Článek
Sobotní 404. výročí popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí je vzpomínkou na poslední ozbrojený odpor, který kdy Češi proti někomu vedli. Krutost, s jakou jej Habsburkové potlačili, zůstala v paměti českého národa zapsaná po generace, a byla asi i jedním z důvodů, proč se o tři století později rozhodli s nacistickým Německem i Sovětským svazem nebojovat. Habsburkové nás naučili, že se to nevyplácí.
Události vedoucí k popravě
Když v roce 1611 vystřídal v čele Habsburské monarchie oblíbeného Rudolfa II. jeho bratr Matyáš, leccos se změnilo. Rudolf měl sice řadu problémů, nicméně sídlil v Praze, což jí dávalo punc důležitosti. Matyáš Habsburský přenesl své sídlo do Vídně. Do Prahy se hlava státu vrátila až v roce 1918 v osobě prezidenta Tomáše G. Masaryka. Matyáš jinak nebyl příliš výrazný panovník a když o osm let později zemřel, stal se jeho nástupcem Ferdinand II. Štýrský.
Nový vládce byl však absolutistického ražení a šlechtě upíral řadu práv, na které si za předchozích slabších panovníků zvykla. Už 23. května 1618 tak proběhla druhá pražská defenestrace a začalo české stavovské povstání. V srpnu 1619 generální sněm zemí Koruny české Ferdinanda sesadil a po pečlivém výběru zvolil novým králem Fridricha Falckého. Jeho tchánem byl anglický král Jakub I., takže stavy doufaly v pomoc nekatolických zemí, hlavně Anglie a Nizozemska.
Fridrich Falcký byl nakonec marnou nadějí českých stavů na podporu ze zahraničí. Dnes je známý jako Zimní král.
Jak se brzy ukázalo, tyhle naděje byly z větší části liché. Ještě v roce 1619 si navíc nový král stihl v Praze nadělat řadu nepřátel, zejména když jeho dvorní kazatel Abraham Scultetus nechal ze svatovítské katedrály odvézt a zničit cenná díla katolických umělců. Ještě 8. listopadu 1620, po prohrané bitvě na Bílé hoře, uprchl z Prahy do Vratislavi. Naplnila se tak slova skeptiků, kteří mu už o rok dříve dali přezdívku Zimní král. V čele českých zemí vydržel jen rok a čtyři dny.
Kruté politické představení
Ferdinand II. měl už problémů dost a potřeboval české povstání potlačit jednou provždy. A jaký je k tomu lepší nástroj než veřejná poprava nejhlasitějších odpůrců? Král a rakouská šlechta usoudily, že bude nejlepší spojit příjemné s užitečným, a na 21. červen 1621 naplánovali popravu 27 pečlivě vybraných osobností české politické scény.
Ačkoli poprava byla prezentována jako trest za povstání proti králi a za kacířství, mnozí popravení nebyli vojenští vůdci, ale právníci, duchovní a další intelektuálové. Cílem Habsburků bylo co nejvíce oslabit českou inteligenci a občanskou společnost vůbec. Soud s obžalovanými provedl zvláštní tribunál jmenovaný samotným Ferdinandem. Z právního hlediska byl pochybný, řada přiznání byla vynucena pod extrémní psychickým i fyzickým nátlakem.
V bitvě na Bílé hoře české stavy prohrály na celé čáře. V listopadu se už vůbec bojovat nemělo, ale ke střetu nakonec došlo. Pro povstání to znamenalo konečnou.
Způsob poprav byl záměrně krutý, aby zapůsobil na přihlížející. Kromě stětí a oběšení šlo také o mrzačení, tedy především usekávání různých částí těla. Je známo, že Jan Jesenius, lékař, který provedl v Praze v roce 1600 první veřejnou pitvu, takto napřed přišel o jazyk. 12 useknutých hlav nechal Ferdinand vystavit na Staroměstské mostecké věži, kde s výjimkou jedné zůstaly celých deset let. V listopadu 1631 Sasové načas obsadili Prahu, nechali lebky sejmout a uložit s poctami v Týnském chrámu. Když o půl roku Prahu opět ovládla císařská vojska, lebky záhadně zmizely.
