Případ Turek–Abel: Když emoce nahrazují fakta

Odvolání analytika Martina Abela vyvolalo silné reakce. Během pár hodin se z něj stal téměř učebnicový příklad toho, jak česká politika pohrdá odborností a dává přednost loajalitě před kompetencí.

Takový výklad je srozumitelný. A také velmi přitažlivý.

Problém je ale v tom, že není úplně přesný.

Martin Abel bezpochyby patří k lidem, jejichž profesní profil v českém prostředí vyčnívá. Studium na Oxfordu, práce na komplexních analytických projektech, zkušenosti ze státní správy. To všechno z něj dělá osobu, jejíž schopnosti by stát měl umět využít na maximum.

Z toho ale automaticky nevyplývá, že jeho odchod je důkazem systémového selhání.

Ve veřejném prostoru se pracuje především s Abelovou verzí událostí – tedy, že šlo o důsledek názorového střetu. To je legitimní interpretace. Zároveň je to ale jen jedna část příběhu, kterou si zatím nikdo zvenčí nemůže plně ověřit.

Přesto se z ní v některých textech stává pevný základ pro velmi široké soudy. Najednou nejde o konkrétní spor, ale o „důkaz“, že stát likviduje odborníky a že jakákoli snaha o racionální politiku naráží na ego jednotlivců.

Taková zkratka funguje dobře jako komentář. Hůř už jako argument.

Zvlášť když je doprovázena silnou dávkou ironie a osobních útoků, které nepopiratelně zvyšují čtivost, ale zároveň nahrazují věcnou analýzu. Čtenář pak snadno získá pocit, že má jasno. Ve skutečnosti výklad stojí jen na jedné, neúplné verzi událostí. Jasno má autor, ne kritický čtenář.

Problém není v tom, že někdo situaci kritizuje. To je v pořádku a v demokratické debatě je to dokonce nutné.

Problém nastává ve chvíli, kdy se ze subjektivního komentáře stane náhrada reality.

Z jedné – ač sporné – personální změny máme během několika odstavců téměř dekadentní obraz rozpadajícího se státu. Z jednoho konfliktu je důkaz o tom, že odbornost v Česku nemá místo. A z kontroverzního politika univerzální symbol všeho špatného.

To už není analýza. To je interpretace, která si realitu upravuje tak, aby zapadala do předem daného rámce.

Paradoxně tím takové výroky oslabují i vlastní pointu. Pokud chceme vážně řešit, jak stát pracuje s experty, potřebujeme přesnost, kontext a schopnost připustit nejistotu. Ne jen silná slova a rychlé soudy.

Personální rozhodnutí ve státní správě si samozřejmě zaslouží kontrolu i kritiku, a velmi přísnou. Jenže kritika postavená hlavně na emocích se míjí účinkem. Místo aby otevřela debatu, uzavře ji do jednoho předem hotového závěru.

A tím se připraví o to nejdůležitější – důvěryhodnost. A také možnost se někam posunout. Zarytí fanoušci jsou spokojení, zaryté odpůrce nikdo nepřesvědčí. Přesně tak se to dělat nemá.

Případ Martina Abela může být důležitý. Možná i varovný. Ale jen pokud ho budeme brát jako konkrétní situaci, kterou je potřeba pochopit, a ne jako okamžitý důkaz všeobecného rozkladu.

Jinak se z debaty o odbornosti stane jen další kapitola nekonečného souboje dojmů. Jeho výsledky nakonec vidíme ve vedení (nejen) země dnes a denně.

Pokud bych měl parafrázovat okřídlený výrok „stát jsem já“ francouzského krále Ludvíka XIV., řekl bych, že dnes „stát jsme my“. Pokud popsané praktiky státu schvalujeme, nebo je naopak odsuzujeme (ale reálně s nimi nic neděláme), vypovídá to něco především o nás všech.

A pokud má být „důkazem kolapsu státu“ každý neověřený příběh, pak ten kolaps nezačíná ve státní správě, ale v tom, jak o ní přemýšlíme.

Zdroj: vlastní názor autora