Článek
Představte si, že přijdete k lékaři s horečkou a slabostí. Chvíli vás prohlíží, pak mlčky vytáhne lesklou lancetu a s naprostým klidem vám otevře žílu na předloktí. Do misky pod rukou začne stékat vaše krev. Nejdřív rychle, pak pomaleji, až se vám zatočí hlava. „Uleví se vám,“ pronese s jistotou, kterou nelze zpochybnit. Pokud jste v té správné době, je to lékařský konsenzus.
Léčba, která dávala smysl
Pouštění žilou, odborně venesekce, bylo po většinu lidské historie symbolem skutečné medicíny. Dávalo to totiž smysl: pokud se člověk cítil špatně, logickým vysvětlením bylo, že „má v sobě něco špatného“. Nejlepší způsob, jak se toho zbavit, byl to prostě vypustit ven. Lékaři, lazebníci i mniši dlouhá staletí věřili, že zdraví stojí na rovnováze tělesných šťáv, tedy krve, hlenu, žluči a černé žluči, a že právě krev bývá tou nejzrádnější.
Když v roce 1800 přišel lékař k nemocnému, byla miska na krev stejně samozřejmou součástí vybavení jako dnes stetoskop. Pouštění žilou se používalo na horečky, zápaly plic, bolesti hlavy, melancholii i nespavost. Na venkově se mu říkalo prostě „dát si odpustit“. Zákrok byl rychlý, viditelný a dramatický. Pacient měl pocit, že se opravdu něco děje. A tak se z toho stal rituál, který přežil celé dynastie, války i revoluce.
Je těžké tomu dnes uvěřit, ale tato praxe vydržela déle než jakákoli jiná léčebná metoda v dějinách, patrně o dost víc než dvě tisíciletí. Ještě těžší je přijmout, že v některých formách přežívá dodnes.
Starověké kořeny
Zatímco dnes se lékaři snaží krev zastavit, ti dávní se ji naopak snažili vypustit. První doklady o pouštění žilou pocházejí už z egyptských papyrů starých víc než tři tisíce let. Tamní lékaři věřili, že v těle proudí „kanálky života“ a když se některý z nich ucpe, vzniká nemoc. Otevřít žílu znamenalo potrubí pročistit. Doslova z něj odčerpat zlo.
Sada nástrojů pro odběr krve ve starém Egyptě (ilustrační foto).
Staří Řekové to dotáhli k dokonalosti. Hippokratés a jeho následovník Galénos vytvořili propracovanou teorii čtyř tělesných šťáv: krve, hlenu, žluté a černé žluči. Když bylo některé „šťávy“ moc, tělo ztrácelo rovnováhu. Nejrychlejší způsob, jak ji obnovit, byl jasný: krev odebrat. Galénos dokonce určil přesné žíly pro konkrétní choroby: například z levé paže se odebírala krev proti melancholii, z pravé proti horečce.
Pacienti neprotestovali. Krvácení bylo přece znakem, že léčba působí. Kdo měl dost peněz, nechal si zákrok provádět pravidelně, podobně jako my dnes chodíme na preventivní prohlídky. Jen místo fonendoskopu se používaly ostré nože, nahřáté jehly nebo mosazné pijavice.
Nechyběl ani duchovní rozměr. Krev se chápala jako sídlo duše a pouštění žilou tak mělo očistný účinek, a to jak tělesný, tak morální. Po zákroku se člověk cítil slabý, bledý a očištěný, což paradoxně posilovalo víru, že metoda funguje. Když omdlel, byl to důkaz, že z něho „odešlo zlo“.
Z dnešního pohledu to zní děsivě, ale tehdy šlo o nejrozumnější pokus, jak zachránit život bez znalosti bakterií, oběhového systému nebo krevních skupin. A tak se pouštění žilou stalo základem medicíny na více než dvě tisíciletí. Nikdo si nedokázal představit, že by se při léčbě mohla ponechat krev v těle.
Středověké léčebné rituály
Ve středověku se z pouštění žilou stala každodenní rutina. Lékaři, mniši i lazebníci ho doporučovali prakticky na všechno, od bolestí hlavy přes dnu až po zlomené srdce. V klášterech se vedly kalendáře, které přesně určovaly, který den v roce je nejvhodnější otevřít kterou žílu. Při špatném výběru hrozilo, že „zlá krev“ zůstane uvnitř a nemoc se naopak zhorší.
Lékařské nástroje se v té době spíše podobaly těm mučicím. K nejběžnějším patřila lanceta, malý dvojbřitý nožík, který se vkládal do kůže prudkým švihem. Movitější lékaři i pacienti si nechávali vyrábět lancety se zdobenými rukojeťmi ze slonoviny nebo stříbra, aby zákrok působil důstojněji. Krev se zachytávala do měděných misek, jejichž tvar měl usnadnit odhad objemu „odpuštěné“ tekutiny.
