Článek
Obří budova obsahující statisíce svitků, v nichž jsou zaznamenány výsledky tisíců let lidského poznání. Potom přijde požár a během jediné noci všechno zmizí.
Právě tak si mnoho lidí představuje osud slavné Alexandrijské knihovny. Skutečnost je ovšem podstatně složitější. Nevíme přesně, kdy knihovna zanikla, kolik svitků obsahovala ani jakou část jejích sbírek zničily jednotlivé katastrofy.
Jisté je, že nešlo o nejstarší knihovnu na světě a její význam zdaleka nespočíval jen v množství uchovávaných textů.
Knihovny dávno před Alexandrií
Když ve 3. století př. n. l. vznikla Alexandrijská knihovna, tradice shromažďování písemností už měla za sebou dlouhou historii. Významné archivy a knihovní sbírky existovaly v Mezopotámii i o tisíc let dříve.
Jednu z nejpozoruhodnějších nechal v 7. století př. n. l. vybudovat asyrský král Aššurbanipal v Ninive. Panovník, který se chlubil schopností číst složité klínopisné texty, shromažďoval náboženské spisy, lékařské poznatky, astronomická pozorování i literární díla. Dodnes se dochovalo přibližně 30 tisíc hliněných tabulek a jejich fragmentů.
Patří mezi ně také části slavného Eposu o Gilgamešovi. Ninive přitom roku 612 př. n. l. dobyla nepřátelská vojska a město bylo zničeno. Hliněné tabulky však na rozdíl od papyrových svitků dokázaly požáry a staletí pod troskami přečkat.
Hliněné tabulky z knihovny asyrského krále Aššurbanipala dokládají, že rozsáhlé písemné sbírky existovaly dlouho před založením Alexandrie. Tato popisuje potopu světa.
Alexandrijská knihovna tedy nebyla průkopníkem samotné myšlenky uchovávat psané vědomosti. Výjimečná byla především rozsahem svých ambicí a prostředím, které kolem ní vzniklo.
Touha shromáždit světové vědění
Alexandrii založil Alexandr Veliký roku 331 př. n. l. Po jeho smrti se Egypta zmocnil jeden z jeho vojevůdců, Ptolemaios I. Sótér. Právě za jeho vlády vznikly základy knihovny, kterou později proslavili jeho nástupci.
Ptolemaiovci neusilovali jenom o bohatou sbírku knih. Chtěli z Alexandrie vytvořit hlavní centrum řecké vzdělanosti. Knihovna byla spojena s Múseiem, institucí zasvěcenou múzám, která poskytovala učencům zázemí pro vědeckou a literární činnost. Ti zde mohli studovat, diskutovat a pracovat pod panovnickou ochranou.
Z dnešního pohledu tak Alexandrie připomínala spíše kombinaci knihovny, výzkumného ústavu a akademie. Její přesnou podobu neznáme, ale víme, že činnost instituce nebyla omezena jen na půjčování a ukládání svitků.
Ptolemaiovci navíc přistupovali k získávání knih s mimořádnou důsledností. Podle některých zpráv byly rutinně prohledávány všechny lodě připlouvající do alexandrijského přístavu. Nalezené knihy se opisovaly a některé originály zůstávaly v královské sbírce.
Ještě pozoruhodnější příběh se vypráví o Ptolemaiovi III. Ten si měl z Athén vypůjčit vzácné rukopisy tragédií Aischyla, Sofokla a Euripida proti záloze patnácti talentů stříbra. Originály si však ponechal a Athéňanům poslal jen jejich opisy. Záloha propadla, ale král získal cennější kořist.
Čtení, studium i vědecké bádání
K nejvýznamnějším osobnostem alexandrijského prostředí patřil Eratosthenés z Kyrény, který ve 3. století př. n. l. působil jako správce knihovny.
Proslavil se zejména tím, že vypočítal obvod Země. Využil rozdílu mezi polohou Slunce v egyptské Syéné, dnešním Asuánu, a Alexandrii. Z úhlu slunečních paprsků a odhadované vzdálenosti obou měst odvodil hodnotu překvapivě blízkou skutečnému obvodu planety. Přesnost výsledku závisí na tom, jakou délku měl použitý stadion, starověká délková jednotka.
Jiný učenec, Kallimachos z Kyrény, sestavil rozsáhlé bibliografické dílo známé jako Pinakes. Obsahovalo systematické přehledy autorů a jejich spisů, rozdělené podle literárních oborů. Nešlo o katalog v dnešním smyslu, byl to ale důležitý krok v organizaci rozsáhlých textových sbírek.
Filologové se zabývali také porovnáváním různých opisů Homérových eposů. Zénodotos z Efesu, jeden z prvních správců knihovny, patřil k průkopníkům kritické práce s jejich texty.
Právě v tom spočíval skutečný význam alexandrijského projektu. Shromážděné knihy sloužily jako materiál pro další bádání. Učenci nemuseli pouze přebírat starší autority, ale mohli jednotlivé texty porovnávat, opravovat a zpochybňovat.
Postupný úpadek místo jednoho požáru
Populární představa, že Alexandrijská knihovna zanikla během jediné osudné noci, neodpovídá historické realitě. Nejznámější událost, požár v letech 48–47 př. n. l. během zásahu Julia Caesara v Egyptě, sice zasáhla přístav, ale starověké prameny (např. Cassius Dio) naznačují, že shořela spíše skladiště s obilím a exportními svitky, nikoli hlavní instituce.
Pozůstatky alexandrijského Serapea. S chrámovým komplexem byla spojena další významná knihovní sbírka, její stav v době zničení chrámu roku 391 však neznáme.
Knihovna, respektive vědecké zázemí Múseion, fungovala dál, což po několika desetiletích potvrdil geograf Strabón.
Konec knihovny byl výsledkem staletí politických změn, válek a ztráty financování. Během římské nadvlády význam Alexandrie jako centra vzdělanosti postupně klesal. V 3. století n. l. utrpěla královská čtvrť těžké škody při tažení císaře Aureliana. V roce 391 n. l. nechal biskup Theofilos zničit pohanský chrám Serapeum, kde se dříve nacházela dceřiná knihovna, avšak není jisté, zda v ní tehdy ještě nějaké svitky zbývaly.
Známá legenda o chalífovi Umarovi, který měl v 7. století nařídit spálení knih v městských lázních, se v pramenech objevuje až s odstupem mnoha staletí a moderní historikové ji odmítají. V době příchodu Arabů již původní knihovna pravděpodobně neexistovala.
Kromě válečných konfliktů hrál klíčovou roli přirozený materiální úpadek. Papyrové svitky podléhaly vlhkosti a opotřebení a jejich neustálé opisování vyžadovalo obrovské finanční prostředky a stabilní institucionální zázemí.
Jakmile toto zázemí a zájem panovníků zmizely, texty začaly postupně mizet. Mýtem je také tvrzení, že lidstvo zničením knihovny přišlo o veškerou antickou vzdělanost. Naprostá většina děl existovala v opisech po celém Středomoří a dochovala se díky pozdější práci byzantských, arabských a středověkých písařů.
Význam Alexandrijské knihovny tak rozhodně nespočíval v jedinečnosti jejích textů, ale spíš v koncentraci učenců a prostředků, jež byli panovníci ochotni do jejího udržování investovat. Přesné datum jejího zániku zůstává neznámé.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
