Článek
Zvrhlost lidské rasy začíná pomalu dosahovat limitních hodnot. Dlouze meditujeme nad tím, jak jsou dnešní děti zpovykané, jak u ničeho nevydrží, nic jim není dost dobré a že se neumí z ničeho radovat. Je zvláštní, že se tomu divíme, protože jsme je sami dovedli k tomu, že Vánoce jsou pro ně jenom příležitost k bezplatnému upgrade ajfóna 24 na ajfón 25.
Od konce listopadu lezou správní tatínkové po štaflích jako kočkodáni a omotávají domy jako pavouk masařku kilometrovými girlandami blikavých světýlek. Maminky dole u vypínače (kecám, u mobilu, protože všechno, co se nedá zapnout přes blůtůt, je pravěk) netrpělivě přešlapují, aby je sousedi nepředběhli a nespustili to letos dřív. Každý rok přikupují další půlkilometr světelných řetězů a po nocích se zarudlým zrakem brousí po e-shopech s úžasnými vánočními doplňky. Světelní sobíci, superzhovadilí nafukovací kývající se sněhuláci, obří 3D andělíčci s trumpetami, to vše ideálně za doprovodu laserové show, promítající na zdi domu pestrobarevné vločky. Hlavně že to svítí a je toho hodně.
No a protože to všechno zdobení našich příbytků stálo celkem dost peněz a protože přece právě toto je ta pravá vánoční atmoška, musí se to nechat svítit co nejdéle. Do Třech králů je málo. Dneska je 26. ledna a když se dívám z okna, tak bohužel vidím čtyři domy, které pořád ještě září a blikají jak tabule na tokijské burze deset minut před zavíračkou.
Před čtyřiceti lety, když jsem byl malý, nesvítilo nic. Adventní procházka po naší vesnici byla tichá, šedivá a inverzně štiplavá, od kouře z kotlů na uhlí a mastné mlhoviny, linoucí se z trabantích výfuků. A pak najednou přišel ten nesnesitelně odtoužený večer. Po rybí polívce, husté jak Brežněvovo obočí, se ozval zvoneček a konečně se otevřely pancéřované dveře do pokojíčku, které jsem od rána v mysli řezal autogenem. No… a on tam v přítmí zase stál. Ten úplně nejvíc nejkrásnější stromeček na světě. Osvětlený jen dvaceti teple žhnoucími barevnými žárovičkami. A přišla úplně nepochopitelná věc, protože najednou já, narvaný sžíravou dárkovou touhou jak stárnoucí superstar botoxem, jsem se na dlouhých deset světelných vteřin najednou bůhvíproč zarazil na prahu - otevřel hubu dokořán a bohabojně zíral na tu krásu, na výjimečně střízlivého tatínka v svátečních hadrech a na maminku, která držela v ruce sršící prskavku a tou druhou tajně schovávala do kapsy zvoneček. Už dva týdny předtím mě osmák Kodera masíroval tím, že žádný Ježíšek neexistuje a že je to ještě větší podfuk, než bajka o ornitologickém původu miminek. Ale v té chvíli, v těch otevřených dveřích a s tím tak bolavě krásným výjevem, mi bylo okamžitě jasné, že hloupě bohapustě kecal - protože takovouhle tichou a neskutečně hmatatelnou krásu, by člověk nikdy, tisíckrát nikdy nedokázal vytvořit.
Jasně, po tom emočním záchvatu jsem samozřejmě vtrhnul do přízemní hromádky krabic, jak Čingischán do Maďarska, jako rozzuřený pitbul rval cáry vzorovaných papírů z pečlivě převázaných dárků a dělal bleskovou inventuru. Na silvestra ráno se stromeček odstrojil, elektrické svíčky se přestěhovaly zpátky do krabice s nápisem „Zlatokov, n.p.“ , snědla se poslední čekuládová figurka z odborářské kolekce - a bylo po Vánocích. V ulicích se zase spořádaně rozhostil socialistický smog a první minuty nového roku vítalo místo debilních ohňostrojů a petard pouze halekání opilců před místní sokolovnou.
Dneska je mi pade. Sedím tady, koukám z okna na tu hnusnou poblikávající a barvy měnící střechu ve vedlejší ulici a najednou se mi, stárnoucímu sebestřednému a životem ošlehanému hovádku, bůhvíproč dělá v koutcích očí slano. Jenže to není ten běžný retrosmutek nad něčím, co se už nikdy nevrátí. Je to hlavně smutek nad tím, že aby se to vrátilo, vlastně vůbec nechceme. Zběsile jsme rozcupovali Ježíška na kusy, stejně jako já kdysi ty zpropadené krabice, a svým dětem - kvůli kterým prý ty Vánoce děláme - jsme místo něho předhodili jen obřího blinkajícího smajlíka v naší fejsbůkové skupině „Šťastné a veselé“…