Na venkově se zákroku ujímali lazebníci, předchůdci dnešních holičů. V jednom koutě jejich krámku se stříhalo a holilo, v druhém se pouštělo žilou. Typický pruhovaný holičský sloup, který známe dodnes, symbolizuje právě pruhy krve a obvazů. Tehdy to byla značka kvality.
Ilustrace z lékařské knihy ze 16. století. Každá nemoc měla správné místo na těle, odkud se při ní měla odpouštět krev.
Když dorazily první pijavice, spustila se doslova odpouštěcí horečka. Byly levné, snadno se přenášely a vydržely „pracovat“ samy. Lékaři jich používali i desítky na jediného pacienta; jeden záznam z roku 1830 udává, že Francie spotřebovala víc než 30 milionů pijavic ročně. Pacienti se po zákroku váleli v propocených prostěradlech, zakrvácených až po kolena. V lepším případě to přežili.
I tak šlo o rituál, který měl svůj řád. Pacient po pouštění ležel, dostal víno, polévku a modlitbu. Krev byla považována za nositelku hříchu, a tak každý úbytek znamenal i očistu. Z dnešního pohledu to působí jako temný středověk. Tehdejší lidé byli ovšem přesvědčeni, že právě takhle vypadá pokrok.
Bouřlivé devatenácté století
Na počátku 19. století bylo pouštění žilou na vrcholu slávy. Lékaři po celé Evropě věřili, že krev je univerzálním klíčem ke zdraví, a pijavice se staly nejžádanějším lékařským artiklem. Už zmíněná Francie dokonce dovážela pijavice ve velkém z Ruska, Balkánu i jiných zemí, aby pokryla obří poptávku.
V britských nemocnicích měli celé „pijavičkové místnosti“, kde asistenti sbírali zvířata po zákroku a přikládali je dalším pacientům.
Zákrok se prováděl na všech společenských úrovních. Králové, básníci, rolníci i děti, ti všichni se nechávali „odkrvit“. Americký prezident George Washington zemřel 14. prosince 1799 poté, co mu během jediného dne odebrali téměř dva litry krve kvůli prosté angíně. Takový přístup byl tehdy považován za příklad důsledné lékařské péče.
Jedna z pouhých tří dochovaných fotografií zachycujících pouštění žilou (rok 1860).
Už se však začínaly objevovat první pochybnosti. S rozvojem mikroskopu a oběhové fyziologie se celkem jasně ukázalo, že krev není zdrojem zla, nýbrž života. V polovině století přišla éra anestezie, antiseptiky a mikrobiologie. Pouštění žilou začalo vypadat spíš jako pověra než věda.
Když lékaři konečně pochopili, že nemoci způsobují viry a bakterie, nikoli „přebytek krve“, zůstaly lancety definitivně ležet v šuplících. Z metody, která po dva tisíce let symbolizovala lékařskou autoritu, se během jediné generace stal relikt minulosti. A přesto nezmizela docela. Přežila ve zvláštní, moderní podobě.
Co zůstalo z pouštění žilou
Zdálo by se, že pouštění žilou je už dávno na smetišti dějin. Je to pravda jen zčásti. Dnes se používá v moderní podobě jako léčba některých krevních chorob, například hemochromatózy nebo polycytémie, kdy tělo skutečně vytváří krve nadbytek. V takových případech má venesekce zcela racionální smysl. Provádí se pochopitelně sterilně, pod dohledem hematologa, s igelitovým sáčkem místo měděné misky.
Do medicíny se také vrátily pijavice, tentokrát s povolením chirurgů: jejich sliny totiž obsahují látku, která brání srážení krve. Používají se při mikrochirurgii nebo po replantacích prstů. Z někdejšího pochybného nástroje se tak postupně stala pomůcka špičkové vědy.
A v určitém smyslu přežívá i původní myšlenka. Krev se dnes dál „pouští“, jen jinak. Dobrovolné dárcovství krve je jednou z nejčistších podob solidarity, jakou medicína zná. Lidé stále otevírají žíly, aby pomohli druhým. Už ne proto, aby „vyhnali zlo“, ale aby zachránili život.
Dějiny pouštění žilou přitom připomínají, že víra v léčbu bývá často stejně silná jako léčba sama. Každá doba má svůj způsob, jak se „očistit“. Kdysi to byla krev, dnes detox nebo pověstné superpotraviny. Možná, že za stovky let se i na tyhle rituály budou naši potomci dívat se stejnou směsicí úžasu, odporu a shovívavého úsměvu.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
