkou spojili.
Vztah místo kampaně
Kolem Valentýna je na letošní Suchý únor už pozdě. Možná vás podobné výzvy ani nelákají. Ne každý má potřebu podobné experimenty zkoušet.
Smyslem není přidat se k trendu ani dokazovat okolí svou pevnou vůli. Smyslem je položit si jednoduchou otázku: co ve mně vyvolá představa, že si na měsíc dobrovolně něco odepřu?
Pokud je odpověď klidná, pravděpodobně je všechno v rovnováze. Pokud se objeví podráždění nebo okamžitá potřeba obhajoby, je to důležitá informace. O našem vztahu nejen k alkoholu, ale i k sobě samotnému.
Svoboda totiž nespočívá v tom, že si kdykoli můžeme nalít. Spočívá v tom, že si kdykoli můžeme nenalít. Bez výčitek.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
