Článek
Ve středu 6. února 1918 schválil britský parlament zákon The Representation of the People. Ten přinesl revoluční myšlenku: poprvé v historii Velké Británie mohly volit i ženy. Nejednalo se však o všeobecné volební právo – k volbám směly pouze ženy starší 30 let splňující určitá majetková kritéria. V podstatě musely buď vlastnit nemovitost, být provdány za někoho, kdo nemovitost vlastnil, nebo si nemovitost alespoň pronajímat. Považovalo se to za záruku určité odpovědnosti a finanční nezávislosti, které propůjčovaly takové ženě právo rozhodovat o věcech, na které přispívá.
Spolu s rozšířením volebních práv pro muže to znamenalo, že se voleb mohlo rázem účastnit třikrát více lidí.
Zákon z roku 1918 jako částečné vítězství
Na základě uvedeného zákona získali více práv i muži. Zejména se jednalo o odstranění majetkových kritérií, která byla dříve v platnosti, a propůjčení plného volebního práva všem mužům starším 21 let (a případně i mladším, pokud sloužili v armádě). Je to pozoruhodné zachování antických principů, neboť v demokratických městských státech antického Řecka směli volit pouze ti muži, kteří byli starší 30 let, nebyli v otroctví a vlastnili určitý majetek. Reálně se tak voleb účastnila asi desetina obyvatelstva.
Hlavním důvodem, proč ženy ve Velké Británii dostaly volební právo, byla samozřejmě první světová válka. V době, kdy velká většina mužů sloužila v armádě, obsadily ženy mnohé pracovní pozice, především v továrnách válečné výroby a v nemocnicích, a ukázaly se jako nepostradatelná součást společnosti. Výsledný zákon byl odměnou za válečné úsilí.
Emmeline Pankhurstová byla jednou z nejvýznamnějších aktivistek za práva žen. Řadu projevů měla i v USA.
Sufražetky, jak se bojovnicím za práva žen říkalo, za sebou měly desítky let bojů za rovnoprávnost. Známá je oběť Emily Davisonové, která při dostihovém závodě Epsom Derby vběhla před koně krále Jiřího V. a utrpěla smrtelná zranění. Řada v té době uvězněných sufražetek držela ve vězení hladovku, což řešil předpis, pro který se vžilo označení Zákon kočky a myši. Šlo jednoduše o to, že pokud některá žena ve vězení na následky hladovky příliš zeslábla, byla propuštěna. Na svobodě už hladovku nedržela, a jakmile dostatečně zesílila, byla znovu uvězněna.
Britské ženy mohly poprvé nejen volit, ale také být voleny. První ženou, která byla zvolena do britského parlamentu, byla hned v roce 1918 Constance Markieviczová. V parlamentu však usednout odmítla, protože jako členka strany nacionalistické strany Sinn Féin silně podporovala nezávislost Irska, jež v té době ještě nebyla na pořadu dne. První členkou parlamentu se tak stala až Nancy Astorová v roce 1919.
První ženy kandidovaly ve Finsku
Hned sedm zemí světa však propůjčilo ženám volební právo dříve než Velká Británie. Už v roce 1893 ho jako první na světě nabídl Nový Zéland. Sluší se však podotknout, že v té době nebyl plně nezávislým státem, nezávislost na Britském impériu získal až v roce 1907.
Následovala Austrálie, která volební právo ženám poskytla v roce 1902, rok po vyhlášení nezávislosti. Kaňkou na pomyslném stříbru je fakt, že toto právo se netýkalo domorodých národů. Na bronzovou příčku se řadí Finsko, tehdy silně autonomní oblast Ruského impéria, kde mohly ženy volit už v roce 1906 a jako první na světě mohly ve volbách i kandidovat.
Volební právo pak získaly ženy v Norsku (1913), v Dánsku a na Islandu (v obou případech 1915). Island byl tehdy ještě součástí Dánského království, ovšem s rozsáhlou vnitřní samosprávou. Možná trochu překvapivě se před Velkou Británií umístilo i Rusko, kde ihned po říjnové revoluci získaly ženy volební právo, tedy ještě roku 1917.
Protesty v Petrohradě v roce 1917. Jejich výsledkem bylo všeobecné volební právo pro ženy.
