Článek
Když jsme v sobotu dorazili do Úštěku, počasí nám zrovna nehrálo do karet. Nad krajinou ležela hustá, neprostupná mlha a viditelnost byla mizerná. Naše první kroky vedly k jezeru Chmelař. Tedy alespoň jsme si to mysleli.
V jednu chvíli jsme totiž za hledanou vodní plochu považovali jen větší louži v trávě, poblíž rozvodněného potoka. Pokud má takhle vypadat jedna z nejslavnějších rekreačních lokalit severních Čech, říkali jsme si, nebude ten Úštěk asi nic moc.
Tajemná zákoutí Úštěku. Mimo hlavní sezonu nahrazuje davy turistů opravdová historie.
Osada, která skončila pod vodou
Skutečné jezero Chmelař jsme nakonec našli, ale letní pohlednice nepřipomínal ani vzdáleně. Je to mimochodem rybník, stejně jako nedaleké Máchovo jezero. Teď byl vypuštěný a značnou část tvořilo hluboké bahnité dno.
Dál od břehu zůstávala jen mělká voda, ve které lovily bílé a šedé volavky. Těm současný stav zjevně vyhovoval víc než nám.
Za pozorování ptáků jsme ale zaplatili daň. Odnesli jsme si pořádný nános lepkavého bláta na obuvi, které nás pak provázelo po zbytek výletu. Pořád lepší, než přijít o boty; ještě pár metrů a už bych je tam musel nechat.
Slavné jezero či rybník Chmelař v polovině října. Místo letní idyly nás čekalo jen ticho, mlha a lepkavé bahno.
Při pohledu na tu pustinu stojí za zmínku, že dnešní Chmelař vlastně není původní. Kdysi se zde rozkládal Velký rybník, který koncem 18. století vysušili a na jeho místě postavili osadu Zelená Ves. Když ale rybník v roce 1960 obnovili, nová hráz zvedla hladinu natolik, že osada skončila navždy pod vodou.
Dnes okolní rekreační areál působí dojmem, jako by se od dob socialismu příliš nezměnil. V mlze a mimo hlavní sezonu měl opuštěnou, až lehce strašidelnou atmosféru. A přesto nebylo tak těžké si tu představit letní rekreanty. Jen bych se musel přenést v čase o padesát let zpět.
Středověk v malém balení
Od rybníka jsme se vydali do historického centra. Mlha se mezitím začala trochu zvedat a Úštěk konečně ukázal, proč se o něm tolik mluví.
Překvapilo nás, že historické jádro je skutečně maličké. Člověk má pocit, že sotva začal s prohlídkou, už se blíží k opačnému konci města. I na tak malém prostoru se ale nachází množství pozoruhodných staveb.
Úštěk vznikl na úzkém vyvýšeném ostrohu, jenž mu v minulosti poskytoval přirozenou ochranu. Proto jsou domy nahuštěné podél protáhlého náměstí a okolní terén místy prudce klesá do údolí. Právě tím je jedinečný.
Na Mírovém náměstí nás zaujala souvislá řada starých domů se štítovými průčelími. Jejich dnešní fasády sice neodpovídají středověké podobě, ale základy leckdy sahají až do čisté gotiky. Úštěk naštěstí neprošel tak drastickými moderními přestavbami jako jiná česká města, a proto je už od roku 1980 městskou památkovou rezervací.
Mírové náměstí s typickými štítovými domy a barokním kostelem na horizontu. Dál vše padalo do mlhy.
Dominantou je barokní kostel svatého Petra a Pavla z druhé poloviny 18. století. Jen kousek od něj stojí domy o stovky let starší. Tahle směsice architektonických epoch působí překvapivě přirozeně a harmonicky.
Čekali jsme, že za takového počasí budou ulice liduprázdné, ovšem nebyly. Místních lidí jsme potkávali poměrně dost, jen turistů bylo pomálu. Některé restaurace měly ještě zavřeno a město vůbec nepůsobilo dojmem, že by se snažilo návštěvníky za každou cenu přitahovat.
Což nám vlastně naprosto vyhovovalo. Byl to autentický svět.
Proslulé domky ve skále
Naším hlavním cílem byly slavné Ptačí domky. Z jedné strany ulice nejsou nijak zajímavé, z té druhé se ale mění v neobvyklou křehkou soustavu dřevěných přístavků na skalním svahu.