(Ne)strategický tah Habsburků
Nepříjemné představení na Staroměstském náměstí neušlo pozornosti ani v zahraničí. Zatímco některé protestantské regiony pod habsburskou správou si díky němu dobře rozmyslely, zda sáhnout k otevřenému povstání, Švédsko a Dánsko to motivovalo jít s Habsburky do války. Potlačení českého povstání tak bylo naopak rozbuškou k tomu, aby se z lokálního konfliktu stala celoevropská válka.
Červené šipky ukazují švédské tažení do střední Evropy, fialově jsou pohyby císařských vojsk a modře jejich španělských spojenců.
Přestože byla navenek zavedena náboženská jednota (tj. vše bude katolické), odpor pokračoval na úrovni undergroundu. Některé české náboženské skupiny, jako třeba Jednota bratrská, se i nadále tajně scházely. Protestantské překlady Bible a další texty se pašovaly ze zahraničí, hlavně ze Saska a z Polska.
Některé šlechtické rodiny a města Habsburkové ušetřili ze strategických důvodů, především vojenských a ekonomických. Záměrem totiž nebylo jen slepě potrestat viníky, ale zajistit si dominanci v českých zemích i pro nadcházející generace. Úplné zhroucení systému by k tomu vedlo jen stěží.
Zničující následky pro české země
Emigrace Jana Ámose Komenského (roku 1627) je dobře známým symbolem pobělohorské doby. Veškerá nekatolická inteligence se musela buď konvertovat na katolicismus, nebo ze země odejít. Mnozí by brali konverzi jako zradu svých ideálů, a proto zvolili emigraci. Na jejich místo přišla šlechta z jiných zemí habsburského impéria, hlavně německy a italsky mluvící, shodně však bez jakéhokoli pozitivního vztahu k českým zemím. I když se v následujících staletích značně asimilovala, zbytek 17. století byl v tomto smyslu velmi krušný.
Více než 650 českých šlechtických rodin přišlo o veškerý majetek, který Ferdinand rozdal svým věrným. Důsledkem byl nejen jazykový a náboženský posun, ale také koncentrace většího množství majetku u menšího počtu osob. Jinými slovy, výrazně se rozevřely nůžky mezi bohatou šlechtou a chudšími nižšími vrstvami. Tady vznikly kořeny sociální nerovnosti, dobře známé například z děl Boženy Němcové. Potlačování češtiny a pálení českých knih přivedly český jazyk na pokraj zapomnění. Odborné diskuze se vedly pouze v němčině či latině.
Po roce 1621 už česká šlechta nikdy nenabyla své dřívější moci. Když se habsburský stát po porážce v 1. světové válce na podzim 1918 zhroutil, existovala určitá šance na zlepšení poměrů. Československý stát se ovšem rozhodl jít cestou zrušení šlechtických titulů a s nimi spojených práv. Dá se říci, že to bylo pochopitelné rozhodnutí. Naprostá většina šlechty, byť tu žila tři staletí, byla německého či italského původu. A právě nově vzniklé sjednocené Německo a Itálie představovaly největší nebezpečí pro demokratické státy střední Evropy.
Připomínka krutosti nepřátel
Jak ukázal další historický vývoj ve 20. století, nemuselo to být úplně šťastné řešení. Na druhou stranu v té době byla Evropa ve stávajících hranicích tak či onak odsouzena k zániku. Základní kámen toho nešťastného vývoje jsme položili na Bílé hoře a o pár měsíců později na Staroměstském náměstí už o 300 let dříve.
Od roku 2021 zdobí prostor před Staroměstskou radnicí 28, ne 27 křížů. Každého 21. června si zde lidé popravu připomínají.
Místo popravy před Staroměstskou radnicí dnes připomíná 27 křížů, ke kterým v roce 2021 trvale přibyl 28. kříž. Umělecká skupina Ztohoven tak chtěla uctít památku Martina Fruweina z Podolí, který před popravou patrně spáchal sebevraždu, takže v rámci show už byla sťata jen jeho mrtvola. Většina historiků se shoduje na tom, že doplnění 28. kříže je oprávněné.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