Zaostalá Evropa a nečekaní pionýři ve světě
Některé evropské země se však cestou volebního práva pro ženy nevydaly ještě dlouho. Typickým příkladem je silně konzervativní Švýcarsko, kde ženy získaly toto právo až v roce 1971. Ještě později to bylo v Portugalsku (1976) a v sousedním Lichtenštejnsku (1984). V malé alpské zemi bylo úspěšné až čtvrté referendum, které se konalo 1. července 1984, a ve kterém zvítězila varianta, že ženy volební právo dostanou, velmi těsným výsledkem 51,3 %.
O tom, jak moc se svět ve 20. století lišil od toho, jak jej známe dnes, však vypovídají asi nejvíce příklady Turecka a Afghánistánu. Turecko bylo za reforem Atatürka, otce moderního tureckého národa, skutečně progresivní zemí, ve které získaly ženy volební právo již v roce 1934. V Afghánistánu, kde se dnes žena nesmí bez mužského doprovodu ani vypravit na trh, to sice bylo až roku 1963, kdy zemi vládl poslední král Záhir Šáh, pořád však o osm let dříve než ve Švýcarsku. Následné sovětské a americké invaze, které Afghánistán vyslaly na cestu k extremismu, bohužel vrhly tuto těžce zkoušenou zemi o desítky až stovky let zpět.
Španělky šly poprvé k volbám v roce 1933. Snímek z baskického města Eibar.
První premiérka překvapivě v Asii, pochopitelně ne muslimské
Zatímco ve Velké Británii se stala první premiérkou až Margaret Thatcherová v roce 1979, rekord padl na Srí Lance. Tam si totiž zvolili první ženu do čela vlády již v roce 1960, tedy o téměř dvacet let dříve. Stala se jí žena jménem Sirimavo Bandaranaike, která ve funkci strávila celkem tři volební období. Zajímavé je, že poslední z nich proběhlo v době, kdy byla prezidentkou Srí Lanky její dcera.
Naproti tomu Saúdská Arábie byla mezi asijskými zeměmi poslední. Ženy tam směly poprvé k volbám až v roce 2015 a hned to vyvolalo řadu kontroverzí. Mnoho žen se totiž objevilo ve volebních místnostech bez mužského doprovodu, což je v království striktně zakázáno. Některé jiné se tam nemohly ani dostat, protože právo řídit automobil získaly až o tři roky později.
Když u Saúdské Arábie chvíli zůstaneme, rád bych řekl, že je pochopitelné, že spousta Evropanů k této zemi nechová právě vřelé sympatie. Je to nedemokratický režim, který likviduje své politické odpůrce po celém světě. A sedí na obřích zásobách ropy, na níž jsme stále ještě závislí. Na druhou stranu se v posledních letech začíná otevírat světu, což dokládá kromě rozšíření práv žen také její politika ve sportovní oblasti. Řada fotbalistů tam míří na závěr kariéry za velkými penězi, v čele s čerstvým (ovšem evidentně nestárnoucím) čtyřicátníkem Cristianem Ronaldem.
Tohle otevírání světu je motivováno čistě prakticky, vnímal bych ho však pozitivně. Čím více demokratických principů bude v Saúdské Arábii zavedeno, tím bližší nám ta země bude a tím podobnější problémy těm našim budou tamní obyvatelé řešit. Od toho je už jen krůček k tomu, abychom s ní mohli navázat rovnocenné styky. Věřím, že se to jednou povede. Otázka je, jak výrazně by ji poznamenal případný pád monarchie.
Československo v těsném závěsu za Brity
Na závěr se však vraťme k volebnímu právu žen, jehož britské výročí ve čtvrtek nastalo. Jak je z výše uvedeného patrné, volební právo ve Velké Británii se v roce 1918 netýkalo zdaleka všech žen. Velká část těch, které za práva žen bojovaly, pocházela z dělnické třídy, a tudíž majetková kritéria nesplňovala ani zdaleka. To vyřešil až další zákon, přijatý o 10 let později, který poskytl volební právo všem ženám od 21 let bez dalších podmínek. Mnoho z původních bojovnic se ho nedočkalo.
Hraběnka Constance Markiewiczová byla zvolena jako první žena do britského parlamentu. Jako irská vlastenka však post odmítla.
V Československu získaly ženy volební právo v roce 1919, tedy jen rok po Velké Británii, a prvních voleb se mohly účastnit už o rok později. Je to jedna z mnoha zásluh prezidenta Masaryka, který tak vyhověl své ženě Charlotte, výrazné zastánkyni rovnosti pohlaví.
Rok 1900 nám nemusí připadat zase tak vzdálený. Je to jen o málo víc než století. Pokud byste však jako žena v té době žili, jediný stát na světě, kde byste mohli volit, by byl Nový Zéland.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
