Článek
Do Marrákeše jsme dorazili pozdě večer 20. srpna.
Vzduch měl teplotu horké sprchy a voněl po benzínu a prachu. Taxikář, který nás vezl z letiště, mluvil celou cestu směsí francouzštiny, angličtiny a zřejmě berberštiny a rukama gestikuloval do všech stran. Rozuměl jsem mu každé třetí slovo a při tom se ještě snažil dávat pozor na cestu. Dopravní předpisy tu zřejmě neplatily. Zřejmě jen zázrakem jsme se mezi ostatními auty vždycky propletli.
Tiché město?
Hotel byl úplně tichý (žádní němečtí ani ruští turisté), čtvrť poloprázdná. Na chvíli jsme tak propadli dojmu, že Marrákeš bude spíš klidnější město.
Marrákeš je jinak krásné historické město, čtvrté největší v Maroku.
Ráno jsme vyšli na ulici. Hned za rohem zněly klaksony a hlasy, a o pár minut později už jsme stáli na kraji světoznámého náměstí Džamá el-Fná. Slunce se odráželo od plechových střech, někdo křičel „orange juice, fresh juice!“ a z davu se ozýval smích, pískot a dokonce i trochu zlověstné bubnování.
Vstoupili jsme do první úrovně Marrákeše.
První úroveň: ráj
Zpočátku je to opravdu ohromující podívaná. Dojmy máme neskutečné, natož pro někoho, kdo na podobných místech nevyrůstal.
Barvy, zvuky, vůně, všechno útočí najednou. Prodavači na nás začnou mluvit, jenom se podíváme zhruba jejich směrem. Jo, docela to začne lézt na nervy, ale takhle to chodí ve všech jižních zemích. Stačí přejít ulici a někdo už nám podává šálek mátového čaje. Ne snad proto, aby nám ho prodal. Spíš aby začal rozhovor, který nakonec stejně skončí u cen a u jeho zboží.
Ovoce a zelenina má na trhu lví podíl.
Koberce visí z balkonů jako prapory, mezi nimi prádlo, ze stánků se kouří, lidé se smějí. Na chvíli zapomínáme, že jsme vlastně turisté, a prostě se necháme unášet divokým proudem lidí. Plno jich má na sobě fotbalové dresy. Když jsem tu byl před deseti lety, převažovala Barcelona a Real Madrid, dneska jsou to převážně národní marocké. Fotbal šel v téhle zemi hodně nahoru.
Jeden prodejce ve vysokém červeném turbanu a bílém oděvu mi ukazuje malý bubínek. Má ručně zdobené tělo a kozí kůži nataženou tak pevně, že dotek zní jako kov. Můj společník mu řekne, že nevypadá zrovna moc bytelně. Jen z legrace. Maročan se na něj zamračí zpod hustého obočí a zatváří se, jako by se chystal vyhlásit džihád. Pak vyskočí, zvedne bubínek nad hlavu a vší silou jím praští o zem.
Rána se rozlehne celou uličkou. Leknutím nadskočíme, ale prodejce se směje od ucha k uchu.
Seberu bubínek ze země. Nemá ani škrábanec.
„Berber quality,“ mrkne na mě. A já se začnu taky smát.
Kvalitu si přicházejí prohlédnout návštěvníci ze všech koutů světa.
Podobně to pokračuje ještě asi hodinu. Každý trhovec překypuje energií a touhou ukázat nám kvalitu marockého zboží, hlavně když zjistí, že jsme cizinci. Což je patrné na první pohled.
Pak už toho na nás začíná být moc. Slunce se opírá do střech, motorky troubí, pachy se míchají, hlava třeští. Máme žízeň a pořád na nás mluví. Každá minuta je intenzivní, každá minuta nás stojí energii. Tohle je svět pro brutální extroverty.
V tu chvíli mi dochází, že pod vší tou krásou se skrývá něco jiného. Další vrstva.
Druhá úroveň: peklo
Jak se rudé slunce sklání k obzoru nad pohořím Atlas, začínají se uličky zužovat a šero houstne.
Stánky po naší levé ruce, kde ještě před chvílí vonělo mýdlo a pomeranče, teď páchnou po kůži, železe a krvi. A ještě po něčem, co trochu připomíná splaškovou vodu s limetkovým saponátem.
Prodávají se tu i lampiony, bubny, meče a vůbec všechno, co si dokážete představit.