Unikátní Ptačí domky z 19. století visí jako křehká skládačka přímo na skalním ostrohu.
Sešli jsme podél nich dolů, až k ohrádce s ovcemi. Při pohledu zespodu nejvíc vynikne, jak bizarně jsou jednotlivé domky do terénu zasazené. Přestože vypadají jako ze středověké pohádky, vznikly až v 19. století.
Pravděpodobně je ale nemají na svědomí italští dělníci, kteří sem přišli budovat železnici, ač se to v mnoha průvodcích uvádí. Existují záznamy, že přinejmenším některé existovaly už před rokem 1843. Dřevěné přístavby navazují na sklepy a prostory vytesané přímo do surového pískovce.
Při návratu do centra jsme minuli také synagogu, která připomíná někdejší židovskou komunitu. Ta byla po druhé světové válce prakticky vyhlazena a samotné budově později hrozila demolice. Naštěstí se ji podařilo zachránit a citlivě obnovit.
Město je doslova srostlé s okolní přírodou. Pískovcové skály a starobylé stavby tvoří stěny mnoha zdejších dvorů.
Nabídku navštívit výstavu věnovanou judaismu jsme ale odmítli. Na jeden den by toho bylo trochu moc.
Turistický tahák bez kulis
Skvělé bylo, že jsme Úštěk poznali v jeho asi nejméně fotogenické podobě. Žádné slunce, žádná letní pohoda u vody, žádné slavnosti s přeplněnými trhy a středověkými kostýmy.
Přesto jsme pak odjížděli spokojení. Mlha nebyla překážkou, místním zákoutím naopak strašně moc slušela. A asi i díky ní jsme se nemuseli prodírat davy lidí.
Úštěk není dokonale nablýskané historické městečko. Staletí stavebních úprav, novější omítky i běžný silniční provoz vám připomenou, že nejste ve skanzenu. Právě díky kombinaci skutečného života a zachovalého středověkého prostředí jsme si výlet tolik užili.
A když už jsme měli historie dost, přihlásil se hlad.
Vynikající pizza a až moc upřímný papoušek
Naše poslední zastávka se nacházela přímo u monumentální Pikartské věže. Pizzerie Čertovna už svým názvem napovídá, že se tady nebere všechno úplně vážně.
Stačil jediný pohled do jídelního lístku: vedle Bílé paní jsme našli Satanovu Fiestu, Démonovu Bílou pochoutku nebo Hefaistovu Pekelnici.
Tu poslední jsem si dal. Sýra bylo dost, pálivosti také. Po několika hodinách strávených v sychravém říjnovém chladu přišla ta pálivá nálož mimořádně vhod.
Interiér restaurace měl však jednu naprosto nečekanou bizarnost. Nedaleko obrovské televizní obrazovky stála klec s papouškem. Tenhle opeřenec měl jedno oblíbené slovo. Rozhodně nepatřilo mezi výrazy, které byste v památkové rezervaci očekávali.
Zničehonic se z klece ozvalo hlasité: „Pí*us.“
Po chvíli ticha znovu. A pak pětkrát po sobě. Osobně jsem tipoval, že v televizi tu často běží fotbal.
Opeřený boss z pizzerie Čertovna, focený z bezpečné vzdálenosti. Drsný pohled přes mříže přesně odpovídal jeho nevybíravým komentářům.
Nejvtipnější bylo, že ostatní hosté ani personál tomu nevěnovali sebemenší pozornost. Jako by šlo o naprosto běžnou kulisu podniku, stejně jako cinkání příborů nebo zvonění telefonu. Možná předstírali, že nerozumí. Pro nás to ale byla dokonalá tečka za originálním výletem.
Do Úštěku se rád někdy vrátím. Třeba na jaře, až bude Chmelař plný vody a uličky se budou koupat ve slunečních paprscích. Těžko to ale překoná tuhle magickou říjnovou sobotu.
Koneckonců, vypuštěný rybník, lovící volavky, středověké domy v mlze, bláto na botách a papoušek s vytříbenou slovní zásobou, to je kombinace, na kterou člověk nenarazí každý den.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zážitek autora