Na zdi visí kuřata s očima plnýma prachu. O kus dál řezník zvedá nůž, rychlý pohyb, červený pramínek mizí v písku. Kuřecí hlava letí do koše ke stovce dalších. Jak si všimnu, jsme jediní, kdo se na to dívá. Lidé míjejí všechno, co je pro Evropana neúnosné nebo nepochopitelné, bez zastavení. Nebo se záhadně zrovna dívají na opačnou stranu.
O pár kroků dál sedí na plastové stoličce u zdi starý muž s holicí břitvou. Před sebou má kozu, svázanou za nohy, a mezi zuby cigaretu. Kouř mu stoupá do očí, ale nezastaví se. Když břitvu otře o hadr a zvedne ji, i já odvrátím oči. Stačí mi ten zvuk.
Nenazval bych to brutalitou. Je to takový svět, který nic neskrývá. Život a smrt se tu odehrávají prostě vedle sebe, bez zástěn, na které jsme z našeho zhýčkaného evropského světa zvyklí.
Prodavač kožených tašek mě chytne za rukáv.
„Good quality, real leather, my friend!“ V jeho podání je to [ledrr], zní to až strašidelně.
Nečeká odpověď, jen mě vtahuje do stínu. Ukazuje tašky, rozepíná zipy, dotýká se mojí ruky a ramene, ukazuje na prstech, kolik chce peněz. Vůně kůže ze všech stran je skoro neúnosná.
Za zády nám hučí dav, někdo projíždí na motorce, na okamžik slyším smích dítěte. Dítě na takovém místě? Možná se mi to jen zdá.
Ne všechny části marrákešského trhu jsou úplně výstavní.
Mám toho plné zuby a můj společník se někam ztratil. Asi ho zatáhli do jiného krámu, které se tu skrývají v podloubích rozpadajících se domů.
Když se prodejce konečně zbavím tygřím skokem ze zadních dveří krámku, chci z trhu odejít. Ale nevím kam. Každá ulička vypadá stejně. Vzduch se pohybuje hustě a pomalu, lidé do mě vrážejí a z každé strany se na mě něco valí.
V ten moment mě napadne, že tohle je skutečná podoba marrákešského trhu. Ne ta fotogenická, ale živá, drsná a dost těžká na strávení.
Třetí úroveň: očistec
Když padne tma, hustý vzduch se trochu pročistí. Atmosféra je zase úplně jiná.
Z vedra se stane kouř, ze smíchu jen tlumený šum. Džamá el-Fná se znovu zaplní, ale jinak. V pomalejším tempu. Lidé posedají ke stánkům s jídlem, někdo zpívá. Děti, asi tak pětileté, prodávají vodu v plastových lahvích.
Temnější části trhu nabízejí i kovové zboží. Občas si říkáte, aby vám to nespadlo na hlavu.
Sedíme na dřevěných židlích u stánku s čočkovou polévkou. Starý muž s rukama od sazí se nás ani neptá, jestli máme hlad. Prostě nám ji položí před nos. Pára voní po česneku a citronu. Všechno kolem se hýbe, ale už to nevnímám. Je klid.
Vedle mě si někdo zapaluje cigaretu. Je to starší Marokánec s prošedivělými vlasy, ale ve stylovém evropském obleku. Zkoumavě se po nás dívá.
„First time in Marrakech?“
Přikývnu.
„You like?“
Chvíli přemýšlím. „Yes… but it’s a lot to take.“
Zasměje se a pokývne. „Yes. Marrakech always a lot.“
Je to tak: je to tu sice nádherné, ale je to hodně věcí naráz. Praha je sice velkoměsto, i její širší centrum je však proti Marrákeši oáza klidu. V Marrákeši je toho moc. Moc hluku, moc vůní, moc lidí, moc všeho. A přesto v tom návalu najednou cítím klid. Možná proto, že už jsem o tom přestal přemýšlet. Jen sedím s nohama na stole, vydýchávám a usrkávám kořeněnou polévku.
Místo, kde jste víc naživu
Když odcházíme z náměstí, světla blikají a vzduch je teplý a sladký kouřem. Ruce máme zaprášené, hlavu plnou zvuků a já osobně zvláštní pocit, že mě ten den trochu změnil.
Za soumraku získává tržiště temnější kontury.
Každý marocký trh má tři úrovně. Na začátku člověka nadchne, pak ho semele a rozdrtí, a nakonec ho nechá se s tím srovnat. Poznávat místa jako tohle je ale důležité, i když to náš nervový systém pocítí. Je to návrat k realitě, kterou jsme si doma odfiltrovali.
V Marrákeši ji dostáváme v plné palbě. Občas je to potřeba, abychom zjistili, jak moc jsme skutečnému životu odvykli.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
